By byla, kdyby čistírna chodila.

Ale vona nechodila, takže Brtnik půl dne strávil tam. Místo nahoře na střeše. Já se snažila nepřekážet, nerozčilovat a jen sem tam hodit buď nápad, nebo nabídku na pomocnou ruku. Jinak jsem se věnovala domácnosti a ohařům, protože jsem viděla, že to bude lepší.

A pak jsem došla k názoru, že je zapotřebí se hecnout.

Hecnout a dojet do Prahé sama. Aby měl prostor, když konečně skončil s tou všivou čistírnou, udělat taky něco na té střeše. A do Prahé se jet muselo. Protože jsme tam jeli pro Peťu. Sraz byl  v Řepákově, kde jsme ji měli vyzvedávat na konečný tramvaje. No a celý to kolečko je tak na hodinu. A za tu hodinu se udělá práce moc. A navíc, když pak dorazíme, už se stejně budeme chystat na tu večeři, kterou jsem zarezervovala v nedalekým pívovárku.

Takže prostě jsem sama sebe vnitřně přesvědčila, že JSEM SKUTEČNĚ TA ÉLIŠKA JUNKOVÁ a dokážu tam dojet sama. Už jsem tam přece párkrát byla. A je sobota, není takovej provoz. Neprší, není mlha, tma a jiný překážky 😀 .

Brtnik nejdřív říkal, že néé, že je to zbytečný, ale pak bylo vidět, že bude rád. A ostatně, musím se otužovat v jízdě, že jo.  A tohle byly ideální podmínky. Jen tam byl jeden zádrhel. Já nechci vozit nikoho. Ne, že bych byla takovej sobí hnusec, abych si tak tento termit půjčila z mojí oblíbený knížky Saturnin, ale protože se bojím. Abych třeba dotyčnýmu svou jízdou neublížila. Je to velká odpovědnost, vézt někoho jinčího. Zas na druhou stranu, kdysi dááávno pradávno, když jsem se taky pokoušela rozjezdit, mě právě Peťa nahecovala, že spolu pojedeme na chalupu. A zvládla jsem to. Tak. Není zbytí, prostě pojedu.

A fakt jsem jela. Hodila jsem se do gala, vzala si doklady a přepravku s pívem, protože jsem hodlala zajet ještě do New Bubu Brtnikovi pro pívo. Je to sice zábližka, ale aspoň se cestou řidičsky usadím, rozjezdím a pak na dálnici už budu víc v pohodě. Bylo moc hezký počasí, zase fakt ideálka na cestu. Takže to ve mně opět probudilo tu Élišku a já pádila ščastlivě krajinou. Nerozhodil mě ani byčiglistickej pár, kterej jel skorem přes celou silnici, nestačila jim jejich půlka (nepřeháním, fakt, ten chlap byl na makovici) . Ščastlivě jsem dorazila do New Bubu, zakoupila  basu píva  a pro jistotu přihodila ešče jedno prosecco, kdyby zásoby doma nestačily. Čék nikdá neví, jak velká bude žízeň a v kolik se půjde spát, že jo (mimochodem, dobře jsem udělala, že jsem tam tu flanděru hodila 😀 ) .

Koukla jsem do teleféna a viděla, že mi Peťa už volala. Tak to už je na cestě. Cinkla jsem jí a řekla, že tak za půl hodiny, 40 minut budu na místě. 

Netušila jsem, že tam budu první a že tam ešče budu s potížema. Střevníma. Páč cestou se mi nějak rozhádala střeva s tou výbornou držkovou políftkou z hlívy, co jsem si před jízdou dala. A vypadalo to, že mám velkej, velkej problém. Ten se ještě zvětšil v momentě, kdy jsem po dojetí na místo zavolala Peťe, abych jí řekla, že já už tu jsem. A abych se dozvěděla, že ona tam ešče delší dobu hned tak nebude, protože zakufrovala a je teprv někde u Vltavy. Aaajajajajajajajáááááá. Čelíčko se mi vorosilo a oznámila jsem jí svůj stav. S tím, že pokud mě nanajde tam, kde teď stojím, ať se nehejbe z místa, že se dostavím posléze, neb tedy v tu dobu, budu řešit své interní problémy někde jinde 😀 . Kulantně řečeno. 😀 

I čekala jsem. Nejen na Peťu, ale taky na to, jak se situace vyvrbí 😀 . Peti jsem se dočkala, vyvrbení naštěstí ne 😀 . A nutnost se soustředit pravděpodobně donutila střeva a polívku ke spolupráci, takže jsme se mohly vydat na cestu. Byla jsem zase soustřeďovaná jak nejvíc to šlo. A taky jsem na sebe byla tichounce pyšná. Že jsem to udělala, že jsem jela sama, že jsem to dokázala, že jsem Peťu naložila a vezu ji s sebou. Sama, šécko sama. To je vám taková ale krása! 

Měly jsme fajn počasí i na zpáteční cestu a tak pěkně odsejpala. Z dálnice jsem sjela o sjezd dřív než je New Bubu a vzaly jsme to lesama. Ať se Peťa může kochat. Dorazily jsme bez úhony dom a já se téměř vznášela. Tím pocitem úspěchu, abych to uvedla na pravou míru 😀 . Brtnik už byl přichystán k odjezdu. Přijely jsme tím zdržením později, než jsem zamýšlela. Takže po vydatném ohařím přivítání, kdy ti tři byli zase ščastlivý jak blechy, že vidí jinej xicht, než ten náš a Rumíček byl Blažej, že Peťu zase vidí, neb ji miluje, jsme se my dvě taky šly hodit do gala. 

A pak jsme vypadli na tu véču. To už řídil Brtnik a já se pěkně jenom vezla. Ono to bylo i nezbytný, neb času mnoho nebylo. Dorazili jsme na místo tip-ťop. Spokojeně jsme se usalašili u našeho stolu a mohli si konečně užít kus supr soboty. Hlavně Brtnik, který do tý doby měl starostí až nad hlavu. Mohl vypnout a neřešit nic. Jen jídlo a dobrý pití. Když jsme pak přijeli domů, ještě chvíli s námi poseděl, pak ho přemohla únava a my s Peťou krafaly do pozdních nočních hodin. 🙂 Jako vždycky. Takže to nakonec vlastně opravdu byla supr sobota. A my se mohly s Peťou těšit, na ten nedělní výlet.