Aneb…..ohaříci dělaj dogsitters. Tedy babysitters, ale naruby trošku.

Páč ti dva špunti tam šli primárně za nima. A oni jim dělali animátory. I když to bylo občas i trochu navzájem. To když jim špunti házeli plyšouny. Ti dva a i ti dva byli  v sedmým nebi. Ti dva ohaří proto, že se jim někdo neúnavně věnuje a hází jim ty plyšouny, případně se s nima honí – to hlavně  Rumíček. A ti dva dvounozí, ti si užívali psí společnosti. Všechno k vzájemný spokojenosti.

Jen já jsem si uvědomila, jak je to náročný hlídat cizí děti.  Už když jsme šli k nám z vesnice, kde jsem si je po dohodě vyzvedávala. Malej Sebastian zmerčil, že se na hřišti hraje fotbal a ozvalo se tiché: „Je, fotbál!“ Řekl to tak naléhavě, že jsem zastavila a zeptala se jeho sestřičky, jestli nepůjdeme na chvilku kouknout . Nejdřív sice řekla, že ne, ale pak se nechala přemluvit, že uděláme bráchovi radost. A to jsme teda udělaly. Jen já si zavařila, protože jsem se furt strachovala. Nejdřív jsem je nakomandovala z prostoru za brankou, kde by mohli koupit šupu do makovice a nebylo by to nic moc. Usadila jsem nás na lavičce nad hřištěm. Kde mi přišlo, že by mohlo být bezpečno.

Dole pod námi byl jejich kamarád. Takže to netrvalo dlouho a oba špunti sešupajdili dolů ke hřišti. Kde mohli lehce dojít k úhoně, že jo. Když se mi je podařilo přesvědčit, že bude lepší, aby byli taky nahoře jako já, začali se cestou ve strmým svahu pošťuchovat, prát a blbnout a já už zas viděla, jak si něco zlámou, či si jinak ublíží 😀 . Jooooooooo, já to vim! Děti! Taky jsem to dělala, šécky tyhle věci. Ale tohle nebyly moje děti, nebo naše děti, tyhle jsou mi svěřený. No hele, katastróf. Katastróf. Byla jsem tam jak na trní.

A tak jsem zanedlouho podala návrh, že se přesuneme teda k nám. Čekají tam ti ohaříci přece. To byl silnej argument, takže se šlo bez odmlouvání.

Proběhlo plyšákový vítání, kdy každej z ohaříků popadnul jednoho a rotoval prostorem sem a tam. S úsměvem jsem dělala tichej dozor a pozorovala Isabelu, která si při tom řádění ani nevzpomněla, že se vlastně původně pejsků bála. 🙂

Aby tam mrňousové jen tak furt nelítali, vzala jsem je na chvíli taky dovnitř na sváču. Ještě než přišli, stihla jsem jim udělat chlazenou krupicovou kaši s tvarohem, jahůdkama a čokoládou. Prej moc dobrý. Doplnili jsme taky tekutiny, Isabelka nám pochválila Domeček a šlo se zase ven. 

Horečně jsem přemýšlela, co budeme dělat dál a zrak mi padnul na naše dvě agi překážky. Supr. Budem dělat agilitní závody! Nejdřív běhali ohaříci, kdy jsem je úkolovala já. Pak je chvíli úkolovali špunti a nakonec se do agilitění pustili i oni. A běhali po čtyřech, jako ti ohaříci. Tam, zpátky, okolo, hop, kdo bude rychlejší, kdo skočí dál…….. nakonec k tomu iniciativně přidali ještě běh zahradou tam a zpět. A já jim to stopovala. Jooo, bejt rozhodčí, to je dobrá funkce. Se nenamůžete.

Říkala jsem si, že už by mohli být po těch závodech krapet unavený, ale nikoliv. Tak jsem nás vytáhla ještě na procházku. Na louky za koňskýma ohradama. Tam přišly ke slovu balonky. Nebo spíš balonek, protože Taliprtku to za chvíli přestalo bavit. Zato Rumíček byl v sedmým – ne asi dvacátým sedmým  – nebi. Ti tři utvořili výbornou bandu a balonek se nezastavil. Bylo mi jasný, že jak dojdeme domů, Rumíček padne na pelíšek a vytuhne. Aby nebyla Tali furt tak bokem od nás, sem-tam jsem si ji zavolala a ona pak nadšeně letěla jednou, dvakrát taky za balonkem. 

No a pak už nastal čas naši partičku rozpustit. Protože, protože na mě čekalo ještě jedno setkání. Kávička u babičky. Odvedla jsem špuntíky domů a ti se po nahlášení mamince plynule přesunuli na hřiště naproti a šli si hrát s kámošema. 

Já jsem vyběhla kopec k nám, cinkla na babičku  a pozvala se na kávu s koláčem. Řekla jsem jí, že tak za deset minut jsem zpátky, jen udělám kávičku.  Vytáhla jsem hodobóžovej tác, frkla na něj 2x pressíčko, ten výbornej frgál a mastila zpátky k babičce. 

Báječný odpoledne pokračovalo. Seděly jsme tam spolu asi dvě hodiny a klábosily. O věcech současných, o věcech minulých, pily jsme kafe a ujídaly koláč.  Čas se hezky líně vlekl k večeru a bylo to moc prima.  Babička vyprávěla, jak to bylo, když byla malá, jak stavěli dům, co všechno tady u nás na vsi kdysi dávno bylo. Od řeznictví, po sedláře, truhláře a tak. Kolik tady kdysi bylo lidí, kde se narodil její tatínek. Spoustu věcí jsem se dozvěděla. A babička byla, myslím, ráda, že tohle všechno může vyprávět.

A tak jsme se dohodly, že se zase brzo stavím. To už akorát kolem nás projel Brtnik, který se vracel z Prahé, tak jsem se pak rozloučila a mazala dom. Za jeden den jsem toho stihla docela dost.

P.S. Žádám o shovívavost – dopisuju tohle vyprávění v děsný rychlosti, takže ……..ty chyby, co tam najdete, tak dělejte, že je nevidíte. Dík 🙂