Poďte pane a dámy, budeme si….

Hrát!

Celá tahle naše procházka byla čistě hrací. Když jsme si tedy odbyli nezbytnej poslušnostní začátek, kdy se poslouchat v rámci bezpečnosti musí. Nelze přeletovat přes silnici jako magooor a nelze chodit kolem koňáků nedisciplinovaně. Teda takhle – tady se budeme s Taliprtkou krapet rozcházet. Neb dle ní by trocha té nedisciplinovanosti neškodila. Poniváádž okolí koňáckého zázemí vždy nabídne něco zajímacího. Jako kupříkladu tuhle při procházce s Brtnikem. To prý byla zajímací, zcela opuštěná, osamocená a smutná svačina v podobě housky se salámem. Taliprdnice je empatické a dobrosrdečné stvoření a tak se o tu opuštěnou nebožačku mileráda postarala. Ku značné nelibosti pánikově. 😀 😀  Umím si to představit.

 

Nu, ale tuten krátký kousek na začátku byl tím jediným /krom téhož úseku při návratu, jen v opačném směru 😀 /, kdy jsme to měli nějak kynologicky hozený. Jinak……. vůbec.

Byli jsme jak malí haranti. Zpočátku teda hlavně my tři, protože Taliprdnice si teď zase jede svoje, ale nám to zasejc nějak moc nevadilo. Aspoň byl prostor pro ty dva. A já se mohla těšit z pohledu na Bubinku, kterak ta je nadšená a z Rumouška, kterýžto přímo jásal. 

Příšerně jsme na sebe útočili, děsivě jsme se přetahovali….. teda taklenc – s Bubinkou berte tu děsivost u přetahování s veeeelikánskou rezervou, páč s ní nemožu rumplovat jako s Rumóšem. Ale v rámci možností jo! Je ftipný, jak se občas sama dostaví vyzývavě s kolečkem z kraba v kušně a čeká, co já na to. Tak jasně, že popadnu kraba a zlehýnka s ním viklám v kušně. A pak jí mocinky moc vychválím, jaká je to učiněná vikingská bojovnice a že má zákus, jak profesijounální malina 😀 .

Mám to ráda, když si takhle bezstarostně blbneme a když se oba náramně baví.  Šinuli jsme si to takhle pohodářsky loukama, až jsme došli na Prudkou. Prudkou louku. Tady to je moc fajn místo. Uzavřený a přesto přehledný a s výhledem do krajiny. Člověku je tu moc dobře.

Tak jsem si tu prostě sedla na zem – počasí to pořád ještě dovolovalo a pokračovala v  hraní si. Jako ščastlivý dítě. Tady na zemi, jsem měla výhodu, tady mě Rumoušek nemohl přetáhnout a tak jsem slavně vítězila a posléze odhazovala házedlo v dál. Abych se mohla nechat podupat ščastlivou Bubinkou, která byla nadšená z toho, že mě má takhle na zemi v dosahu.  Tenhle nápad, povalovat se při procházkách, mě napadl bohužel až nedávno. Vůbec nechápu, proč jsme tohle doposud nikdy neprovozovali. Furt jsme v pohybu. Max. já stojím, když jim dělám čmucháníčko, nebo něco podobnýho. Ale válet se? To mě fakt donedávna vůbec nepřišlo na mysl. A myslím že je to velká škoda, máme k sobě takhle mnohem blíž.

A jakou jim to dělá radost. A taky je to zřejmě inšpirativní. Protože tady se mi podařilo hezky zapojit i Taliprtku, která se posléze taky začala vyvalovat v trávě a hrát si s házedlem nad hlavou. To jsem, moji milí, ani nedýchala. Zkusila jsem to natočit na vídejo, ale znáte to, to prostě nevyjde, jak vytáhnete  focení, nebo nahrávání, tak se vám celá ta situace rozbije. A tak mám jen dva nekvalitní záběry jako vzpomínku, že jsem si to nevymyslela. Že ta koza flekatá si taky hezky v klidu a pohodě hrála tak, jak to odkoukala od Rumouška, s házedlem nad hlavou, který si kopala a ožužlávala.

 

Jak jsem tam tak seděla, padalo pomalu odpoledne v podvečer. A vytvářelo na tom místě neskutečnou atmosféru. A ta už se mi ale vyfotit podařila. Si myslím teda. Tolik moc se mi to líbilo, že neumím říct, která fotka je pěknější. Tak vám je sem dám s omluvou šécky. Vyberte si sami, která se vám líbí.

Tohle je takovej malej poklad, který často najdu při toulání se po okolí. A vždycky jsem z toho stejně radostná a unešená.

Pak už mi, jak sluníčko zapadalo, začalo být chladno a tak jsem se zvedla a pohli jsme se směrem k domovu. Nespěchali jsme a tak jsme domů došli pěkně až za tmy. Taky proto, že jsme potkali sousedku od koní – tu, která se o koníky opravdu stará, my si chvíli povídaly a pak jsem jí nabídla, že jí sem někdy hodím oříšky, jestli chce. Vzhledem k tomu, že má malý děti a pořád něco peče, byla nadšená. A já taky jsem ráda, protože ty ořechy nepřijdou takhle vniveč, když je rozdám. Páč co bych s nima furt taky dělala, že jo. Vysbírat je musím a šécky  je sami nesežerem. I když se čubiny o to poctivě snaží 😀 .

Taky hnedle po příchodu na zahradu daly čumesy na zem a šli si hledat něco – doslova – na zub, za chvíli bylo slyšet křoupání skořápek. Tak jsem je pak honem už radši pakovala domů, kde mi šli asistovat při vaření. Hezký odpůldne jsme prožili, hezký.

2 komentáře u „Poďte pane a dámy, budeme si….

  1. To jsou panoramata! A mohla ses kochat. 😁Já jsem včera odpoledne jela do okresního města k dochtorovi, části vedou loukami, cesta tam jasno, zeleno. Doprava teda příšerná, silnice se opravuje, takže kromě tří přejezdů, (když má člověk štěstí, chytne červenou na všech) kolony, semafory, silničáři se stopkama.🤦‍♀️ Když jsem jela zpátky, tak louky byly přikryté bílou, asi tak dva metry vysokou hustou peřinou. Ještěže silnice si peřinu nevzala.🙂⛅

    1. Jo, naše panoramata prostě miluju. Ať se podívám kamkoliv je vždycky na co čučet. To se prostě neochodí, potrvzujou mi to fšicí, co tu bydlí – tedy přistěhovavší. Ti co tu bydlí odfurt tak to logicky tak asi tolikrát nevnímají.
      Mlha nad lukama je nádherná.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..