No! Jinak se ta čtvrteční procházka vlastně ani nazvat nedala.

A nebylo to proto, že by se popásali na ščavnatý trávě jako kozy. Jo, kupodivu u nás nemáme sucho a trávu jak ve  Španělsku, ale máme hezky zeleno, takže to se ohaříci popásají, to ne, že ne. Ale o tom to dneska nebylo. 

Bylo to o tom, že jsme se prostě líně převalovali loukou sem a tam. Já jsem jednak byla uštvaná jak srna – protože cestou z prasé byla velkobouračka tramvaje s osobákem uprostřed křižovatky. Což křižovatku učinilo neprůjezdnou pro všechny a já mazala pěšky a Brtnik mi jel naproti. Abychom aspoň trošku  minimalizovali ztrátu časovou. A to jsem šla z práce dřív! Abychom si užili hezký odpolko a dlouhý. A místo toho jsem si dala pochodový cvičení ve vjédru, který ten den panovalo. Páč to bylo ještě před obdobím dešťů, tendle den o kterým píšu.

Ble, fuj a hnus. Do auta jsem doputovala ve formě škvarku. A domů jsme tím pádem dorazili v podstatě skorem jako normálně. Šla jsem vybalit nákup, který jsme pořídili cestou a nějak se mi nechtělo nikam.

„Mohli bychom být zcela výjimečně na zahradě??“ Ozvalo se našeptání paní Lenivý. „Však včera byli venku dloooouho, domů jsme dorazili až v sedum.“ kula paní Lenivá železo, dokud bylo žhavý. A mně se to líbilo. Nakonec jsem svolila ke kompromisu. Nebudu úplně nezodpovědná, budu jen částečně nezodpovědná. Půjdeme s ohaříkama na louku naproti za silnicí.

Je taková malá, hezky lemovaná stromama ze všech stran. Dáme si prostě rozchod a nebudu po nikom nic chtít. Každej si bude moct dělat, co bude chtít. A musím říct, že ohaříci to kvitovali. A s nadšením. Já jsem prostě nemluvila  a nechala jsem je dokonale být psama. Chodit si trávou a vojtěškou, zkoumat myšoďurky, pozorovat motejly, čmuchat všechny ta pachy, co louku křižujou a dělat to tak dlouho, jak budu chtít. A taky žrát nějaký humusy! (viď Bubrdle) Rumíček a Bubi se občas přištrachali -zpravidla synchronizovaně s veselýma gezichtama za mnou, aby mi řekli, že „To je prima, tak čau my zase deme!“ a Tali si rejdila opodál, nikoho k tomu nepotřebujíc. Jen občas zvedla hlavu, aby si zkontrolovala, zda tam jsem. To mi stačilo.

Rumíček, můj aktivista, pak nakonec přišel a že jako bychom něco mohli. Já se tvářila, že nemohli 😀 , resp. že jako mě nic nenapadá a tak udělal filutu, a že když jsem tak blbá, a nic nevymyslim, budem lítat po kotoučích. Proč ne, di si lítat, já nebudu. Já tu budu stát a dělat dozor. 

No to víte, že mě rozpohyboval i když se mi nechtělo. Umí to. A tak on hopíkal po kotoučích a já je různě obíhala, aby mě mohl přepadat a tak jako podobně. Buburdli to uchvátilo a jala se mě nahánět kolem toho kotouče a pranic jí nevadilo, že je to vjédro a jí je asi stopadesát let. Hlavně, že se bavíme. A to jsme se popravdě bavili, to je pravda. No a tak my jsme tak různě kroužili a občas jsem mrskla házedlo, aby Rumíček mohl pádit, zatímco Tali si chodila spokojeně sem a tam dělala průzkum drnů. 

No strávili jsme tam podstatně víc času, než jsem zamýšlela a domů přišli zase v těch sedum. 😀 😀 Fšicí spokojení, jak jsme si to užili to aktivní flákání se. Ohaříci popadali na pelíšky, jak kdybych je vytáhla nahoru do lesů a spokojeně chrápali. Asi to zařadim častějš! 🙂