….jů to sme si běhali!

Hodně. A pak nás z toho sněhu bolely noženky. Že jo. Jsem ščastlivá, že žijeme v místě, kde je to vážně takový podhorský. Přijíždíte domů z práce a buď sníh nikde, nebo pomálu. A jen sjedeme z dálnice a za ní hned vjedeme do lesů – už jsme na horách a sněhu pořád dostatek. Jak mě znáte, tak víte, že mi to dělá vyloženě dobře. Jsem jak malej harant.

A ohaříci taky. I ta Bubrdle. Však jsem o tom psala. Ale museli byste ji vidět, důchodkyni jednu, jak radostně rozhazuje ty svý párátka, co má místo nožének, jak jí ušiska poletujou a jak hopcá. Bláznivka jedna.

Už je to prozatím takovej stabilní začátek – dojdem na louku za Domečkem a tam musí balonek přijít na řadu, to už si žádá opravdu i Bubinka. Takže vižlotým blbne s balonkama a Tali čuchometří ve stařině. Dokud ji nepřivolám, pak si taky dá povětšinou jednu balonkovou rundu, ale zpravidla ne víc, páč nemá čas, že jo.

Ale v tuhle nedělní procházku mi pak dělala radost. Protože v jejím průběhu se několikrát sama od sebe přišla přihlásit. A to je u ní hodně moc, hooodně moc. A stává se to zřídkakdy. Tak to pak je nutno oslavit, že jo. Rozhodila jsem jí vždycky hrst pamlsků širokým obloukem do sněhu a ona si to tam nadšeně hledala a dolovala. 

Šli jsme si zase naše kolečko po loukách a trošku i lesem.

Měla jsem pro ten den nějaký ty úkoly doma a tak jsme vyráželi až později odpoledne. Vzhledem k tomu, že ráno si dali velkookruh s Brtníkem, nebylo nutno je vláčet nikam extra do dálav. Ale nenudili jsme se. Jak jsem říkala – hodně se běhalo. Což v tom sněhu dá jednomu zabrat, i když má čtyry nožénky. Možná o to víc, páč mě pak večer bolely jen dvě, kdežto je rovnou ty čtyři 😀 😀 .

Udělala jsem v průběhu procházky i to, že jsem vedení nechala na ohaříkách samotných. Tali se teda vedení neujímala, páč se dost času pohybovala za náma, neb se dycky někde zapíchla u myší díry, ale vižlí partička se toho ujala s radostí. První to byla Bubrdlína. Metelila si to hrdě prostorem a udávala tempo a směr. Vedla nás právě k tomu lesu. Občas se otočila na mě, já jí pochválila, jak je šikovná, jak to dobře vede, tu výpravu a ona ščastlivě pádila dál 😀 😀 .

Pak štafetu vůdce a důležitého jedince přebral Rumíček. Ani nevím, jak si to dohodli. Bubi se pak prostě najednou motala zase kolem mě a vedl nás Rumouš. Taky k lesu. Tož jsme to šli prozkoumávat. 

Před krmelcem jsem zahlídla jak cestu přeběhl zajíc. Supr. Máme prostor pro cvičení. Jasně, že to netrvalo dlouho a všichni obratem zjistili, že tu běžel. Místo, kde nám stopa křížila cestu pak našli hned vzápětí. I směr, kterým mazal. Dala jsem jim chvilku, ale opravdu jen chvilku (nevěděla jsem, jak daleko odběhl), kdy se na jeho stopě motali vedle cesty. Záměrně. Chtěla jsem vědět, jak mi budou následně reagovat, když jsou na čerstvé stopě a všichni tři. Pak jsem je hned stopla a stáhla zpátky. Supr. Bez potíží poslechli. Měla jsem opravdu radost. 

O kousek dál jsem je zase pustila, a šlapali jsme do kopce. Kus od silnice jsem to otočila a aniž bych cokoliv komukoliv říkala, uuuutykalaaaa zpátky dolů. Za chvíli se za mnou ozval dusot a vižlí parta mi vpadla do zad. Fleky je následovaly vzápětí. Na kraji lesa jsme si dali trošánek hopíkání, protože tam se z cesty zvedá břeh a ohaříci tam můžou dobře skákat nahoru a dolů.

A neboooo takyyy… nebo takyyy, tam skákat za balonkama. Rumíčkovi a Taliprtce jsem metala balonky nahoru do lesa a Bubiškový dole kolem sebe. Tali s Rumíčkem nadšení, tohle mají rádi. Musí čekat, balonek letí kamsi mezi stromy, tam se navíc často odrazí, odskočí a oni pak po povelu za ním letí, hledají, loví . Ohaří prima zábava.

Udělala se celkem zima, tak jsem to moc neprotahovala a šli jsme pomalu loukama domů. K rozpálený peci, kde se ohaříci fšicí spokojený pak uložili a hnípali až do večera.