Normální den, normální den!!! Já sem zažila normální den!!!

Chápete to?? Po sto letech normální den?? Já tomu asi nevěřim ešče. Ale bylo to úžasný. A děkuju za to komu? Dešti! Hele lidi, to byla taková ale krása! O to větší, že jsem se pár dní předtím hroutila z díry a snažila se nezhroutit (což může dotvrdit Dennyky, že mi moc nešlo, neb síly ubývají 😀 )

Ponejprv jsem vzala ohaříky a šli jsme venčit. Bylo teplo a tak jsme to vzali pro začátek nahoru na cestu pod kostelíček. Až k němu jsme se nesápali, myslela jsem si, že bychom to tam mohli vzít bokem úvozem v bukovým chrámu.  Na cestě jsem se po  dlouhý době nicnedělání zaměřila na to, že něco málo budeme poslušnostně kutit a tak jsme střídali přivoláváníčko, posílání do směrů, hromadnou chůzi pohromadě, hromadnou chůzi u  nohy a taky trošku hrátek s balonkama. Klídek, pohodička a relax pro šécky. 

Došli jsme až ke skružím, kde ústí cesta z úvozu, a mně padnul zrak na louku a na pole dole pod ní. Bylo lehce uvláčený a přímo volalo po tom, aby se po něm mohli ohaři rozletět.  Minimálně někteří z nich určitě. Vím, že tohle Tali miluje. A protože byla hodňoučká, řekla jsem si, že si to zaslouží, dát volnost svým čtyřem noženkám.

Větší radost jsem jí pro ten den asi nemohla udělat. Zrzínci se cestou po louce dolů šmrdolili kolem mne a Rumíček si řekl o házedlo. Tak jsem mu ho mrskla, on za ním doletěl a……..pak na něj padnul a slastně se vyvaloval ve voňavý trávě. Bubi na něj koukala, co to tam dělá a Tali opodál zastavila svůj rozlet a koukala na nás, co to tam kutíme. “Zaútočila” jsem na ní a ona začala splašile “prchat” až jí ten její dlouhej ocas vlál jak užovka z okýnka projíždějícího rychlíku. Rumíček dělal chvíli filutu a pak popadnul házedlo a mazal za námi. Cestou  se k němu přidala Bubina a tak jsme tam vláli nakonec fšicí :D.

Když jsme dovláli dolů na to uvláčený pole, bylo jasně vidět, že jsem to dobře vymyslela. Moct tryskat, až se mi za haxnama bude prášit = Tali Blažena. A tak jsme ji nechali a šmrdolili jsme se kolem opuštěnýho polorozpadlýho kotouče sena, kdy se nejdřív obíhalo a pak to Rumíček vzal hezky nahoru a já mu mrskla dálku házedlem. Letěl nadšeně a když to zblejskla Tali, dořítila se s výrazem “Taky cy!” Nechala jsem ji nejdřív sednout, aby to mělo nějakou štábní kuldůru, což v jejím případku je vždycky nutný, neb i ve věku osmi let a přes usilovnou práci na tom, má stále problémek se sebekontrolou. A pak jsem jí vyzvala, aby si házedlo chytila a ulovila. Bojovaly jsme obě urputně, až se kolem nás prášilo, jak kdyby zrovna vorali 😀 . Nechala jsem ji vyhrát a ona ščastlivě letěla a hroudy za ní odletovaly. Vypadalo to, že se už nikdy nevrátí 😀 . Ale vrátila, vrátila  a vytlemeně letěla ke mně, že “Ešče cy!”  A tak jsme zase bojovaly a zase letěla až nemohla popadnout dech a pak ešče a ešče. A pak jsem jí to zarazila, protože bych nerada, aby v osmi letech cípla na žinfárkt, neb bylo to teplo. A chvíli jsme takhle bojovali zase s Rumíčkem.  A to už hrozilo, že na ten žinfárkt cípnu nejspíš já 😀 . Páč ona je to šichta se takhle rvát. Aspoň, že ta Bubi má rozum 😀 , když ne my. 

Vyvedla jsem nás z pole zpátky na louky a chvíli jsme se chladili ve stínu v trávě. Tam mi Tali udělala velkou radost. Vystavovala něco v trávě a nechala se z toho odvolat! To je hodně, hodně moc. A tak dostala taky hodně, hodně moc odměn a chváleního. A dostala velkovolno. Tedy jsem jí už nechala úplně být, neříkala jí nic a nechala na ní, kde bude, co bude dělat a kdy za  námi přijde. Pomalu jsme šli loukama dál a ona se za chvíli za námi ščastlivě dořítila a pak už se taky šmrdolila kolem, jako zrzavá garda.

Došmrdolili jsme se ke koňským ohradám a já si všimla, že přijelo auto a parkuje, stáhla jsem si ohařiska k noze, ať nikoho neotravují. Nebyl to kupodivu nikdo od koňáků, ale soused, který tam má políčko a na něm rajčata. Přijel si načesat a když jsme k němu docházeli, seděl na bobku a otrhával keříčky.

Představila jsem si, že slušně řeknu dobrý den a i to, co následně vznikne. “Dobrý den!” totiž berou ohařiska jako povel “Utikejte vítat!” A to prosím i bez jakéhokoliv výcviku 😀 . Bylo mi naprosto jasný, jak by soused skončil – s obličejem v brázdě a radostně hopsající trojicí pomatenejch ohařů kolem sebe. Proto, když jsme byli na jeho úrovni, jsem jen v naprosté tichosti významně pokývala hlavou a doprovodila to gestem tanečníka z Lúčnice (takovej ten pohyb, jak když šroubujou žárofku). A až když jsme ho dostatečně minuli, otočila jsem se a zavolala na něj, že si jaksi nemohu dovolit ho slušně pozdravit, když ho nechci ohrozit na zdraví a životě. Hlasitě a chápavě se rozesmál.

Zcela organizovaně jsme došli k silnici, přešli ji a já posléze poštvala celou tu bandu na pánika, kterej u plotu nakládal do kolečka kačírek. Vozil ho do té nově vzniklé jámy, kde uprostřed navíc byla vytvořena hluboká odvodňovací strouha s rourou uloženou do geotextilie. A tutu odvodňovací rúru tím kačírkem zasypával.

Odložila jsem mu tam ohaře, kterým jsem předtím nalila celej lavor čerstvý vodičky a chystala se jít na poštu. Cestu na poštu vždy využívám k tomu, že někoho z ohaříků vezmu s sebou. Tentokrát to byla Bubinka. Musely jsme s sebou ale zatraceně mrsknout, protože nám za chvíli pošta zavírala.

“Tak Bubi, žádný zdržovačky, to můžem až nazpátek, teď mažeme!” pobídla jsem ji, když jsme přešly silnici. Dosvištěly jsme na poštu včas,  ťapala hezky spořádaně vedle mě, vyzvedly jsme balík a šly volným krokem zpátky. A u starých jabloní si daly pauzičku na sváču . Jsou tam totiž padančata, tak jsem vždycky jedno Bubině čutla a šlápla ji na něj, protože ona má radši načatý – líp se jí to jí. Slastně si tam chroupala a já vzala do kapsy dvě, pro Rumíčka a Taliprtku, kteří už stepovali za brankou. Ať nejsou škodní.

Po otevření branky jsem jim každýmu jedno mrskla do vzduchu, ať si ho loví a šla hodit balíček domů. Vzala tašku na sklo, naskládala do ní většinu skla připravenýho do tříděnýho odpadu a vyzvala ty dva, ať jsou se mnou to vyhodit. Oooooj to bylo radosti, že voni taky, voni taky dou, když byla Bubrdle. Cesta je to stejná, jen tak o deset kroků kratší. Tolikatě radosti snad v ohařích končinách nikdy nebylo 😀 😀 . Jak kdyby roky nebyli venku za plotem. 

Sotva jsme přešli silnici začalo příjemně poprchávat. To bylo osvěženíčko. Už jak dlouho zase nepršelo a na přírodě je to prostě znát. Každej, kdo je naštvanej, jako někteří moji kolegové /vždy je to člověk z města /, když začne pršet  a nadává na to, tak by měl povinně přijet k nám na chalupu, kde suchem umírají stromy. Já tedy rozhodně naštvaná nebyla, užívala jsem si to.

A užívala jsem si to o chvíli pozdějš ještě mnohem víc. Vyhodili jsme s ohaříkama ty sklenice a lahve – využila jsem toho pěkně k procvičení odložení, protože jsem je položila kus od kontejnerů a šla to tam naládovat – a loncali se domů. Taky pochopitelně se zastávkou na padančata. Tady mi udělali radost dva místní puboši na motorkách.   Když nás  na cestě viděli, vypnuli  motory a zastavili se, sami od sebe v dostatečný vzdálenosti. Svědčí to nejen o ohleduplnosti, ale i o tom, že mají v hlavě mozek a radši komplikacím předejdou. Já jsem si Rumíčka a Tali přivolala, ukázala jim mimo cestu a posadila je. Tali jsem si proooo jistotu jistila prstem zaháknutým za obojek. Pro případ, že by vymyslela nějakou bejkárnu. Pak jsem na kluky zavolala, že dobrý a oni hezky poděkovali. Já pochopitelně taky. Bylo to tak prima! Kdyby fšicí lidi takhle fungovali, aby si vyšli vzájemně vstříc, to by byla paráda. Potěšilo mě to i vzhledem k jejich věku.

No a pak právě přišlo ešče jinčí potěšení! Sotva jsme s ohaříkama dorazili dom, rozpršelo se. Huráááá! A já dostala nápad. Nařídila jsem Brtnikovi, aby popadnul ty dvě hnusný starý plastový židličky a dal je do naší nehotový verandičky. Dáme si tady pívo, nohy nahoru a budeme čučet na to jak prší! NEBUDEME DĚLAT NIC, VŮBEC NIC! JEN ČUČET. Ach lidijové zlatí, to jsem si to užívala. Ten vonící vzduch, ševelení kapek v koruně ořešáku, čučení do zelenýho. To byla taková krása, takový nadechnutí, že to teda neumim popsat. Ohaříky jsem pro tentokrát nechala ze hry a zavřela je doma na pelíšcích. Oni mou pozornost měli celou tu dobu před tím, teď budeme jen my dva. Žádná práce, žádný starosti, jen pohodička. Já jsem si úplně záviděla 😀 . Opravdu. Páč po sto letech takovýhle krásný bezstarostný odpoledne. To byl velkodárek! (Možná za to, že jsem Tali zase já, jako dárek, vzala na to pole, ne? 😀 ) Takže vlastně takový malý Vánoce 😀 😀  . V září 😀

P.S. a ještě jeden dárek jsem dostala. Vlastně ne! Dva! Ten první byl od Mousese, neb poté, co jsme se pak přesunuli domů, šel domů i Mouses, který se před tím s námi vyvaloval na tý verandičce a dělal to co my –  čučel na déšť, což je jeho oblíbená činnost. Nešel pro dnešek už nikam rajzovat a zůstal s námi. A to mi vždycky udělá radost. Leč to ještě nebyl ten dárek úplně. Ten přišel až potom. Až potom, co jsme se najedli a já vytuhla na gauči. Mám dlouhodobě problém se spaním a jsem už poměrně vycucnutá, protože se navíc člověk nezastaví. Teď jsem ale po strašně dlouhý době upadla do bezvědomí a vytuhla. Hodnej a ohleduplnej Brtnik mě nebudil, jen přese mne hodil deku a já jako dárek dostala jednak to, že jsem se konečně krásně vyspala a trochu se zase nedechla a taky! A taky to, že se ke mně v noci nasáčkoval Mourísek a spinkal tam se mnou jako to malinký koťátko. Nejdřív si lehnul do skrčených nohou a potom si mi lehnul k hlavě pod skrčenou ruku. To bylo tolikatě hezký! Tak to byl další dnešní dárek. Takže ano – Vánoce v září!