Přesně o tomhle byla naše procházka s Rumíčkem.

Tali zase nahodila kabát Tazzimíry. Tak jsem si řekla, že jí neubude, když jednou, po sto letech, si vytáhnu jen tak Rumíčka a budeme se procházkovat jen pospolu.

A helejte, to jsme udělali vynikajícně. A oba jsme si to užili, jako dlouho ne. V takový tý tichý pospolitosti, kdy spolu prostě existujete. Já nemusím být o sto kroků napřed – to v případech, že Tali je převlečená za Tazzimíru a ani nemusím být tak nějak na stráži, to v případě že s Tali normálně fungujeme a všechno je na pohodu, tak jak to bylo doteď.

Tohle je úplně jiný. Protože jste s tím psem jedno tělo, jedna duše, věříte si, víte, že se můžete jeden na druhýho stoprocentně spolehnout. Jste jedna myšlenka. To při nejlepší vůli s Tali prostě nejde a asi by to nešlo, i kdyby byla ještě lepší, než byla teď donedávna. Prostě proto, že jsou ti psi dva a vy musíte tu pozornost – byť i minimální – prostě dělit. Musíte vědět, kde je ten druhý, protože ne vždy jsou oba na stejném místě, každý má trošku jiný rytmus, zájem, zábavu a tak. Je to prostě jiný, skvělý, užíváte si to, ale tohle je jiný.

S jedním – a navíc vynikajícím psím parťákem je tohle úplně jiný a hluboký. A já si toho ten den  užívala plnejma hrstma. A Rumíček jako by to měl stejně. Nepotřeboval a nechtěl balonek, šli jsme si pospolu. V tichosti, bez jedinýho slova, ve velkým porozumění. Jako jdete s člověkem, s kterým si hodně rozumíte i beze slov. Viděla jsem na Rumíčkovi tu radost z toho okamžiku.

Krása to byla. I proto, že počasí a barvy podzimu to krásně doplňovaly. Budu se muset hecnout a čas od času tohle zase zařadit. Oběma nám to dělá moc dobře na duši.