Nejen mně přinesly letošní Velikonoce zážitky.

Ještě víc si to myslím letos užili ohaříci. Do jednoho. Protože na ně čekala přímo Velkokoleda! Protože, protože….. víte co je pro ohaří pražáky báječnej dárek?? NÁVŠTĚVA! Navíc návštěva, která se věnuje jen  a jen jim. A kdo je přesně takovouhle návštěvou? DĚTI!! Děti, který ohaři naprosto milujou.

Když u nás před polednem zazvonili poslední koledníci, kteří nejvíc pro ten letošní rok ocenili mou zásobu čokoládových vajíček, zjistili jsme, že se vlastně známe. S dětma šli totiž jejich rodiče a já, jak mi připomněli , jsem se s nima už potkala loni u kostelíčka, když tam s dětma tehdy tábořili. Hrozně se mi to tehdy líbilo, jak to pro ně vymysleli, domů to mají kousek, když je něco zapotřebí, táta, nebo máma doběhnou domů a zpátky jsou hned a přitom mají ti malí špunti dobrodrůžo s opíkáním buřtíků a bivakováním. No jenže, já si lidi prostě nepamatuju. To je moje prokletí. Museli mi to připomenout. Trošku jsem se styděla. (Hodně, protože jsou to milý lidi a já působím s tímhle přístupem, jak ignorant, ale není to záměr.) Pak mi navíc docvaklo, že ten tatínek tady byl i loni, když se bagrovala naše velkodíra! Fakt jsem hrozná.

Teď už si je ale pamatovat budu. Protože vím, že holčička se jmenuje Bella – Isabella, podle Belly a Sebastiana. A chlapeček je právě Sebastian. Překvapilo mě, že maminka tenhle příběh zná, protože je značně jiný ročník, než moje maličkost, která Bellu a Sebastiana v dětství milovala. 

Povídali jsme si nejdřív prostě venku u branky, kde jsem předala koledu a doběhla s něčím dobrým k napití pro dospělý (domácí ořechovice nikdy nezklame a to ani, když nejdřív místo ní přinesete omylem domácí griotku – ta je ostatně taky vyvedená, že jo) . Pak jsem ale říkala, ať jdou dál, ať tady nestojíme u silnice. No a v ten moment nastaly pro ohaře Báječný Velikonoce 😀 . Chlapeček je vyloženě psomil a to i s tím, že má pro psy v sobě opravdu cit. To poznáte. Na to jak je malej, se umí ke psům báječně chovat a vnímá je. Moc hezky se mi dívalo, jak rozumí Bubince, jak se k ní něžně a opatrně tulí, jak ji jemně hladí, jak jí vnímá a opravdu jí rozumí. A ona byla ščastná. Moc a velmi. Až jsem měla voko mokrý. Tali se vůbec nebál, přes její pomatený chování, kdy bylo nutný ji hlavně zpočátku dost brzdit, jak byla nadšená. Přeci jen, s dětma se kuželky hrát nedají, že jo. A Rumoušek? No ten byl v sedmým  – ne v sedmým, vůbec, asi ve dvacátým nebi! Měl s kým lítat, před kým utíkat  důležitě s plyšákem, komu se chlubit a od koho se nechat hladit a muchlovat.

A! Komu uspořádat představení. Naše představení pro děti, které se pejsků bojí. Protože Isabellka se psů bojí, sama to honem hlásí a bylo vidět a slyšet, že má z Tali dost obavy. To ostatně měla i z Rumíčka. Jen z Bubinky tolik ne. A aby jí ten strach přešel, přivolala jsem si Rumíčka a předvedli jsme jí spolu naši osvědčenou scénku. I tentokrát zabrala. Aby ne, když pejsek nejdřív slušně pozdraví a podá tlapku, pak políbí dámě ruku, vysekne poklonu, předvede zajíčka a následně se nechá zastřelit.

Pak už po většinu času obavy z Izabellky spadly a lítala tam s bráchou a ohaříkama v jednom chumlu. Není hezčího pohledu, než na děti a psy, který spolu řádí a jsou spokojený a veselý. No a my si při tom dozorování povídali . Chlapi se díky tomu mimo jiné dohodli na tom, že by se zkusili domluvit na nějaký stavební spolupráci a my ženský jsme probíraly děti . Hlavně holčičku, která má nějakou formu ADHD a maminku to nejen pochopitelně trápí, ale taky je občas dost unavená. A tak jsem navrhla,  že není problém, aby se zase zastavili – a to i proto, že na Sebastianovi bylo vidět, jak je se psy ščastliv a moc by si psa přál, že není problém, aby někdy zašli. I proto, že když se děti budou takhle zabávat, může si maminka odpočinout. Nadšení bylo nejen u dětí, ale i u maminky, tak uvidíme, co přinese budoucnost. 

Pak se chtělo malý Belle ukrutně na záchod a musely jsme spolu honem vystřelit do Domečku, aby to stihla 🙂 . Stihla nám při tom průletu Domečkem dokonce Domeček pochválit. Pravila, že to máme moc krásný. To zahřeje, když si toho všimne takový malý špuntě. A – musím říct, že moc milý špuntě. Bella je velmi empatická a citlivá – to na ní vidíte. Je to taky bytůstka, která má jen těžší žití se svým handicapem. Dětský kolektiv vždy vycítí jedince, který jsou vnímaví a citlivý a pak záleží na tom, jaký ten kolektiv je a jak k tou jedinci přistupuje. Ne vždy je to v tom dobrém. A to bohužel je i případ Belly. Když jsme se vracely na zahradu, zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla velikonočního zajíčka a podala jí jednoho z těch plyšáků, co jsem před nedávnem pořídila. Oči se jí rozzářily a nadšeně si ho přitulila k sobě. Šla se honem pochlubit mamince.

Sebastian lítal po zahradě s ohařema a když jsem se ho pak ptala, aby mu to nebylo líto, zda by taky nechtěl zajíčka, sklopil smutně hlavičku a tiše pravil: „Já bysem moc chtěl psa.“ Bylo mi ho líto, protože si moc dobře pamatuju, jaký to bylo. A tak jsem mu říkala, že maminka by ráda /a to vím, protože mi to před tím i říkala/, ale na pejska prostě nemá teď sílu a čas. A on je ještě malinký, nemůže zastat všechnu tu práci a péči kolem pejska. A že mu rozumím, že jsem taky musela čekat dlouho, ale že to jednou přijde. A než to přijde, bude vítán v ohaří bandě.

Ta už měla tou dobou jazyky na vestě a když pak mrňousové odešli, plácli s sebou na pažit a spokojeně vyvalili pupiky. Takhle by to prej mohlo bejt furt! 🙂 Souhlasím, páč to bylo báječný koledování 🙂 .