Představební

 

Procházení.

Někdo má předsvatební smlouvu, my máme představební procházení. Neb se řídíme heslem:

„Přestože intenzivně stavíme, stále ohaříky poctivě venčíme.“

Takže přijdu domů, nechám se přepadnout hordou ohařích tatarů, a šup do venčících hadrů. Šup do ledvinky s něčím dobrým pro ohaříky – momentálně trapně jedu jen piškoty, ale třeba Bubinka je z nich každý každičký den stále stejně nadšená a hotova dělat kotrmelce. Což se po ní nechce. Ale i Tali a Rumíček. Asi, že je běžně úplně nepoužíváme.

No a pak už honem ven. Honem i proto, že nám posunuli ten čas a tak toho světla na procházení dost ubylo. Nepácháme nyní dvouhodinovky, to je pravda, zvládáme tak hoďku a půl, ale velmi intenzivní hoďku a půl. Aby se vynahradil ten zkrácený čas. A jak pak doma tak vždycky koukám, vynahrazuju to dostatečně, soudě podle intenzity chrápání. Ve hře jsou pochopitelně aportíky, jak opravdu pracovní, tak ty, kdy si hrajeme a poslušnost. A – nejoblíbenější část venčení – stopování dobrůtek. Tali tedy ještě před tím má na žebříčku oblíbenosti ty myše a jejich dozorování.  Tak ji nechávám a pracuju s tou dvojkou zrezavělou 😀 . Poslední dny se mi daří, že Bubinka pro balonek dokonce i vybíhá!! No!  

Tuhle procházku, o které teď píšu konkrétně, jsme měli ale hodně ohaří. A musím tady vypochvalovat všechny tři ohaříky. Protože hnedle úplně v úvodu na ně na takové malé loučce, kousek za silnicí, čekalo překvápko. Nebo teda na nás všechny. Protože přes to všechno, co jsme na louce provozovali – kdy Tali lítala loučkou sem a tam a nadšeně strkala rypák do každý myší díry, kterou potkala a my se s Rumíčkem a! a!! k mojí velké radosti i s Bubinkou honili kolem kotouče sena, tak nic z toho evidentně nevyplašilo srnu, která stála v zadním cípu louky. A že já jsem teda jásala hlasitě. Měla jsem fakt radost, že se do toho mýho nahánění Bubrdle takhle nadšeně zapojila. Navíc dokonce začala taktizovat 🙂 . 

A jak jsem posléze zjistila, všechen tenhle pojízdnej cirkus pozorovala v poklidu na konci té malé loučky ona srna. První ji zmerčila Tali. Zůstala stát a čučely na sebe se srnou navzájem. Tak jsem toho využila, chválila ji za to – teda Tali, srnu ne, tam je mi jedno, co dělá 😀 – že je hezky hodná a jen se dívá. Pak se nechala i odvolat. Výbornýýýýý!

To srnu pravděpodobně otrávilo a volným krokem zalezla do křoví. Využila jsem toho, jak to dneska mám šécko pěkný a nenechala tentokrát ohaříky si jít místo pročuchat. Jindy to dovolím, je to taková forma odměny, ale někdy ne, aby si nezvykali, že to tak je vždycky. Třeba v době mláďat by to bylo nerozumný, že jo. Tak chci, aby byli schopní se otočit a bez čmuchání prostě odejít.

A tak šli. Tali byla nadšená z toho, že je chválená, a to tedy byla. Protože fakt byla od srny kousek a čučely na sebe jakou dobu. Já se bohužel bála vytáhnout foťák, abych tu situaci hned nerozbila.

Foťák jsem vytáhla o chvilku pozdějš za koňskýma ohradama. Páč vlezeme na louku a já koukám, že kousek od nás stojí zas ta srna a v klidu se popásá. Jenže ten můj foťák a nebo spíš moje ruce?? nevyrobí nic kloudnýho. Chtěla jsem vyfotit hádanku ve stylu, kolik zvířat vidíte … 😀 . Tak tady, tady není ani viditelná, přes to, že tam je. A nepomůže ani otevřít si obrázek v nové kartě. Prostě tam není.

Tady na těch následujících pseudofotkách  je aspoň ve formě rozmázlý blechy, která se tam při bedlivém hledání možná dá i najít 😀  Zvláštní je, jak ten foťák opravdu mate ve vzdálenosti. Já tu srnu viděla krásně. Nebyla daleko. A tady to působí, že je min. o půl kiláku dál, než stojíme my.

V klidu se tam pásla, občas na nás mrkla, jak na starý známý a jinak nic. Nevyrušilo ji ani to, že Tali se rozhodla přeletět louku k opačnýmu kraji. To jsem si říkala, že se srna rozběhne pryč. Ne. Asi to moudře nepovažovala za nutný. A tak jsem si tam teda s Rumíčkem v klidu čutala balonek a koukala na srnu. Házela Bubince balonek a koukala na srnu. Pak srna v poklidu opět odešla.

A my taky, přesunuli jsme se až dozadu na louku s velkým ořešákem. A tam jsem si po chvíli všimla, že úplně nahoře, pod lesem na nás něco čučí. Čtyři srnky. Dneska teda bylo živoučko! Tyhle tedy nečučely dál  a nepopásaly se, ale odešly do lesa. A mě napadlo, že ohaříkům  oživím stereotyp. 

Tak jsme je šli tou loukou stopovat. Dovedla jsem zrzavý duo pod les a nechala je, ať si počtou. Šňupák jim pracoval vostopéro. Tali si jela svoje myše a tak jsem ji nechala. Ale i ona se pak připojila, když došla za námi. Jen jsem si tak stála, či popocházela a nechala jsem jim jejich čas a prostor. Eeeevidentně jsem to dobře vymyslela, páč pak za mnou přiběhli s výrazem – „Žjo, to bylo bájo!“

To už se nám dělala tma a tak jsem nás otočila směr domů. Cestou ještě nějaká ta poslušnost, aby se neřeklo, že furt jen zábava, a odměnou bylo vždycky odhození nalámanýho piškůtu do trávy, aby si to museli vyčmuchat. 

K Domečku jsme pak docházeli fšicí spokojený, jak se nám to představební procházení vydařilo. Poutírala jsem ten regiment ťapiček ,uložila ohaříky v Domečku, dala jim žužlání od paní Matouškové a vyrazila makat na stavbu. Práce tam na mě čekalo vyloženě jak na kostele 😀

Dělali jsme základ pro tu stěnu, která nahradí tu, jenž se o víkendu zhroutila, což byl vyloženě zážitek. Aby se  to nehroutilo dál, musí se, a to je čára přes rozpočet, postavit prostě zeď nová, pevná. A pro tu jsme dělali základ. Takže beton. Takže jsem vozila písek, písek, písek a ……písek. Do míchačky.

A potom kydala beton do ztracenýho bednění. Když Brtnik to ztracený bednění přivezl – kdo netuší, vypadá to takhle:

nechtěla jsem  mu věřit, že tahle betonová bedýnka spolkne celý jedno kolečko.  Tvrdila jsem, že z jednoho kolečka zaplní bedýnky dvě. Tak prtky leda tak. Bedýnek je v jedný řadě osm a půl. Je výborná zábava, když po práci, za záře reflektorů, kydáte do bedýnky – tedy do osmi bedýnek, fankou těžkej beton. A pak v další fázi za ty bedýnky nosíte a sypete šutráky. Který musíte ovšem, pochopitelně, nejdřív naházet do kolečka. Stalo se mi, při házení, že projíždějící sousedé na mně troubili 😀 . Kdo to byl, nevím, jen jsem vždy zvedla nad hlavu rejč, kterým jsem to házela, protože s tím mi to jde snáz, než s lopatou a slavnostně jsem ho několikrát vzepřela nad hlavou 😀 . A vrátila se ke svýmu nakládání. 

Pak jsem šla domů, uvařit večeři, opatřit ohaříky a sesout se na gauč. A takhle jsme spolu postavili a zaopatřili do čtvrtka tři řady ztracenýho bednění. Pak už to bylo připravený pro tu velkou akci.

P.s.  píšu teď pod mnohem větším presem, než kdy jindy, nemám prostor to po sobě kontrolovat, takže žádám o velkou shovívavost, překlepů a chyb tam bude neúrekom.

6 komentářů u „Představební

  1. Hlásím, že případné překlepy mi unikly, musela jsem se nejdřív smát a pak soucítit. Abych vysvětlila – byla jsem v sobotu s Indy v lese sbírat houby. Indy už blbějc vidí, zvlášť, když si v lese dřepnu k houbě, tak prostě každou chvíli říkám Tady jsem, tady jdeme, a ona se šmrdolí někde kolem. Tak jsme zrovna prolejzali místem, který mi připomíná mikádo – popadaný borovice přes sebe, normální lidi tam nechoděj, Indy to tam miluje, páč překážková dráha, a já zase hlásím Tady jsem, tady jsem, čumák na mě kouká, pak ale druhej čumák a třetí čumák, proti sluníčku jsem neviděla, že to nemá fleky – no stádo srnek, nebyly ani 10 metrů od nás. Tak se stále klidným hlasem jsem našla ten flekatej čumák, na kterej by za chvíli ty srny narazily, v klidu přivolala, pro jistotu připla, páč nechci, aby si kvůli ní zviřátka polámaly nohy, a srny v klídku pomalinku prošly. No a ta Vaše zeď – taky máme jednoho adepta na spadnutí, snad zajištěnou proti náhlýmu sesunutí, ale čeká na předělávku. A co se týká navožených koleček – nejlepší naše letošní investice byla motůčko – k nám se vůbec nedá dojet autem, takže motůčko si už toho odpracovalo spoustu.

    1. Určitě jsi hodně shovívává, žes žádnou chybu neobjevila, píšu poslední dobou fakt moc prasácky a pak se hodně stydím, když mi kamarádka Sokol napíše s odstupem, co objevila. Se mi klepou ledviny odporem potom.
      Jojooooo srnky někdy dokážou překvapit. Třeba byly rády, žes je takhle upozornila, kde se to nacházíš 😀 😀
      No držím palce, ať zeď vydrží, do doby, kdy dojde na předělávku. jsem ráda, že to máme už za sebou. Jo , motůčko- to máš pravdu, to by se asi hodilo. Zkusím to doma nadnést u večeře 🙂 Mohla bych tak vozit mnohem víc!

  2. Ja jen k tomu casu – naopak nam chybejici hodinu kradari vratili. Jasny, se svetlem je to horsi, ale tak to ma byt.
    Krasnej podzim tam mate, tu se stromy zacaly barvit az ted. Srny potkavam jen v aute, to se stazenou zadeli brzdim predem.
    “ Mohla bych tak vozit mnohem víc!“ 😀 Cekala jsem vydechnuti, ze se tolika nenadres. A vono ne, jen houst a vetsi kapky, vic toho uvezu, pane Lorenc. Jsem se musela mrk, co to vlastne je motucko. A to je zazrak, jak to, ze to este nemate?!

    1. No jo, jenže když člověk chodí do běžný prasé, tak je prostě rád, když po práci nějaký to světlo prostě na venčení má. Takhle prostě otočej vypínačem a udělaj zbytečně brzo tmu.
      U nás to teď hraje opravdu všema barvama a je to tak, jak jsem říkala, když jsme se stěhovali – že člověk jede domů a v tom lese a posléze při sjezdu z něj k nám domů, z člověka spadne okamžitě ten balvan z města. Podzim je tu opravdu luxusní. Tím jak jsou všude hlavně listnatý stromy, tak cestu lemuje záře žlutý přišpikovaná karmínovou a taky zelenou, oranžovou………nádhera.
      No jo, mohla bych tak vozit mnohem víc, včera by se mi to hodilo, když jsem při záři reflektorů nakládala kolečka kamením.

      1. No to bys mohla, my máme tu verzi motůčka s brzdou, protože se u nás většina materiálu vozí z kopce, a bez brzdy by se taky mohlo skončit v Labi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.