Na kterou jsem zapomněla, že jsem ji spisovala a tak vám ji sem i přes to, že už je po dovolený dám. Páč krásná, krásná byla.  A my jsme si ji s  ohaříkama moc užili.

Domů jsem přijela jako velkej hrdobec. Neb jsem byla zase za Élišku, Brtnik totiž věděl, že před dovčou bude muset zvostat v práci dlouho, aby stihnul všechno vyřídit. A tak …….jsem musela jet sama autem. Jako vždycky jsem se bála a pak jsem si to užívala. Cestou do prasé mi přes cestu přeběhl nejdřív srnec a o pál kiláků dál zase srna. Obojí jsem zvládla pěkně, protože koukám a sleduju a tak jsem věděla. Stejně tak, jako při cestě zpátky, kdy na dálnici byla nehoda a já jsem prosím byla úplně první, kdo udělal záchranářskou uličku. Vim, co se patří. Byla jsem hrdobec, když posléze i auto přede mnou a za mnou zareagovalo stejně a sjelo ke kraji. Vlekli jsme se jak taženej štrůdl, ale naštěstí to netrvalo dlouho a rozjeli jsme se. Dofordila jsem do New Bubu a doplnila zásoby. Jako třeba prosecco 🙂 . Aby, až přijede domů můj muž jsme si mohli sednout a v klidu  a pohodě zahájit první dovolenou po čtyřech letech. 

Prosecco uloženo do lednice, buřtíky do ledvinky a my mohli s ohaříkama vyrazit. Na báječnou, báječnou procházku. Od branky až zase zpátky k brance..

Vyrazili jsme si zase na louky k pastvinám. A já sosala ten pocit, že NÁM ZAČÍNÁ DOVOLENÁÁÁ a zítra jedeme opravdu na dovolenou. A do penzijouna a bez povinností (ty ohaří se nepočítají).

Mě vždycky blaží ten pocit, že člověk může nechat tu bláznivou flekatou si poletovat jako motejla. Nejspíš nějakou babočku kopřivovou. A poslušnou babočku kopřivovou.  Protože jsem si po delší době řekla, že procházení proložíme nějakou tou jinou činností. A tak jsme si hráli na cvičák, na stopaře, na aportýrovače a bavili se pospolu. A to já se vždycky vnitřně raduju, protože prostě, to je můj svět, tak jak ho mám ráda. Střídala jsem ty dva poctivě a s vnitřním tetelením se je pozorovala, jak si postupně, jeden po druhém, vyčmuchávají moji amatérskou pseudostopičku. A bylo pro mě zas nadmíru zajímavý sledovat to, co my lidi, nemůžeme nikdy „vidět“. Protože to vidět není. Pachy.  A člověk je díky tomu, jak oni pracují trošku vidět může.  Trošku. Když se dobře dívá, jak pes pracuje, jak si bere vzduch do nosu. Už jsem to tu psala, že Rumíček je precizní, pracuje pomalu a s vědeckým přístupem i při stopování. Tak tam úplně vidíte, jak se vzduchem vlní ta pachová stužka a kudy a kam odbočí, jak ji vítr poponese.  Protože mi stopujeme v režimu domácího žvýkání a ne na IPO soutěže, tak mi je jedno, že pes nejde přesně místem, kudy jsem prošla já, ale sleduje ten pach tak, jak ho vzduch přemístí. Důležitý je pro mě výsledek.

Tali taky tentokrát pracovala poctivě. Nešla na náhodu, co ji vítr přinese a tak na to bylo taky pěkný pokoukání. Stejně tak, když jsme si pak dávali chůzi u nohy ve dvojici bez vodítka. Tali je strašně dopřednej pes, ale když chce, tak umí být i precizní.  A tak je pak člověk zase hrdobec, když si tak pochoduje se dvěma čoklidama u  nohy prostorem a navolno. 

A vůbec největší hrdobec jsem toho dne byla, když jsme se pak vraceli domů. Ohařiska pěkně vylítaný, vyčmuchaný, spokojený, i řekla jsem si, že se po delší době dneska budeme vracet domů po silnici. Sešikovala jsem nás a byla zvědavá, jak to pojme Taliprtka.

Helejte a na výbornou! Dokonce na několik výbornejch! Páč ve švýcarsku by hodiny podle ní mohli říditi. Heh, tohle je velký kus, který jsme ušli od začátku, kdy s ní byla i chůze na vodítku nebezpečná pro okolí, když to roztočila. A dneska, navolno, spořádaně u nohy ťape po silnici.  Však taky na ni čekalo hodně mnoho dobrůtek, když jsme došli dom, kde už byl přijetej pánik. Na něj a na mě čekalo to prosecco a na ohaříky buřtíky. Protože co?

DOVOLENÁ ZAČALA.