Betónovací procházka

Po provedení těch úplně hrubých prací v místnosti, kterou jsme donedávna obývali, nás čekalo betonování.

Prozatím té první, základní vrstvy, kde stačí beton obyčejný. A ten přivezou v “suchém” stavu kontejnerem. Objednáno na pondělní odpoledne v týdnu před Adventem. Takže ráno jsme juchali do prasé a před polednem vypadli dom. S rezervou, abychom tam byli dřív než kontejnerista s betonem. Hm…. On má s tím časem evidentně problém – nikdy tu dobu nedodrží. minule přijel o hodinu a něco dřív, teď “jen” o 3/4. Což v případě betonu není úplně ideální. Zvlášť poté, co nahlásil, že dovnitř s tím nepojede /ano, aby nerozmlátil další střešní krytinu, to chápeme/ a my měli v autě plachty na které se to musí složit, aby to neleželo na rozblácený zemi. Nu nic, tak holt musí počkat. Blbý je, že s ním čeká i ten beton, který musíte zkrátka do nějaké doby zpracovat a tím pádem máte o 3/4 hodiny méně.

Takže jsem Brtnikovi řekla, že se i tentokrát hodlám zapojit a pomáhat s transportem mezi bránou a Domečkem. Moje vize, že předtím, než beton dorazí, stihnu krátce ohaříky ovenčit, aby mohli vypustit močový měchýře a mohli tak v klidu čekat na odpolední venčení, vzala tím pádem za svý. Dorazili jsme dom, zaparkovali vedle kontejneru a Brtnik šel pokládat plachty. Já se šla honem přivítat s ohařema  a převléct, abych nastoupila. 

Jenže pánové mi do toho hodili vidle. Protože oproti plánům, že pan Zedník bude v místnosti a rovnat námi přivezený beton, se chopili oba koleček a lítali tam jak Spýdy Gonzáles. Takže bylo zcela evidentní, že další člověk se tam bude nejen motat, ale taky tam bude k ničemu – páč kolečka dvě, lopaty dvě…. 

Tož jsem popadla ohařiska a vysmahla s nima ven. Byla z toho nádherný podzimní a příjemný procházení.  Udělalo se totiž hrozně hezky, sluníčko lehce svítilo a venčila jsem po dlouhý době vlastně za poledne. Protože i o víkendu vyrážím s ohaříkama ven nejčastěji kolem druhý, třetí. Jednak proto, že ráno jsou na dlouhý prochajdě s páníkem, tak aby si trochu odpočinuli a druhak proto, že je taky doma furt nějaká práce, od který se člověku nechce odcházet. A teď jsem byla venku skorem v pravý poledne. Krásnej svěží vzduch, klid, ticho a sluníčko. Veliký to bohatstvíčko, který jsem měla k dispozici. Plus jako bonus v podstatě neomezený čas.

Vystoupali jsme do poloviny kostelíčkovýho kopce s obligátní jablíčkovou zastávkou. Je ftipný, jak i Bubrdle okamžitě najela na tyhle naše zastávky. A ač na začátku moc nějak o jablíčka nejevila zájem, tak teď je z ní nadšená jablíčkožroutka. Po cestě jsme kus kopečka obešli a využili toho k různýmu blbíkování v terénu a na stromech, kdy třeba mladší ohaříci skáčou po kmenech a aby to nebylo Bubrdli líto, dělá na stromy aspoň ťapičky.

Neměla jsem nějak předem vymyšleno, kam půjdu a tak jsem to nechala na ohařích. Vyřešil to Rumoušek. Zaplul na jednu z louček. Já jí říkám U Ořechu, protože na jejím kraji roste ořech, který dává veliké oříšky. 

Loukou jsme prošli a já byla moc ráda za to, jak se Bubrdlína motá hezky kolem mně. A když se i náhodou chytla Taliprda, pořád jsem na ni dosáhla. A tak jsem se mohla i kochat. Uznejte ovšem, že bylo čím.

A protože bylo spousta času a protože bylo krásně, stihli jsme toho taky spoustu. Nejen cvičení ohaří, kdy tedy Bubišková byla především spíše divákem, než účastníkem, protože to aportýrování, to jí jako prosteě úplně vůbec ale nejde. Ale komu to vadí, že jo? Já jí vždycky vymyslím nějakej jinej – lehkej úkol – třeba že musí běhat za rukou a dotýkat se jí čumáčkem, aby měla taky pocit nějaký vytíženosti, když ohaříci mlaďoši hledají třeba ztracený aport. U poslušnosti se ale zapojuje pochopitelně taky. No nicméně zašli jsme i do míst, kam nejen že běžně nechodíme, ale nebyli jsme tam v podstatě vůbec. Jen chodíme cestou okolo. Ale dovnitř toho starýho sadu jsme ještě vlastně nikdy takhle nešli. Tohle byla premiéra a měla ji na svědomí Taliprdová, která tam zamířila první a my šli prostě za ní, ať je taky někdy po jejím. 

Nejdřív bylo nutno to řádně prozkoumati – pod dohledem statné ošetřovatelky, protože jsem si říkala, že je to ideální prostor pro to, aby spešl Bubrdli něco vyrazilo pod nosem. I jsem si to tak trošku přála, protože jsem tady v tom bezpečným prostoru chtěla vidět, jak by reagovala. Ale pro tentokrát nic. Zato spousta krásných a dobrých jablíček. Na slunci, lehce přešlá mrazem chutnají výborně, můžu potvrdit i já 🙂

Byla to čirá neředěná nádhera. Měla jsem plnou, vrchovatou náruč času, luxusní počasí a skvělý ohaříky.

Po-ho-da:

A ještě sem dám jedno vídejo, hádejte proč jsem z něj tak urvaná:

Je skvělá, co? Prtka jedna důchodcovská 🙂

Až jsem se styděla, že tam nelítám s tím kolečkem, jak jsem si tak plánovala. Na druhou stranu jsem si říkala, že ohaříci budou tak dostatečně ovenčený, že v úterý je můžem trošku ošidit a tím pádem víc odpočívat. Je nám toho už dost zapotřebí. Brtnik tuhle seděl, celý tělo bolavý……… zahnala jsem ho spát už v osm. Takže odpočinku je nám opravdu třeba. 

Pak už jsem nás pomalu začala přibližovat k domovu a doufala, že dojdu tak akurát, abych taky mohla nějakým způsobem přiložit ruku k dílu. A………..trefila jsem to přímo dokonale. Když jsem přicházela, viděla jsem Brtnikovu šošoli, kterak se míhá u vrat. Nevzdaloval se, takže ….už by mohlo být z větší části hotovo. Bylo to tak. Všechno množství betóna, co mělo být uvnitř, už tam bylo a pan Zednik už jen vyrovnával povrch. Brtnik nakládal zbylý betón a z plachty ho přemísťoval na místo, kde odkládáme suť, když zrovna není kontejner.  Hned jak jsem došla za branku, vymínila jsem si, že přebírám lopatu já, protože to chci pojmout jako posilování a nakládat a odvážet už budu jen já, on ať si jde kutit něco míň náročnějšího. A tak jsem na sebe mohla být hrdobec, že jsem naložila a odvozila 10 plných koleček betonu. Ohaříci si mezitím poletovali po naší zabahněný zahradě, která je po zapadnutí kontejneru a náklaďáku spíš tankodromem, než zahradou 🙁 . Takže uvést pak čoklidy do stavu vhodnýho pro pohyb v domě, to je jako čelindž. Ale máme vybetónováno, máme omlácenou omítku, shozený strop a teď se bude jen nahazovat, vyměňovat dva trámy ve stropě a pak ……..pak už konec. Šmidra a klid pohoda vánoční. A pokračovat ve velkých věcech se bude až někdy po novým roce, až počasí dovolí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..