Jo, bylo krásně.

Nebylo moc teplo, lehce pofukoval větřík a tak jsme se vydali toulat se krajinou. I když prapůvodně jsem chtěla jít naopak spíš na kratší procházku, protože jsem potřebovala dojet na nákup. Nebyl doma skorem chleba. A potřebovala jsem ohařům koupit v kuřata v akci. Tudíž to prostě jet musím.

Takže půjdem jen kratšejš.

Fakt, určitě, stoprocentně………. 

Nemůžu za to ale. Jsou věci, který si klidně nechám ujít – dovolenou na Malorce třeba a jsou věci, který nechci, aby mi protekly prstama. A tohle odpoledne patří právě mezi tu druhou variantu.

Bylo fakt moc příjemně. A to po všech stránkách. Tali je hodná, hodná, milá, zlatá, flekatá. Takže – není co řešit. A jen sosáte. Ten výhled do krajiny. Kdy posečený louky už zase stačily obrůst a krásně se vlní jako moře na tý Malorce. Ba ne, líp, hezčejš. Jdete, natáhnete ruku  a vlnící se klasy trávy vás šimrají na dlani. A vedle sebe máte svoje psy. Lehounkej větřík čechrá lehce vlasy, není vám horko, ani zima, je vám lehce. Kolem poletujou mladý vlaštovky, který čiříkaj a furt si něco vyprávěj.

A pak se vám nad hlavou ozvou čápi. Jsou dva. Předpokládám, že jsou to ty dvě mláďata od Káči a Karla, jak jsem si ty dva dospěláky už před dvěma lety pojmenovala pro sebe. Něco si vykládají a krouží, krouží a krouží a pak stoupají. Stojím na louce, hlavu zvrácenou a čučím a čučím a čučím. Můžu čučet! Můžu! Protože mám hodný ohaříky a tak si to můžu dovolit, nemusím hlídat fleky, který se šmrdolej kolem mé maličkosti. Je to krása. Jak tam nahoře, tak tady dole na zemi. 

„A tak….. když je to ta krása……… nejdu domu ešče, nejdu. Pote deme támdle za sad. Na kozí louku.“ Tu jsem si tak pojmenovala, že čas od času se na ní objeví oplocení a v něm na chvíli kozy.  Teď tu nebyly a tak byla louka jen a jen naše. Byla nízce posečená, a nahoře u lesíka bylo pár břízek. Zamířila jsem tam, že ešivá třeba by tam nerostly křemeňáci. Ty tam sice nebyly, ale zase mi přišlo, že když už jsme tam, tak si tu můžeme zacvičit trošku. 

Tali se šmrdolila kousíček pod námi, tak jsem si nejdřív vzala na paškál toho rezatýho pumprdlika a hezky jsme si to tak nějak projeli. To, co mě zrovna napadlo. A za odměnu, kromě dobrůtek jsme se mudlali v trávě, drbala jsem mu půpiká a  zpívala mu. A von kvokal 😀 . Naprostá idylka. Pak přišla na řadu flekatá dáma a bylo to taky moc pěkný cvíčkování. Hlavně proto, že vidíte, že to toho psa baví prostě. Že to pro něj není opruz a nutnost a já nevím co, ale baví ho být s vámi a něco tady dělat na tý krásně pro ohaře provoněný louce. A že provoněná je, protože v trávě, krom myších silniček, vidíte i ty silnice velký, pro srny a prasata. Přesto, přesto to moje kopyto radostně dělalo psí spartakiádu. To asi víte, jak radostně se mi tetelilo osrdí, že jo. To ani psát nemusim, to už víte 🙂 . Odměn bylo moc, moc, moc od pamlsků v trávě po balonek hozený. 

Takže je logický, že to přišlo zas: „A tak….. když je to ta krása……… nejdu domu ešče, nejdu. Pote, pudem támdle na prudkou louku.“ Je fakt prudká, dalo by se na ní hezky lyžovat 😀 . No, tak jsme šli. A zas to byla ta krása, takže zase přišla ta stejná úvaha: “ A tak….. když je to ta krása……… nejdu domu ešče, nejdu. Pote pudem tady po cestičce směrem do vedlejší vesnice.“ Tak jsme šli. A protože koňská ohrada byla otevřená a prázdná, zašli jsme tam. Ohaříci nosy zabořený do pažitu a skenovali šécko možný, vokazovali mi myší díry a věci, který viděj jen oni a já ne…………. 

A pak to přišlo: “ Sakra!! Musim dojet na nákup. Nejni doma skorem chleba. A potřebuju přece ohařům koupit v kuřata v akci. Takže to prostě jet musím.“

??????? Musím???

„No jasně, že nemusím! Protože už je stejně pozdě a ty kuřata už třeba nebudou mít, že jo….jela bych tam zbytečně, zbytečně utracenej bencýn, čas. Hlavně čas, kterej můžu prožít mnohem líp, než cestou na nákup. Místo chleba udělám snídani na vidličku a na kuřata se podívám zítra hned po práci, to je budou mít spíš!!“

Ščastná, jak jsem si to zdůvodnila jsem se s ohařema cárala krajinou dál. Však co. Ono to neuteče. Ale tahle chvíla trvat věčně nebude. Tak jsme si to šli užít dál a dál….  🙂