Proč KK?
Páč byl krátkej a krásnej 😀
Měla jsem zasejc nasyslený hodiny a tak jsem mohla vypadnout z prasé už v jednu. Takže…jsem byla v práci Krátce! A díky milé kolegyni, která mě popovezla, jsem doma byla extrémně brzo. Neb mě popovezla ešče kousek za New Bubu. Do místa odkud je supr spojení a hlavně už jen jediný přestup. A to ve vesnici nad námi. Takže i kdyby mi to fouklo, tak to prostě dojdu dolů k nám do údolí lesem. Jednou už se mi to stalo, ale to jsem měla extra štěstíčko, neb jsem potkala našeho pana zedníka, jenž se vracel domů a byl tak nejhodnější, že mě naložil a vrátil se.
Tentokrát nebylo třeba, spojení klaplo na jedničku. Minule třeba úplně na jedničku neklaplo, ale to si zase páni autobusáci zavolali a ten náš na nás počkal, tak hodnej on byl. Je prima, když se svět točí dobrým směrem 🙂 . Teď se taky točil a tím pádem jsem byla bohatá časem. Velmi, velmi bohatá časem. A to jsem pak ščastlivá.
Vystoupila jsem z autubusa a cestou domů se zastavila ještě v naší pidisámošce, která má otevříno tak, že ji málokdy stíhám navštívit. A šla koupit buřtiky. Neb bylo krásně a čekal nás krásnej víkend a měla přijet vzácná návštěva. Přijede Peťa AP. Tak to bychom si mohli upíknout letošní první jarní buřtiky! To byl nápad. A aspoň vyzkoušíme, jakýpak tady buřtiky vlastně máme. Kvalitní a dobrej buřtik to je dobrůtka. Tyhle mi paní prodavačka velevychválila. Jsou od “místního” řezníka z vesnice v okolí. Je to vyhlášený řeznictví, znám ho, zatím jsem tam ale ešče nebyla. Páč kdykoliv, když jedeme kolem, je tam fronta jako kráááva. Páč na kvalitu si lidi rádi počkaj, to je jasný. Jednou se tam taky musím vypravit.
Popadla jsem svůj buřtikobalíček, rozloučila se s milou paní prodavačkou, který jsem pogratulovala ke sdělené skutečnosti, že konečně bude mít kolegyni, s kterou se budou střídat a nebude tam teda na to sama a vypálila jsem směr kopeček k nám.
Cestou po schodech ze sámošky jsem ještě musela “čelit” místní paní opilkyni, kterážto ve vesnici pracuje jako údržbářka přes zeleň. Nějak se na mě před časem upíchla a teď mě poměrně často kontaktuje. Dneska to bylo s tématem: “Tak ať se vám tady dobře daří!” , kdy mi trvalo trošku dýl, než jsem rozklíčovala, co má jako na mysli. Sámošku měla na mysli. Neb pojala myšlénku, že to budu já, kdo tady bude vbrzku prodávat. Tak to jsem jí musela v krátkosti zklamat a pak už jsem fakt mazala domů.
Hrozně jsem se těšila. Dám si kafe na dvorku! Zavolám Brtnikoj a dáme si ho spolu. Doma jsem odšpuntovala ohaříky, který už hopíkali za dveřma a vykopala jsem je ven, ať jdou hezky na sluníčko a neblbíkujou doma. Hodila sem se do hadrů a šla spustit kávovar a zavolat muži svému. Než se doprděla kávička, otevřela jsem šécky okna, co jich doma máme, aby jarní vzdoušek mohl hezky dovnitř.
Byla to fakt krása veliká. Seděla jsem na zápraží, ohaříci si chodili kolem, pila jsem kávičku a hovořila se svým mužem. A čas se líně převaloval, nikam nepospíchal jako jindy. To pak nepotřebujete nic, jen posloucháte, jak ptáčkové ukrutně řvou, koukáte jak rajtujou ve větvích a hubu máte nastavenou na sluneční paprsky. Taklenc vypadá skutečná krása.
Abychom byli komplet, dokohátal se posléze i Mouses, aby mi u nohou umotal několik mnoho osmiček. Už mu začala sezóna a tak mi skorem každej den přinese myš jako dáreček. Tu poslední jsem našla zrovinka dneska ráno. A ešče mi ji naporcoval. Fuj a ble.
Dopila jsem kávičku, dohovořila se svým mužem a mohli jsme vyrazit na luka, než kukačka zakuká 😀 . Pro tentokrát jsme šli fakt v plným počtu, protože i ta mouratá příšera se rozhodla, že jde s námi.
Vzali jsme to kolem domku paní sousedky a chvíli pobyli na loučce za ním. Trošku jsem tam se všema blbnula a honili jsme tam společně balonky. Tedy vč. Mousese. Říkám si vždycky, když se tam takhle upíchneme, že má aspoň paní sousedka nějakou podívanou, když třeba sedí u stolu a kouká z okna, páč moc jiný zábavy tak starý člověk, jako ona, nemá. Tak jí vždycky nějakou obstaráme.
A pak už jsme se vydali do úvozu a u pastvin to vzali na louku vedoucí podél silnice. Nebylo kam spěchat.
A ani to nešlo, páč Mouses se vlekl a nadával 😀 . Že moc dalekoooo a moc rychleeeéé. Tak jsem ho chvíli čapla a nesla. Ale už není nejlehčí, takže se pronese. No jo, halt na zimu se zasádlil. 😀 . Tak už pak šlapal po svejch, ale jak můžete slyšet, nelibilo se mu to ani za mák. Skončilo to nakonec tak, že se usadil uraženě do pažitu a dělal tam sádrovýho trpaslika. A že si máme jít sami, von to vezme na druhou stranu a zpátky. “Nu, přemlouvat tě nebudu, Mousesáku jeden línej.” , pravila jsem mu a pokračovali jsme tedy dál jen ve čtyřech.
Ohařiska se placatili kolem a nějak nikdo nic moc ani nevyžadoval a tak to byla pohodička. Bylo opravdu krásně a já jsem si říkala, že přesně takovýhle počásko se pro tenhle víkend s Peťou hodí. Uděláme si výlet do místních lesů, jen s Rumíčkem a zajdeme si na jídlo. Tak jako jsme to udělali kdysi ještě v Prahé, kdy jsme si takovejhle výlet udělali do Svárova. Tam jsme museli jet autobusem, tady vystačíme pěšmo. To bude paráda! Těšila jsem se mocinky moc a užívala si ten svěží jarní vzduch a vánek, který mírně vál. A ty tři ohařiska. Občas jsme si hráli, občas něco kutili, šli jsme zkontrolovat naše krmítka a zjistilo se, že to bude chtít je doplnit, natrhala jsem si zase trošku podbělu na usušení, ještě než mi definitivně odkvete, a netížilo nás vůbec nic. Těšila jsem se i na to, jak Peťe ukážu naši zbrusu novou Taliprtku, která teď funguje moc hezky. A uvědomila jsem si, že vlastně ještě Peťa neviděla Bubrdlínu. To bude koukat!
Celá natěšená jsem se vracela domů a tam jsem zjistila, že už je Brtník doma a…….místo aby odpočíval, nebo si kutil něco na střeše, tak………opět čistil čistírnu, která se zase nějak ucpala 🙁 A zrovna teď, když má přijet návštěva. Nebyla jsem mu tam při servisování bohužel moc platná, tak jsem odvelela ohaříky domů, aby se mu tam nemotali a šla jsem dílem poklidit a dílem se věnovat kůchni. Kdyby se mi tam nehromadilo nádobí, které jsem nemohla odmývat, když čistírna se čistila, mohla bych říct, že mi to šécko pěkně odsejpalo. Měla jsem před sebou mnoho úkolůch.
Musela jsem vyrobit “žloutkový” řezy, naložit jatró do bylinek a koření, abychom si ho mohli pak udělat na roštu, vyrobit pro Peťu jako dárek játrovou paštiku, kterou ona moc ráda a zabalit jí dárky. Narozky má sice až v srpnu, ale kdo ví, jak se uvidíme a hlavně, měla jsem tam dárečky nejen pro ni, ale i pro vižlíka Dantečka. Byl mu právě rok a občas jí svou rozverností zatápí pod kotlem. Tak aby se zabavil dostal dárky praktický.
Nejdřív ze všeho jsem se vrhla na ty “žloutkový řezy” . Je to věc, kterou jsem si vymyslela nedávno a jsem z toho unešená. Je to snadný, je to rychlý a míváte to doma vlastně pořád připravený – ty ingredience. Napadlo mě, že když upeču holý listový těsto – takový to už hotový, smotaný na pečícím papíře, rozkrojím ho napůl a naplním ho lehkým krémem z pudingu vanilkovýho, že by to mohlo být dobrý. A nemýlila jsem se. Krém jsem sice ešče nikdá nevyráběla, ale co si tak vybavuju, nebude to asi nic složitýho, ne? 😀 Máma dycinky uvařila puding a zašlehala do toho máslo. Tak to prostě zkusím. A ono to vyšlo a ono je to fakt moc dobrý. A snadný a rychlý. A nadělá to radosti, jéjé! Tak jsem dala píknout to těsto a než se upeče – no jooo, vlastně, však jsem málem zapomněla, že v plánu ještě byly psí sušenky. Z toho těsta, co se dá vykrajovat. Maso na ně už jsem měla předem uvařený a tak než se upíklo to listový těsto, naházela jsem to do robota šécko, vymíchala a pustila se do vykrajování. Musela jsem trošku kopnout do vrtule. A to z toho důvodu, že jsem část sušenek chtěla dát na revanš naší paní počtmistrový.
Ozvala se mi totiž odpoledne, že mi večer přiveze balíček, co mi zrovna v pátek přišel. A ona tušila, že to je balíček s psíma žužlikama. A protože sama má čoklidy taky, tak jí bylo jasný, že to ocením. A to se teda nemýlila. A hodně se nemýlila, protože jsem takhle mohla část těch žužlíků přibalit i Dantemu. Tak, aby zase na oplátku její čoklidi měli radost, měla jsem v plánu jí dát pytlíček těch mých psích sušenek. A velkou bílou svíčku k tomu. Páč jsem ráda, že na mě takhle myslí.
Svištěla jsem po kůchni jako kulovej blesk a občas hodila oko na hodiny, ešivá stíhám. Stíhala. A tak, než paní počmistrová, zavolala, že za čtvrthoďky bude u nás, měla jsem už sůši hotový a dokonce i vychladlý. Pytlíček jsem pěkně ozdobila a šla s Rumouškem čekat za vrata. Zanedlouho zastavilo auto a proběhla výměna. Jsem zvědavá, ešivá sůši budou čoklidům chutnat.
Vrátila jsem se domů, k velký ohařský radosti rozbalila balík a každýho obdarovala jedním žužlikem, abych od nich měla při vaření pokoj. Čekalo na mě ešče to jatró a paštika. A taky naše večeře a pak ohaří večeře a zabalit ty dárky. Kmitala jsem domečkem jak atomová částice. Brtnik se pak dovalil konečně domů s tím, že zítra to musí dodělat. Bylo mi ho fakt líto. Sakra práce taky už. Místo aby měl chvíli klidu, musí řešit debilitní čistírnu!
Usadila jsem ho ke stolu, nalila mu ořechovici a šla si s ním ťuknout a chvilku posedět. A potom podávat večeři. Měl toho plný brejle. Nedivím se mu 🙁 Po večeři jsem mu nakázala, že bude hibernovat a nečinit ničehož a sama jsem se vrátila ke svým úkolům. Paštika mi vyšla luxusně. Peťa bude mít radost! Hlavně, až ji poveze domů v batohu 😀 😀 , udělala jsem jí tři skleničky. A aby toho neměla málo, tak do tašky s dárkama jsem šla ještě přibalit ozdobený dvě lahvičky. V jedný byla právě ta ořechovica a v druhý domácí griotka.
Po půlnoci jsem douklidila, zhasla a šla konečně taky chrápat. Brtnik i ohařiska už tak dávno činili a já se k nim s radostí přidala. A těšila jsem se na sobotu. Bude krásně, bude tu Peťa a bude to skvělý.
Hezky jste se proběhli. Postřehla jsem správně, že Mouses váš úprk od něj hlasitě (a nesouhlasně) komentuje?😜😉
On hlasitě hovoří vždy celou cestu. Páč se k nám připojí, ale rád by, abychom šli tam, kam by chtěl jít on – což je zpravidla na druhou stranu za silnici. A taky je mu to dlouhý a jdeme daleko a on by radši seděl a nebo se válel po zemi jako na tom prvním vídeju a tak se pak na nás vybodne a jde si po svých. 🙂
Jak brblá, pupík malinký. Taky by mohlo být jednou po jeho. 🙂 🙂
To máš hlubokou pravdu, Kuskusi. Zamyslela jsem se nad tím. Enemže nevím, jak tohle s ohařema uspořádat, páč oni zpravidla nevystačí s tím, že se budeme placatit na jednom místě. Občas to tak ale, když nad tím přemýšlím teď, dodatečně, asi v podstatě je, když jsme nějakou dobu na loučce za Domečkem a pořádáme tam představení pro starou paní sousedku. To se tam placatí s námi a když se pak vydáme dál, odpojí se a zůstává. Takže to v podstatě tak občas i má. Díky za zamyšlení.