Brtnik musel pro písek a naplánoval nám tím pádem s ohařema k naší radosti plováníVezme nás s sebou a vypustí u rybníčka! Hurá bude koupačka a nemusíme se v tom vjédru plahočit. V tomhle období asi nelze ohaříkům udělat větší radost, než je vzít k vodě, to je jasný. Nahnali jsme je honem do auta – nebylo moc časovýho prostoru na cokoliv jinýho, když chtěl stihnout tu nakládačku písku, neb tam zavírají brzo a vyrazili jsme. 

Mým jediným a hlavním úkolem po příjezdu bylo zklidnit to flekatý torpédo, než vystoupí z kufru. Protože musel autem s vozíkem zastavit o fous před rybníkem a my to museli vzít kousek po silnici vzít po svých. Kdybych měla na nohou brusle a zapřáhla se za Tali, kam by se na mě hrabala naše úžasná rychlobruslařka Sáblíková 😀 . Tali, kdyby mohla, napálila by to světelnou rychlostí.

Jenže – nemohla. Musela ťapat u nohy. O-ou jé. Muka svatýho nějakýho proti tomu byla lázeňskou procedurou 😀 . No a pak se dočkala. Byli jsme TAM! 😀 Magor, magor vona je, fakt že jo. Museli byste ji vidět. Ale zvládla se posadit, podívat se na mne a až pak vyrazit. V jejích celých osmi letech! Jaký to sasrak. Nechala jsem jí – k její nemalé radosti – ať se pro začátek poštrachá v rákosí. Divím se, že tam po jejím vpádu stále ještě je 😀 

Rumíček zamířil rovnou k lavičce opodál, kde je dobrý vstup – či také možnost skočit – do vodičky. A hned se tam hrnul a koukal co bude. No pro začátek nic moc, protože jsem chtěla aby se vodou nejdřív ochladil, pobrodil a tak jsem mu jeho milovanou skaláru „házela“ tak jako  při břehu. To až potom jsme se do toho obuli pořádně.

Naučila jsem se házet skalárou tvz. „žabku“, neboli když se hod povede, skalára po hladině poposkočí a je tím pádem velmi zajímavá.  A to i pro Taliprtku, která to pravděpodobně stihla v rákosí i zaregistrovat. Stála tam a čučela na nás, jak kdybychom ji vyloučili ze zábavy my 😀 . Zavolala jsem ji teda k nám a rázem se k nám přidala Xena bojovnice. Ječící. 😀 Oči jak talíře, výskok, jak kdy ji píchnete bajonetem do zadku, dlouhý let, rána jak z děla, když dopadne na hladinu, obří vlny, jekot, pěna jak od kolesovýho parniku……… no blázen, dyk to řikám.

První hody jsem jim nechala jen tak, jako zábavu a pak už jsem to ale pojala trochu taky pracovně. Aby tam nelítali jak pakoni. Vždycky jeden seděl – aspoň si odpočinul a druhému  jsem hodila. A ne vždy to bylo „jentakhození“ . Hodila jsem třeba dvě skaláry najednou a poslala je pro ně postupně. S Tali mi to teda ne vždy vyšlo, protože ta Kunhůta obecná drapla jednu skaláru a rvala to obratem, bez povelu,  třeba i pro tu druhou, kterou se někdy teda  k mojí škodolibosti a radosti marně snažila polknout do tý kušny taky. V jednom takovým případku se to nedařilo vůbec a ona zoufale ťukala hubou do hladiny jak tukan nějakej šílenej a skalára uhýbala, až ji dostala pod hladinu a to zas byla neščastná z toho, že jí skalára zmizela a točila se na místě jak hajzl při povodni v marný snaze ji objevit, což bylo neproveditelný, když po ní furt nevědomky šlapala předníma………… no helejte – vynikající vystoupení todleto 😀 😀 . Bez přehánění jsem se smála nahlas, až jsem skorem plakala.

Kdo ovšem plakal opravdu byl v ten moment Rumoušek, protože za á) on chtěl taky do vodičky a za bé) se obával o osud své skaláry, že ji Taliprdnice zabije, ztratí, zničí, utopí.  Odvolala jsem ji /sláva veliká/ a vyzvala ji, aby mi přinesla to, co má. Pak si mohla dojít pro tu druhou. Hamounka jedna. Aby se nám uklidnila, nasypala jsem jí pár odměn do trávy a tím ji trochu i zabavila, protože tráva je tam vysoká. Než něco vyčmuchá, dostanu trochu  prostoru.

Mohla jsem tím pádem jít a hodit obě skaláry pro změnu Rumíčkovi. Ten, jako spolehlivě pracující profesijounál, je hezky jednu po druhé přiaportýroval. To už měla Taliprtka vyzobáno z trávy všechno, co mohla najít a možná něco navíc, jak ji znám a mohli jsme se zase věnovat společné aspoň trochu uhlazené práci. A bylo to moc fajn. Chvíli jí vydrželo být za soustřeďovanou a tak se suprově s Rumíčkem střídali a doplňovali. Po jednom jejím echtgold skvělým aportu jsem jí zase nasypala odměny na zem a pak ji poslala, ať si jde štrachat do rákosí.

Nadšeně vyrazila, ale…………. no jo ty jo! Co já tady sama v rákosí budu dělat?? Tahle myšlenka ji zapíchla na místě u rákosí a ona zas ublíženecky čučela, jak Rumoušek mastí pro skaláru. Ajajaíííííííííííí. To byly dýlemata 😀 😀 . Pro mě ovšem rajský pohled, protože si moc dobře pamatuju doby, kdy by tam nadšeně zajela, spokojená, že po ní nikdo nic nechce. Koukala na mě pohledem dítěte, které matka odvrhla 😀 😀 . No takže jsem ji zavolala k nám a k mojí tiché tetelivé radosti uvnitř hrudního košíku, jsme tam pracovali zase všichni tři. 

Tohle je zase odměna pro mě. Stejný hodnoty, jako když já jí rozsypu odměny do trávy, nebo hodím do vzduchu.  To vám je asi jasný. A tak jsem si tam s nima pracovně hrála a radost mě hřála. To je vám asi taky jasný.

Oba hodně bavilo, když jsem jim aport hodila tak, že ho neviděli a museli hledat. Tali vždycky tak usilovně a maximalisticky, aby ji nááááhodou někdo nepředběhnul a ona o ten ztracenej aportek nepřišla, Rumíček systematicky a klidně prohledával hladinu. 

Bylo to moc prima.

Pak už jsem obě skaláry odebrala a s gestem, že končíme je oba „propustila“ do prostoru. Tali radostně hópla do rákosí a Rumíček si šel zkoumat břeh. Já jsem šla pomalu k hrázi, kde jsem se chtěla podívat, jestli tam třeba není lepší vstup do vody, že bychom příště šli tam. Nebyl a ani jednomu z nich se tam kupodivu shodně nelíbilo. Tož jsme se zase vrátili zpátky a to už jsem viděla v dálce, že k nám míří naše auto. Vyšťárala jsem Tali ze křoví a Rumíček mezitím dával pozor, ešivá je to opravdu pánik. Byl a tak za ním honem uuuutykal, aby ho mohnul přepadnout. 

Hópli jsme do auta a jeli spokojeně dom. Myslím, že jsme si to užili krásně a dostatečně.