Mlhou do dálky

V sobotu byl ten velký den.

Den křestu knížky, který uspořádala Dennyky v jejich půvabných končinách. Až teď mi do sebe zapadlo, že lepší místo to ani být nemohlo.

Abych nejela sama a vopuštěná, zařídil osud, že se na křest rozhodla vydat i Thielli a taky vlakem.  A jak známo ve dvou se to lépe táhne. A jak přesně to platilo v tomdle případku, se ukázalo po cestě.

Thielli vyrážela z Prahé, já měla lístek z Kralup nad Vltavou, kam mě hodí Brtnik. Abych měla s Rumíčkem o přesup míň. Protože Rumíček se se mnou na cesty vydal taky. Aby…. abych tam nebyla sama a aby on se mnou byl sám, aby si užil spoustu lidí, které pozná po cestě a na místě samotném. Protože jak se ví, je to družimír obecný a přesunem do Domečku přišel o tu spoustu možností se družit, kterou míval v Prahé. Budu mít čas jen a jen pro něj a báječně si to užijeme. Když odmyslím tu cestu. A v jeho případě cesta znamená hodně, protože on prostě dopravní prostředky neoblibuje. Nu a tentokrát měl mít naloženo víc, než se předpokládalo. A to se – zase – ukázalo po cestě. 

Vyjížděli jsme s dostatečným předstihem a vyjížděli jsme do mlhy. Ale ponejprv takové té vlídné, lesní, která je jen jako lehký závoj, přes krásný ráno.  A krásný teda bylo. Po cestě na nějakou dobu mlha zhoustla tak, že Rákosníčka byste v ní rozhodně nenašli a měli byste problém ji i nakrájet. Pak se to ale zvedlo a já tak díky tomu měla možnost vedle dálnice vidět nečekanou nádheru.

Podotýkám, že tak jak nemám ráda růžovou barvu, tak podobně to mám s fialovou. Na věcech. Ale v přírodě je to jiná. A tady to bylo v přírodě. Projížděli jsme kolem obřího pole čistě a jen a jen fialových máků! Byly to nádhera. Vidět po tý odporný žlutý hnusný řepce takhle vznešený pole, byla skutečně nádhera. Hrozná škoda, že se nedalo zastavit, zkusila bych to vyfotit. A byla rozhodně velká škoda, že v tom autě s námi neseděla Dennyky, se svým uměním vyfotit krásně krásný věci. Protože to mi věřte, že to by byla fotka do soutěže. No jenže tam nebyla. Ani nemohla být, protože jsme jeli za ní, že jo.

Na ten křest knížky, který právě ona uspořádala. Zorganizovala, zařídila, nakoupila a připravila. Abych já s Rumíčkem a knížkou  mohla jenom lehce vplout. Chtěla jsem původně napsat ladně vplout, ale to by v mým případku nebyla ani trochu pravda, to víme 😀 .

Prozatím jsme se ovšem pouze blížili ke Kralupům. Tam mě Brtnik vysadil a jel pracovat. Začala ta velká cesta. S Rumíčkem jsme osaměli. Nechala jsem ho vyčůrat, aby měl před cestou prázdný útroby a šlo se do nádražní haly. Tam jsem se rozhlídla a rozhodla se zeptat nejbližší osoby, kterak to tady chodí a kam mám jít. Abych byla dostatečně včas na perónu. Osoba nevěděla. Nevadí, vidím támdle osamoceného pana pokladního v okýnku. Zeptám se jeho. Nikdo tu není, nebudu zdržovat.

Nebudu zdržovat……… nevim, no. Trošku to asi nevyšlo.

Protože – znáte to, přes to sklo slyšíte skorem prt! A to nebyl ale jedinej zádrhel. Stalo se mi to, co se mi stává v takových situacích obvykle. Něco se uděje a z civilizovaný osoby je rázem bezbranný a zmatený batole. Se psem a obřím batohem /já vím, jela jsem jen na dva dny, ale to máte slušný oblečení a botky, abyste na křtu knížky nepůsobila jako hómeles, deku pro Rumíčka do vlaku, flašku s pitím pro sebe, pro něj, knížku, bundu na venčení, brejle, spoustu dalších krámů, bundu v který jsem z domova vyjížděla, protože u nás byla zima a tady už ne…….., vodítko, košík, psí propriety….. prostě batoh narvanej k prasknutí./ Šla jsem se prostě jen zeptat pána, jak to tady chodí a kam mám jít a opět z toho vyšel estrádní výstup, který jsem se snažila zachránit tím, že jsem pánovi sdělila, že jsem už dlouho nejela vlakem a jsem tak trochu  mimo. Což mi s vlídným úsměvem určeným pro retardovaného školáka potvrdil. Já ale jenom hrozně pospíchala, abych byla na tom nástupišti včas!! Protože jsem tam nebyla sama za sebe. Měla jsem s sebou Rumíčka a nechtěla jsem pak zbytečně třeba zmatkovat, chtěla jsem, aby šlo všechno hladce.  No to teda fakt šlo 🙂 . Zeptala jsem se ho, jestli by mi mohl říct, odkud mi to pojede do Děčína a kam mám jít. Vokázal mi kam mám jít a řekl, že do Děčína to jede ze dvojky. S malým dramatickým odstupem dodal…….většinou. To já už sem byla ale odpíchnutá, že budu odcházet, až mu poděkuju. Slovo většinou mě zase zapíchlo. A taky mi zasukovalo myšlení. “No…jo, ale to já nebudu vědět vlastně teda, kam mám běžet, když to nepřijede na tu dvojku a co pak budu dělat?” Nestihla jsem si odpovědět to, co bylo vzápětí víc než jasný!!! Že jako teda asi bude lepší nikam nechodit dopředu, ale počkat si,  až se nástupiště vypíše vedle vlaku na ceduli, kterou jsem předtím nějak nezaznamenala a na kterou mi teď padl zrak. Nestihla jsem to říct a tak to řekl za mne, s oním tónem a výrazem, který mluvil úplně za všechno 😀 😀 . Nedivila jsem se mu a snažila jsem se mu poctivě vysvětlit proč  a co a jak, a že jsem fakt tím vlakem hodně dlouho nejela a že ……….. no hele bylo to to rozmazávání, který víme, že všechno ještě zhoršuje. Nedivím se tomu pohledu, ani tomu tónu, ani tomu úsměvu……… koukáte se na sebe z vejšky a říkáte si  asi po stý: “Proboha? Co to jako děláš?” A  není síly, která by to nějak zastavila, vylepšila, vysvětlila……   Abych to poslala ještě dál rozhodla jsem se, že se rovnou zeptám, jestli mi může prodat lístek pro Rumíčka, který jsem si podle inštrukcí od Dennyky měla kupovat až ve vlaku. Když mám tolik času, jak se mi pán snažil předhodit. Vlak přece přijede až za deset minut a ještě není vypsaný. Furiantsky jsem se rozhodla, že se přestávám obávat, abych to hladce stihla a koupím si prostě ten lístek, jestli to půjde. Šlo to. A šlo by to hladčeji, kdyby přes ty blbý skla bylo líp slyšet a já nebyla hluchá z koncertů. Takže to prostě bylo jen pokračovaní rozjetý grotesky, kdy já něco říkala, pořádně jsem neslyšela odpovědi a podle toho to celý vypadalo. Buď je pán neskutečně trpělivý tvor, nebo má denně takovejchhle exotů za přepážkou stovku do hodiny a má na to nějaký speciální školení, protože se pořád usmíval, chápavě kýval debilovi na druhé straně přepážky a zdárně vedl proces ku konci. Tou dobou už otevřeli radši druhé okénko. Neb mně se podařilo to jeho dostatečně zablokovat. Protože, když už jsme měli po několika klopýtnutích  vyřešen nákup jízdenky pro Rumíčka na cestu tam, napadlo mě opět furiantsky, že bych si to mohla koupit vlastně jako zpáteční, že jo. Abych měla jeho cestování vyřešeno už rovnou. A zapomněla jsem pánovi říct, že ale nejedeme zpátky hned dneska, ale až zítra. 

Hele, no nic, myslím, že pak si vybral půlhodinovou pauzu a šel si minimálně utřít vopocený čelo. A já mohla honem jít na to nástupiště, protože už se skvělo na ceduli vedle našeho vlaku . Z nuly na sto ve vteřině, aby nám to neujelo 😀 . Byli jsme tam první 😀 😀 😀 , abychom pak ještě značnou část času chodili. Říkala jsem si, že se aspoň Rumíček před příjezdem vlaku projde a že z něj spadne stres z cestování a abychom v pohodě nastoupili.

Mno…….neměl šanci, aby z něj spadl. A ze mě taky ne. Protože jsme ani v nejmenším v pohodě nenastoupili. Předesílám dopředu, že mám psy záměrně učené, aby uměli chodit po nepříjemném povrchu a roštech a podobných věcech a nevyvedlo je to z míry.

Bohužel, schody do rychlíků Českých drah překonat bez vyvedení z míry nelze. Protože ono tam v podstatě nelze pořádně ani nastoupit. Pro člověka, natož pro psa. Nemá cenu psát o tom, že rozteč schodů je naprosto příšerná a má-li se nahoru dostat kdokoliv, kdo se vymyká standardu průměrného dospělého člověka, dokáže to jen stěží. Co je úplně nesmyslné je, že ten poslední schod nahoře je z nepochopitelného důvodu zastrčený téměř POD úrovní podlahy.  Takže jsem se hrozně marně snažila vytáhnout Rumíčka nějak nahoru, až se mi pak zablokoval předníma nožičkama v tom schodu!! V ten moment se mi vybavilo vyprávění Dennyky, která měla úplně stejnou zkušenost, když takhle cestovala před pár lety od nás s Koněvem. Měla jsem hroznej  strach, že mu tam ty nohy zraním, musela jsem na něj tlačit, cpát ho násilím nahoru a lidi místo, aby buď teda jen čučeli, když nepomohli, tak aby se tam aspoň do toho nemotali, protože oni přece potřebujou hned teď a okamžitě projít do toho vedlejšího vagonu! Pak se mi někdo může divit, že na lidi nadávám,  že jo. No nic, dostrkala jsem ho tam, značně vykleplýho z toho co se děje, já taky vykleplá, šli jsme stranou, lidi se tlačili, jak kdyby jim šlo vo život, nemohli jsme jít víc stranou. Potřebovala jsem půl vteřiny, abych nás zklidnila a mohli jsme jít na svoje místa.  Což vlastně v ten moment stejně nešlo, protože lidi ….se tlačili. Moc nechápu to, co tam teda probíhalo. Byli fakt schopní zavřít Rumíčkovi hlavu do dveří, jen aby se protlačili, jak kdyby začala apokalypsa. Pak se tam objevil anděl záchranář v podobě Thielli a odvedla nás na naše místa. Ani jsem ji nestihla pořádně pozdravit, oba jsme toho měli plný zuby. Bylo mi Štajníka moc líto, protože vím, že nerad cestuje a takovýhle start nebyl úplně nejlíp, když nás čekala fakt dlouhá cesta. A to jsem ještě nezmínila to, že když vlak přijel, vyděsili jsme se oba. Já jsem prozatím neměla tu čest cestovat s tímto odpadem vyřazených německých vlaků, které za levný peníz pořídily České dráhy. Popravdě, je to příšerná ostuda, opravdu příšerná. Jsem jako dítě cestovala vlakama hodně, těma klasickejma, starejma, zelenejma. Věřte, že to jsou proti tomuhle odpadu tichošlápci.  Dojezd a zastavení tohoto stroje je natolik hlučnej, že mě to  hodně rozhodilo. Nečekala jsem v nejmenším takový náraz hluku a skřípění. A rozhodilo to i Rumíčka, který vlak rozhodně nevidí poprvé. Cestuje sice nerad, ale něco nacestováno má – i když na krátké trasy, ale to není podstatný, vlak, motoráček prostě zná. Ale ten je proti tomuhle skřípajícímu a rozpadajícímu se bordelu převlečenýmu za vlak, dopravní prostředek daleké budoucnosti. Fuj a hnus. Okýnka ani netěsní, takže celou cestu posloucháte ten bordel co vydává váš vlak, plus ten znásobený hluk, když se s jiným míjíte. Hlavně, že to má nově polstrovaný sedačky. To je nejvíc 😀 . O tom, že nemáte pořádně prostor k sezení už asi nemá cenu se ani zmiňovat. Prostě tohle je krok i dvě století zpátky a slušná ostuda. Bylo mi Rumíčka moc líto a proto jsem na něj nebyla úplně přísná. Chtěla jsem jen, aby neobtěžoval mladíka, který seděl na sedadlech.

Obtěžovat Thielli mohl a to v dostatečné míře. Protože to nadšení ze setkání bylo oboustranné. A taky tak činil.  Mohutně. Kdyby mohl, ovine se Thielli kolem krku jako rezatý boa.  Protože ona neměla nic společného s tím, co se mu právě stalo, co zažil a do čeho ho tlačila pánčička. Ubohá Thielli začínala pomalu vypadat jak orangutanova žena, protože Rumíčkovy stresem pouštěné chlupy na ní ulpívaly. 

Pak se toho chuderu podařilo trošku uklidnit, aby si lehl na deku, kterou jsem mu rozložila na zem. Přehodná Thielli se ujala veškeré organizace, vzala si na starosti lístky, které následně předala paní průvodčí. Ta k mojí radosti ani netrvala na tom, abychom Rumíčkovi nasadili zpátky košík, což nám odsouhlasil i mladík, sedící proti nám. Já byla po tom zážitku nastupovacím rozhozená jak domino. Rumíčkovi jsem nalila vodičku do misky, aby se mohl napít a vyplavit tak zase kousek nahromaděného štrézu a při té příležitosti jsem si utrhla poutko na  naší nový cestovní flašce, kterou jsem nebyla schopná pořádně otevřít. To nám ta cesta pěkně začíná 😀 😀 😀 . Ale jsme s Rumíčkem statečný, tak jsme nevolali cimrmanovské : “Domů, do Podolí!” a uháněli statečně vpřed do cíle. Rumíček se pak uklidnil aspoň trošku a v tichosti si škroukal a zpíval, aby bylo jasný, že je veliký chudáky.

Osud mě má fakt rád, protože kdyby se Thielli nerozhodla vydat se s námi na cestu, měla bych to víc než výrazně složitější 🙂 . Takhle nás náš anděl strážný v její podobě ušetřil dalšího štrézu při vystupování, prostě si dole Rumíčka nabrala a z vlaku ho vyndala. Nikdy by mě nenapadlo, že cestování vlakem Českých drah může být a je takovýhle horor. A opravdu je, protože totožný zážitek z nastupování má právě i Thielli a jak jsem zmínila i Dennyky a stejně tak pár dalších lidí – už bez psů.  Takže kdo můžete – vyhněte se  minimálně se psem rychlíkům Českých drah. Nepíšu to ráda, protože jsem jinak patriot a tak, ale tohle už opravdu absolvovat nechci. Jen teda nás pak ještě čekala cesta zpátky, že jo. Ale to jsme měli s sebou naštěstí i toho anděla strážného. 

Do vláčku, který nás z Děčína vezl už na místo určení, se ovšem nastupovalo přímo královsky. A královsky se v něm taky cestovalo. Přes to, že to je regionální vláček, který pendluje v poměrně krátkém úseku sem a tam. Ale – heh, cestuje přes Německo, že jo.  Takže to tam nepojede odpad. V pohodě jsme se usalašili v prostoru, kde se převážejí kola a kde je spousta místa. Rumíček se tam tak mohl krásně rozplácnout a potichounku zpívat svoje cestovní songy. Tady už to byla jinačí liga. Pan průvodčí byl taky shovívavý a tak jsme mohli i dál cestovat bez košíku. A byl nejen shovívavý, ale taky  hodný. Řekl mi totiž, že v Bad Schandau – budu mít čas se psem vyběhnout ven, aby se protáhl a vyčůral. Moc fajn informace. A byl taky ftipný. Protože když se ukázalo, že infoobrazovka se zasekla, pravil, že to opraví a …….dvakrát do toho třísknul 😀 😀 smála jsem s nahlas a sdělila mu, že je vyloženě profesijounál. Tahle část cesty byla opravdu hodně příjemná i proto, že celou dobu se pohybujete v lesích a je pořád na co koukat a tak ta hodinka uběhla jako prt….. a už na nás čekala Dolní Poustevna a na nádraží Dennyky s Romanem, Koněvem a jejich kamarádkou Vlaďkou. 

Mohla jsem si vydechnout, už nás nečekalo nic nepříjemnýho, jen naopak samý příjemnostě, vítání a radost. No… a na to si počkejte do zejtra 🙂

 

20 komentářů u „Mlhou do dálky

  1. Tohle vypada na zajimavy serial. 😀
    Jako vlakovy velkocestovatel te muzu utesit, ze rychliky jsou jeste luxus oproti spesnym vlakum, tam je to vejska asi jako u rychliku, ale stupinky maji tak 10 cm na sirku a kdyz je to jeste mokry, tak je to fakt na zabiti, takze vsichni vystupujou bokem za uporneho drzeni se tyce, strasny proste. A ten randal je jeste nejmin jednou takovej nez v rychliku.
    Ale zdarne jste dojeli, tak vsechno dobry. 😀

  2. Tak já nevím, já toho se psy neprojezdila úplně málo a takovejhle horor to nikdy nebyl. Ale je zase fakt, že moji psi jsou skladnější (ale zas maj proti Rumíčkovi kratší nóžičky a jezdila jsem i se dvěma). Lístky, i ty psí, kupuju téměř výhradně online, v nouzi jdou vždycky vrátit. Kupuju online i když předem nevím kdy (někdy ani odkud) pojedu – prostě sednu s tabletem v lese na pařez, kouknu kdy co jede a nakupuju. Lepší než hledat jestli a kde mají pokladny.

    1. No on ten ohař, kterej je skorem stejně velkej jako já, se do toho vlaku – do výšky, kdy mám hlavu skorem v úrovni podlahy cpe fakt jako blbě. Takovejhle debilitní vlak jsem ještě neměla tu čest poznat. A jak píšu, Dennky měla tehdy úplně stejnou zkušenost. A to je o kousek větší , než jsem já. A to samý Thielli. Kratší nožičky jsou v tomhle případu dost výhodou.

  3. Petra nekecá. Měla jsem s holkama jakože socializační výlet vlakem. Měly jsme jet příměstským elephantem do kousek za Prahu do lesa. Na pohodu. Něco se pokazilo a na nástupišti hlásali, že místo elephanta se lidé mají nacpat do prvního rychlíku, který tam kvůli tomu zastaví. Rychlík přijel, zaskřípěl, lidé se začali valit. Já dva psy, kteří umí chodit po roštech, ale ty dva “dokonalé schody”, co vedly do vlaku, holky nedaly. Takže vysadit jednu, na ruce přitom vodítko s druhou a vysadit druhou. Lidi nalepený na zádech. V uličce lidí a místa jak na dámské toaletě v opeře po prvním dvouhodinovém dějství…
    Když konečně holky vypadaly, že už tak nějak vnímají, nějaké hovado na hnědou pustilo ty skleněné lítačky. Ta se rozklepala, odmítala se od té chvíle hnout a klepala se pak celou cestu jak u veta na stole. Klepala se i cestou domů. Cestou domů ale nejdřív také musela nastoupit. A to nechtěla. Takže se mi na peróně vyvlíkla z obojku a běžela se schovat. Vlak čekal. Na nás. Lidi nalepený na oknech koukali jako honím vyděšeného psa po peroně. Jindy bych nechala vlak ujet… jenže byl leden a já potřebovala nastoupit. Protože černá byla úplně durch, protože půl hodiny předtím vletěla do řeky po ledu za kachnama…

    1. No je fakt, že já ty svoje patnáctikilovky v nouzi prostě tak nějak vyhodím nahoru. Jak bych vyhazovala Rumíčka teda nevím.
      Jinak nejlepší je, když sice máš místenku, ale taky máš obrovskej bágl a ty 2 psy. V narvaným vlaku. Ono se to jaksi všechno na to jedno místo nevejde, obzvlášť když lidi okolo maj kufry. Ale snad vždycky jsem měla štěstí na lidi a nějak se to udělalo. Dokonce se mi kdysi povedlo, že jsem měla jet sama, takže místenka v tichém oddíle – a nakonec jsem musela vzít Vaška. Jenže do tichého oddílu psi nesmí a pendolíno povinně místenkové, takže jinam nesmíš. Prošlo to.

  4. Jasný je to hrůza, prostě neumím si VŮBEC představit starší lidi, jak nastupují a maminky s kočárkama už vůbec nee.
    Mně tehdy do kolejiště spadlo vodítko, pořešila jsem to přezkou z baťohu. Pak šla kolem nějaká paní uklizečka a vylovila vodítko koštětem.
    Já měla problém s Bukáčkem, při vystupování, do těch žbrdlin se mu zachytl dráp. Takhle jsme přesně mazali z Děčína do díí píí na vlak. On ani nepísknul, chudinka malej až potom jsem viděla krev. Ve vlaku na díí píí jsem poprosila průvodčího o obvaz, páč to bylo krve jak z vola. Já byla na nervy, ještěže se mnou jela Vlaďka, psychická opora. A kamarádka jezdiívala z díí píí do Mostu k rodičům. Měla Bettynku, kříženkyni pudlíka a kokříka, asi 10 kg měla ta ji spadla do kolejiště 🙁

    Nicméně mé cestování po těchto zkušenostch vypadalo tak, (jezdívala jsem i na Slovač s óbr baťohem) že jsem při vystupování zastavila lidi, prostě počkejte, já tady mám psa! Většinou jsem poprosila někoho aby mi ho nahoře podržel, vzala jsem baťoh, nechala na nástupišti a pak jsem brala do náruče psa. Páč mít ten óbr baťoh na zádech a ještě 20kg v náručí to bych nedala. Když jsou lidi neukáznění a jsou naplepení u dveří tak házím baťoh na ně 😀

    1. No příště už budu poučená. Normálně mi psi – krom staříků – do vlaku nastoupí sami, tady to prostě pro toho psa bylo technicky neproveditelný. Vlak je neskutečně vysoký, stupátko zapadlý pod úroveň podlahy. A já neměla čas už ani batoh sundavat, byla minuta do odjezdu. Kdyby aspoň se lidi fakt nechovali jako stádo debilů. Kolegyně, která shodou okolností taky jela – stejná zkušenost.

      1. Lidi se chovají jako stádo debilů, protože prostě si chtějí sednout, tohle mám každý den, nikdo nechce hodinu stát ve vlaku cestou do práce nebo z práce. Kdyby jezdilo těch vlaků dost, tohle by nebylo.
        V rychlíku třeba vůbec nechápu, že je tam o pár sedaček míň, protože je tam místo na kufry, kam si nikdo kufry nedává, protože logicky nikdo nechce nechat kufry o půl vagónu dál z dohledu.
        Místo toho tam klidně mohly být sedačky a lidi by byli míň debilní stádo.

    2. Mě oba bíglí kluci (nezávisle na sobě – nepotkali se) hodlali spadnout pod metro. Prostě při nastupování/vystupování nějak nespočítali nožičky a obě zadní šly do díry a vzápětí celej pes a zůstal viset na vodítku. Barouše jsem občas furiantsky mívala navolno, tehdy naštěstí ne a pak už nikdy.

  5. S mojí postavou se to jezdí líp, lidi mají respekt 😀

    THIELLI TAKY SUPER PŘÍBĚH 🙁

  6. proboha! to byly hrozné zážitky, nezávidím 🙁 co to bylo za šílený vlak? tady jezdí Arriva do Liberce a zpět, ta má modré staré vagony se širokými schody, to je OK. City Elephant je úplně v pohodě. pak tu jezdí obyčejné starší vagonky, ty ale mají široké schody a velké dveře + rampu pro lidi s berlemi nebo vozíkem. asi bych na ty neuhýbače ve dveřích ječela jako papiňák. mám totiž pocit, že nehledě na typ dopravního prostředku se lidi fakt chovají jako s prominutím hovada. ale řidiči na to všechno NIC! zářný příklad z MHD – fracek stojí ve dveřích poloprázdného trolejbusu a prostě neuhne nastupujícím ani vystupujícím. no došlo na něj jednoho rána, došlo: šel takový větší pán, Slovák, a když překážeč na požádání neuhnul, tak ho prostě z těch dveří vynesl.

  7. a další věc: pokladní má mít okénko tak, aby slyšel cestující, od toho to tam přece je! buď otvor nebo mikrofon. copak se Kralupy nad Vltavou zasekly v roce 1850?

  8. Těším se na pokračování. Vlakem jezdím často, i dost daleko. Někdy i s velkou krosnou, malým baťůžkem, pod paží složenou boudu a samozřejmě se psem. Bývá to napínavé, ale zatím to šlo, i lidi byli v pohodě. Ale jednou jsme byli svědky, jak v Srbsku v Českém krasu spadl při vystupování pod vlak německý ovčák – no ano ty zadní nožičky. A nemohl sám vyskočit, protože není místo. Tak já letěla za průvodčí, aby se vlak nerozjel a ostatní ho pomáhali vylovit. Nakonec se podařilo, ani nikoho nerafnul, jak byl překvapený 😀.

  9. Já mám ze soboty z vlaku dílem lepší zkušenost, naštěstí jsem si koupila první třídu, ta poloprázdná, zbytek vlaku narván hokejovými fanoušky, co jsem podcenila, byl průvan, totéž pak v restauraci – otevřená okna , aby bylo čerstvo, já z toho hexenšus, mažu, nahřívám, ale zatím platprtný.

  10. Kimi do první třídy asi ani pes nesmí, myslím?
    Jednoho pána vyhodila průvodčí se psem z vagonu pro matky s dětmi.
    Byla jsem s ním v kupé (já matka) to tak člověk prostě v rychlosti nastoupí a
    nekouká, jaký vagón to je…
    Bylo to zbytečný, páč vlak byl téměř prázdný.
    Navíc chlapík byl anglán, uměl německy asi jako já, nechápal co po něm chce, tak jsem mu to nějak vysvětlila

  11. Denny, Goliáš byl u kámošky, s ním jsem vlakem ještě nejela. S Korou jsem byla snad jednou v Pardubicích na Dubení. Když vlak odjel, sundala jsem jí náhubek a ten spadl do kolejiště, ale přítomný nádražák pro něj skočil. Pokud se pamatuju, jezdily tady vlaky, myslím rychlíky motoráky do Hradce a ty měly vagony bez kupé, ale u sedadel blízko dveří byly speciální úvazy pro psy.

  12. Já nemám psy, ale hodně cestujeme s kolem.
    Víte kde nutně musí nastoupit všichni cestující z celého nádraží?
    Ano, jen a pouze do těch dveří kde vystupují dva, dvě kola a nějaké bágly s věcmi na čtrnáct dní…
    Přitom to kolo, nachystané k výstupu je vidět. A já hlasitě upozorňuji, že je nás víc a máme toho k vyložení hodně.
    A stádo čeká, a nikoho nenapadne, že by se dalo nastoupit vedlejšími dveřmi, kde není ani živáčka… Asi netuší, že se dá mezi vagóny projít 🙂

    1. Výstižný, dost výstižný. 🙂
      Někteří tedy kupodivu tuší, že se dá projít, ale pak zase šlápnou na psa a zavřou mu dveře do těch dveří.

      Edit – a vítám paní Blondýnu.

      Edit dva – kurnik možná slečnu Blondýnu.

      No prostě vítám Blondýnu 🙂

  13. Kimi ano já to napsala blbě, nemyslela jsem, žes jela se psy. Prostě všeobecně že psi do 1 nesmí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..