Dovalili jsme se tuhle s ohaříkama domů z procházky, která byla supr, a aby toho suprování nebylo málo, zadařil se 2x za sebou docel slušnej majstrštyk.

Jak jsme vstrčili hlavy do branky, volal na mě Brtnik, že musíme honem vysbírat ořechy, neb jede pan Prokop a veze nám další kontejner na suť. Tak, aby tu nádheru nerozjezdil. Makali jsme jako blázni – všichni, vč. ohařů, kteří si buď ty ořechy louskají-z čehož nemám radost, a tak makám 2x tak rychle, abych to co nejrychleji vysbírala, a nebo mi je nosí, jako Rumíček, kterýho baví sbírat se mnou. V průběhu sběru pak Brtnik šel dopředu otevřít vrata pro náklaďák. Jemu to asi nedošlo, ale já měla tím pádem obratem ohaře v merku, abych věděla, kdyby je napadnul nějakej blbej nápad. A nenapadnul 🙂 . Všichni tři se prdelkovali kolem nás, nikdo – hlavně ty dvě treperendy – neměl blbý nápady někam odejít. A tak jsem po chvíli Brtnikovi dala otázku, ešivá si něčeho fšimnul, ešivá si něco uvědomuje…….. koukal na mě a nevědíl. Tak jsem vokázala na ty dvě a na otevřený vrata a otázala se ho, zdaliž by si dřív uměl představit tohle udělat, aniž by si některá odpochodovala. 🙂 . Neuměl prej. 

Nevím, ešivá mu to vůbec udělalo radost, nemá na tyhle věci momentálně nějak kapacitu, ale mně to radost rozhodně udělalo. Velkou. A to, co jsme s ohaříkama zvládli o chvilinku pozdějš, tak to mi udělalo radost ještě větší.

Jakmile jsem zaslechla, že jede náklaďák, přivolala jsem si ohařistvo s předstihem k sobě a všechny je usadila. Vydala jsem pokyn zůstaň a pro možná nedoslýchavé ho i doprovodila gestem ruky, kterou jsem ve vzduchu též pro jistotu nechala, jako zdůraznění pro nedoslýchavé a nedocvičené, že to platí stále. Náklaďák zacouval do zahrady, složil kontejner a ohaříci pořád poslušně seděli na místě. Pak auto popojelo na naši úroveň, motor zhasnul a pan Prokop pravil z okýnka excitovaně: ” Dobrej den, ježiš vy je máte snad zhypnotizovaný!! Jak voni takle seděj.” To už mi to teda rozbil, protože ohařistvo se jako jeden pes vydalo ho přivítat, když přece mluví na ně, ne? 😀 On se mi pak omlouval, ale odvětila jsem, že to už byl pro ně momentálně moc vysokej levl, v tom počtu tří, kdy jedna neumí zatím nic moc a druhá moc nic , sedí už dlouho a někdo na ně přívětivě promluví 😀 .  Ohaři rotovali kolem náklaďáku a pan Prokop byl unešen z toho psího výkonu. Po pravdě – mně to takhle přijde v pořádku, že pes poslechne, když se mu něco řekne, poslouchat se musí, nebo by se tedy měl,o a proto na tom neustále pracujeme  a pracujeme. Unešenej pan Prokop pak přišel s nápadem, že by si dal ke mně na výcvik svýho výmarskýho dorostence. 😀 Tak to jsem ho poinformovala, že ho bohužel zklamu, že bych nerada, aby mi ….jak to říct slušně?… jo, aby mi škráblo definitivně, že takhle už k tomu mám slušně nakročíno s tímhle ansámblem 😀 😀 . Když pak přišel Brtnik zaplatit dovoz konťasu, tak pan Prokop celej nadšenej se ptal Brtnik, ešivá to viděl, že jsem měla psy zhypnotizovaný 😀 😀 . Stejně jako mně to Brtnikovi nepřišlo jako nic nenormálního, ale je pravda, že na druhou stranu, určitý výkon to je – hlavně s ohledem na to  složení dotyčnýho ansámblu, že jo. 

Každopádně – pro dnešní den jsem na ohaříky mohla bejt docela pyšná, že jo? Hlavně Bubišková příjemně překvapila, nebylo nutno ji vracet zpátky, nic, pěkně seděla, jako ostatní, jak přibitá hřebíčkem. Když pan Prokop odjel, běželi jsme honem do kůchně pro nějakou tu dobrůtku, páč si ji zasloužili. Měl pravdu, pan Prokop. Byl, byl to majstrštyk. 🙂