Jak jsem minule psala, ledva jsem doma uložila po sněhovém venčení ohaříky, měla jsem ještě jeden úkol.

Víka už mi sice padala únavou a chtělo se mi hrozně spát, ale………..to prostě nemůžete, nemůžete mu to udělat. Když vidíte, jak by řádil a jak má rozehráno. Takže Domeček už sice šel spát, ale já ještě vypadla znovu do bílé noci a křupajícího sněhu. Myslím, že jsem tomu pomatenci pruhatýmu nemohla udělat větší radost. A možná i tomu sousedovi, když nás tam tak pozorovat. Nebo spíš mě, protože ten kocour jaksi vidět není 😀 😀 . 

Zato já ano, když se s rukama „útočně“ rozpřaženýma plížím zahradou k plotu, kam prchnul Mouses a číhá za rybízem 😀 😀 . Aby mě mohl přepadnout a zardousit. Tak jako Rumíčka, když jsme se vraceli domů. Jenže ten jeho výpad a nabídku ke hře neopětoval. Tudíž musím já. Aby byl ten blázen mouratej spokojenej. 

Když mě přepadl, vždy jsem zbaběle prchala zahradou ke starému ořechu, kde stojí opřené dřevo. Tam on vždycky zahučel a pokračoval v útočení. Byl Blažej. No a pak mu to kažte, že jo. Tak lítáte jako idioti v jedenáct v noci po sněhem zapadané zahradě, útočíte, prcháte a nebo kroužíte kolem zaparkovanýho vozíku a předstíráte, že vůbec nevíte, kde ten nebezpečnej rabiját je schovanej a posléze, když se na vás vyřítí, notně se vyděsíte a letíte do kšá, až vám od holinek sníh odletuje.  😀 😀

Nakonec jsem to zatla i jemu. Když vstáváte v těch vražedných 4:31, nemůžete jít spát po půlnoci. Ono i v těch půl dvanáctý je to hodně pozdě. Jenže…….. neudělejte jim všem radost, že? A po tom našem společném řádění šel Mousísek spokojeně domů, lehnul si na pelíšek (aby se následně nenápadně přesunul na gauč) a spinkal s ohaříkama až do rána.

Tak jak to má být.