O dovče doma bylo stejně supr, jako v milovaných Lužkách.

Užívala jsem si tý hromady – nejen kamení 😀 , který jsem zase rozvážela a při tý příležitosti na mě spadlo kolečko a vyrobilo mi obří jelito na noze. Inu svůj k svému, jelito k jelitu, že jo. Můžu si za to sama, začla jsem to přehánět s množstvím naloženýho kamení. Jak vozím, uvezu pochopitelně čím dál tím víc. Jsem ale limitovaná vykládkou, protože s mojí vejškou zvednout to velký kolečko (máme větší, než jsou ty obyč, lehčí, ale větší) , je docela “čelindž” . Musím hodně zavzpírat, nadhodit si to, abych to mohla vyklopit. A když to včas nechytím, dostanu ránu jak z děla. Tak si pak jdu sednou na zídku a neplakat tam. Páč sem přece silná ženská, co nepláče, když ji někdo zmydlí. I když je to kolečko. 

No ale hlavně já jsem měla hromadu času. A to je pro mě moc. Být bohatá volným časem doma, to je krása. To si pak řeknete, že třeba upečete domácí housky, protože na ně máte čas:

No a taky si uděláte hromadu domácích nudlí, protože když už ten pitomej robot doma je….. . A taky hodně vaříte. Protože ne všechno maso rozmrzlo a to nerozmrzlý ale bylo nutný zpracovat. Takže to byl obří hrnec guláše (a šup s  větší částí do mrazáku), svíčkový (šups s větší částí do mrazáku), stejně tak s základem na lasagne, taky jsme měli hodně zeleninových salátů s grilovanýma kuřecíma prsama…….. prostě jsme si žili jak prasata v žitě. A stejně tak ohaříci, kteří tím pádem byli chvíli na vařený stravě, když jsem chtěla co největší část masa uchovat. 

Ale hlavně jste bohatý tím časem, no.  Já víc nic moc nepotřebuju. Takže si večer sednete a děláte si pohodu.

A nebo si prostě spíte. 

A nebo se naopak hecnete a nespíte a jdete ráno všichni na krásnou procházku. Kdy slunce ještě nepálí, je krásně chladno a na cestách nikde nikdo. Tak moc nikde nikdo, že furt z obličeje sundaváte pavučinky, protože jste první toho dne, kdo těma cestama jde. A z procházky přinesete babičce pár hřibů. A nějaký si necháte a nasušíte.

Sem tam odvezete nějaký to kamení a  v pátek sjedete do Prahé pro kamaráda Ričrda a pak si užíváte večer grilování a tlachání. 

Prostě nemusíte nic a můžete všechno.  

Zkrátka báječná dovolená to byla. Od prvního do posledního dne. Událo se toho tolik, zažili jsme toho tolik, že můj mozek pojal představu, že jsem v práci nebyla už sto let.  Krása, ne?