V díře

V sobotu.

S ohařema.

Peklo! Peklo! Jeden pes při práci je zábava, dva psi je otravný a tři už je něco příšernýho. Zvlášť, když to jedno je lehce se zapomínající ohaří důchodkyně, druhý je flekatý pometlo lítající prostorem sem a tam a hlavně! A to nejvíc teda! To třetí je ohaří stavebník a dozorce výkopových prací Rumouš obecný.

Který.

Neustále strká ten svůj nenechavej rypák pod lopatu, rýč, hrábě a krumpáč. Bez ohledu na možnost úrazu. A co úplně hlavně, když ho to popadne fakt fest, je schopen útočit na lopatu, rýč či krumpáč pracující v hlíně. Volně ložený nářadí = nezájem. Hrábě ho nechávaj v klidu, ale jakmile se tyhle tři nástroje zaboří do hlíny, hned v něm, v té duši mírumilovné, evokují pudy nejnižšího řádu a de po tý lopatě – tu nenávidí úplně moc – s převelikým nasazením. Byl by schopem, jelito jedno rezatý, vylámat si zuby, nechat si přerazit čelist, mozkovnu  a tak vůbec. Prazvláštní to chování. Které především v páníkovi pak zase taky evokuje pudy nejnižšího řádu a poté, co mu asi dvěstěpadesáttisíckrát řekne normálním hlasem “Rumoušku…….následuje Rumouš a pak různé stupně označení jeho inteligence… tady nemůžeš bejt, nemotej se mi tu, uhni……. , tak když vyčerpá všechny mírumilovné možnosti, aby bylo dosaženo konsensu, zařve na celou vesnici: “VYPADNI TY KRETÉNE!”

A kretén vypadne.

Na 2 minuty, aby byl vzápětí zpět.

Pro tentokrát jsme v díře pracovali oba a tudíž měl Rumíček šrumec. A já taky. Protože z nějakého důvodu ho momentálně nezajímala lopata s kterou jsem usilovně nakládala těžkou mazlavou jílovitou půdu a měl tendence se motat pod nohy hlavně páníkovi. A ten už toho měl po krátké době pochopitelně plný zuby. Nemůžete totiž pořádně kopat krumpáčem, když fakt reálně hrozí, že si ubijete psa. Já nevím, kde to moje inteligentní stvoření přišlo postupem času o svůj dar velké inteligence a stal se  z něj takovýhle mentální retardér vrhající se střemhlav pod nástroje. Je jako ten typ podvodníku, který kaskadérsky skáčou pod rozjetý auta.

Takže já jsem, ke své dost nelehké práci, měla ještě tedy za úkol dozorovat a hlavně regulovat rezavohubce, posílat Taliprdnici, ať běží jinudy a neustále vracet zapomnětlivou důchodkyni do stínu, kde si měla lehnout a odpočívat. Když za sebou měla klasický ranní pochodování s páníkem a ona, místo toho, aby ulehla, stála nad jámou a dejchala jak štyry. Co štyry, štyrycet! Páč bylo fakt vjédro.

Zavřít všechny ty ři pomatence doma nebylo řešení, protože pokaždý, když jste šli z nějakého důvodu dovnitř, procedili se oni ven. A zas nechce bejt úplně krutopřísný, když je sobota, volno, krásný počasí………. a tak vám ti tři dementěvové po celý den zpříjemňují vaší dřinu.

Holky to po nějaký době vzdaly a na scéně zvostal ten rezatej škudibik.

Brtnik začínal bejt zoufalej 😀

Pokusila jsem se přesměrovat Rumoušův entuziasmus jinam. Vokázala jsem mu hromadu jílu, která byla bokem a čekala, až ji posléze naložím. Píchla jsem do hromady prst a rozhejbala hlínu. ………..no……je mu sice čerstvě deset let, ale předvedl kvíkvé nedávno vylíhnutýho ščenátka. Zajíknul se, vydal jakýsi prazvláštní zvuk – něco mezi zakvokáním, zavzlykáním a huronským řevem, vzepjal se na zadní a předníma udeřil do hromady. Jal se jí rozhrabávat. 😀

Pouze skutečnost, že se páník lopotil s krumpáčem zády k nám, nás  uchránila od toho, aby nám bylo nadáno do mentálně slabých jedinců, protože Rumouš rozmetal hromadu do všech směrů. Aby pánika nekleplo, honem jsem to napravila a zanechala kvokajícího ohaře na chvíli jeho osudu. Musela jsem taky chvilku pracovat.

Když se hromada nehejbala, našel si ten joudík novou zábavu. Objevil cosi pod povrchem hutné zeminy a začal to dozorovat. Ponejprv v klidu seděl a dělal badatele. To mu vydrželo poměrně dlouho, protože jest trpěliv. Ale všechno má svoje hranice, takže když mu přišlo bádání bez výsledku zdlouhavé, zapojil nejdřív jen tak zlehýnka a pak se vší vervou jednu a pak i druhou tlapičku. 

To neměl dělat, neb pánik nedlouho před tím povrch uhladil a utužil.  Rumouš rozryl. Zcela pochopitelně se mu dostalo nelichotivých označení a byl napomenut. 

Nezbylo mu tedy nic jiného, než se vrátit ke klidné badatelské práci a seděl zhroucen pod hranou rigolu a čučel na to cosi, co si žilo vlastním životem pod zemí.

A my se konečně mohli pořádně opřít do práce. 

Ovšem jen do té doby, než se zase rozpohybovaly ty dvě.

Takže jak říkám, práce s ohařem je peklo 😀

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..