Ano je, člověk si má prý na všem najít něco pozitivního.

Co ale můžete hledat pozitivního na obří díře před barákem, u baráku i za barákem? Nevim. Nebo teda nevěděla jsem. Do středy. Ešče dopoledne jsem propadala deprézi z toho, že budu muset celou zimu a dál, žít s dírou, kterou budu muset nejen překonávat při příchodu domů, ale při jakýmkoliv pohybu po zahradě. A hlavně, kterou budu řešit pokaždé, když zaprší a ohaři a Mouses půjdou domů. Protože to máte opravdu 16 nožiček, které bude zapotřebí furt dokola otírat od bahna. Hnusnýho jílovitýho těžkýho bahna. O tom, jak bude každý den vypadat obuv do práce jsem ani radši nepřemýšlela, to už je totiž vlastně při tom všem jedno. 

Pak jsem si ale řekla, že ta jedna milá osoba, která mi tohle radila, že má vlastně pravdu a jala jsem se zamýšlet, co asi tak můžu hledat pozitivního na džuzně, která mě bude štvát každej den asi tak sto let. A nakonec jsem to vymyslela po příchodu domů v tu středu. To už byla díra zase o dost větší, ale taky trochu bagrem učesaná, tak se na to o fousek líp koukalo.  Došli jsme domů, otevřeli dveře od Domečku a vypustili celou smečku. 

Vyhrnuli se jak velká voda a na rozdíl od mé deprézivní maličkosti byli veselé mysli. Někteří až moc, že jo Taliprtko. Protože Tali byla evidentně obří dírou uchvácena. Dávala jí totiž netušený možnosti jak ještě víc řádit při jejích sprintech zahradou.

„Tjoooooooooo, to je žůůůžo!“ mohli jste číst v jejích vočích, když kolem vás prosprintovala a jak dostihovej kůň na Taxisu hópla z díry nahoru, dolítla ke starýmu vořechu, tam zasmykovala, letěla zpátky a zas jak Šemik z hradeb hópla dolu do díry. „Božíííí, to je tady božííí tankodrom!“ řičelo nadšením celý její flekatý tělo, vyskočilo zas na druhým konci nahoru na trávník a mizelo za roh. Aby se okamžitě zase vyřítila někde jinde a během smykování kolem rohu Domečku to vzala parakotoulem opět dolů do díry. 

„Vona je fakt debíl!“ řekli jsme si beze slov s Brtnikem a upozornili pana Bagristu, který se tam zrovna nacházel, abychom doladili další zvětšování díry, že si musí dávat na sebe sakra pozor, páč to jelito flekatý je v rauši a naprosto se nekontroluje.

Aby mu to potvrdila, zapíchla se v dalším výskoku na hraně díry a vyřvávala Rumoušovi díru do hlavy: „BOŽÍ!!BOŽÍ!!BOŽÍ!!BOŽÍ!!BOŽÍ!!BOŽÍ!!BOŽÍ!!BOŽÍ!! JETOBOŽÍ-POĎSERVEMESEBUDEMETULÍTATSERVEMESEBUDEMETULÍTAT……………“ 

„Taliprde, přestaň, neřvi!“ požádala jsem jí nejdřív já, pak Brtnik, pak znovu několikrát já……… Nešlo to. Oči jí svítily jak baterky a nadšení z ní lítalo jak voda z Křižíkovy fontány.

„Vona je fakt úplně v rauši.“ pravil pan Bagrista.

„Jo, je, je to jelito bláznivý“ odsouhlasili jsme mu. A já si uvědomila, že jsem právě našla to pozitivní na tý obrovský díře. Budeme ji využívat k tělocvičení a budeme si v ní hrát. 

Takže děkuju Megi za to důležitý popošťouchnutí.