Dášina bezva smečka

Hurá, huráááá! Dáša poslala svoje povídání, tak se můžete těšit:

Pokusím se vyprávět, jak se stalo, že máme tři adoptované fenky.

Říkám jim “sirotečci”, ale nebojte se, nelitujeme je přehnaně a neňuňáme. 
 
Musím ale začít v daleké minulosti.
 
První sirotek u nás bylo černé koťátko z útulku, které jsme pojmenovali Julinka a které přišlo k naší první kníračce Bettynce. Sžívání bylo rychlé – syčící prskající rozježené klubíčko jsem přidržela, aby ho Bettynka mohla očichat a olíznout, a za několik minut bylo hotovo, byly z nich kamarádky a žily spolu asi pět roků.
Za dva měsíce po smrti čtrnáctileté Bettynky přišlo štěňátko kníračka Matylda. Julinka z ní radost neměla. Trucovala a na několik měsíců se vystěhovala ven. Jídlo jsme jí dávali přede dveře. Přišla zima, Julinka se vrátila domů, Matyldu vzala na milost a tvářila se jakoby nic, že uražená přece nikdy nebyla. Otírala se o ni, lehala si k ní a předla.
Při dlouhých procházkách s Matyldou mě stále častěji napadalo, že mám dost volného času a místo posílání peněz útulkům bych mohla život plný procházek a volnosti dopřát dalšímu pejskovi. Začala jsem nakukovat na weby útulků a spolků. Ale přišly i pochyby a hledání argumentů proti. Potom jsem uviděla fotku fenky, její oči, její osud, jela jsem se na ni podívat a už jsem na ni nedokázala přestat myslet. Od začátku bylo jasné, že pokud si ji vezmu, už u nás zůstane, ať se projeví jakkoliv, ať je jaká chce. Byly jí údajně 3 roky, ale tomu jsem nevěřila. Odhadla jsem ji minimálně na pět, možná víc, takže teď by jí mohlo být devět. Dostala jméno Marley, ale my jsme ji přejmenovali na Márinku. 
Matyldě bylo jedenáct roků, měla artrózu a postupně přicházela hluchota. Hrom do police Márinka, která panikařila, stále pospíchala a chtěla se jen schovat, ji několikrát shodila ze schodů a pošlapala u dveří. Matylda si od ní držela odstup a zázrak se nestal, že by se měly rády. Ale nepřišla ani katastrofa. Žily vedle sebe, každá po svém. Matylda měla své křeslo, Márinka dva pelíšky na zemi. Jakoby jedna o druhé nevěděla, neprobíhala žádná komunikace. Asi po roce jsem vzdala pokusy brát Márinku na dlouhé procházky. Po nadějném začátku přicházela vždy zanedlouho nepopsatelná panika, škrcení se, chroptění, třes, šílené oči a jediná touha – vrátit se domů, schovat se. Děláme to tak, že bereme Márinku na krátká venčení, až 8x denně na stejné krátké trase. Necháváme otevřené dveře do domu. Po krátké procházce, než přijde panika, ji pouštíme. Márinka se běží domů schovat, ale stále víc vítězí zvědavost a než se vrátíme za ní, vybíhá ze dveří, postupně dál a dál, jde nám kousek naproti. Naštěstí bydlíme v takovém místě, kde to můžeme dělat. Jinak je Márinka nejhodnější a nejskromnější stvoření na světě. Neumí štěkat, ale stále něco povídá, má škálu podivných zvuků, některé se podobají ržání koníka, některé mají intonaci otázky. Eeeeee? Uuuuuu? Nelíbí se jí jakákoliv manipulace, drápky stříháme, když tvrdě spí. Ve srovnání s informacemi z dočasky se u nás Márinka na čas zhoršila. V poslední době hodně spí. Dospává ty roky v pekle, kdy se nevyspala? Je ještě starší než jsem si myslela? Někdy se překulí na záda a rozvaluje se, u ní dřív naprosto nevídané. Cítí se v bezpečí.
 
Před třemi lety umřela kočka Julinka ve věku 17 roků. Místo tří zvířátek jsme měli jen dvě.
 
Po roce od smrti Julinky a po dvou letech po příchodu Márinky jsem u jednoho spolku uviděla malou kníračku, nabízenou k adopci. Pocházela z množírny, ujala se jí hodná paní a měla pěkný život. Bylo jí údajně asi 6 let. Potom bohužel paní zemřela a rodina kníračku nechtěla nebo si ji nemohla nechat. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Můj plán dopřát procházky dalšímu psu se nesplnil, Márinka to nezvládala, chodila jsem pořád jen s Matyldou. Měla jsem zrovna narozeniny a mohla si něco přát. A tak jsem si přála toho sirotka a aby mě syneček jako dárek odvezl 250 km pro něho. Našli jsme ji na zahradě, zarostlou, zplstnatělou, zablešenou, opruzenou. Syn zemřelé paní nám ji podal přes plot a jakási žena přidala protivnou poznámku, že chce stále jen jíst. Psychicky ale byla v pořádku, sebevědomá, veselá, vyrovnaná, taková paní ředitelka. Pojmenovala jsem ji Frída, Frídulka. U nás po vykoupání a provizorním ostříhání hned nakráčela do pelíšku k Márince a sdělila jí, že tam bude s ní bydlet. Další den už ale byla na gauči a stal se zázrak. Márinka se tam nastěhovala k ní, a nejenom to. Začala s ní běhat ke dveřím přivítat mě, začala mnohem víc mávat ocáskem, očuchávaly si prdelky, dotýkaly se. Na dlouhé procházky ale Márinku nepřemluvila. Sama procházky miluje, chodí na volno stejně jako holky před ní. Matyldu už jsem velkou část dvouhodinové procházky nosila v náručí. Frídulky si taky nevšímala, kromě hluchoty byla už i skoro slepá. 
 
V březnu patnáctiletá Matylda umřela. Už jsem věděla, že zvládneme postarat se o 3 malé psy. Asi po měsíci jsem se podívala na pes web, co kdyby… A byla tam. Jediná kníračka, malá pepř a sůl. Prý z množírny, kde byla továrnou na štěňata. Prý měla při záchraně 3 kila. Prý se narodila v srpnu 2017. Bylo to jasné. Jela jsem si pro ni před třemi týdny, tentokrát už sama, bylo to jen asi 180 kilometrů. Pojmenovala jsem ji Lottka, Lotty, Lottynka. Po třech týdnech chodí už v lese a na loukách na volno. Potřebuje ještě přibrat, bojí se různých zvuků a rychlých pohybů, strašně se bojí bouřky. Každý den je ale o něco klidnější a veselejší, chvílemi vidím až štěněčí radost. Nechává si udělat všechno, co je potřeba. S Frídulkou si rozumí, ta ji jako starousedlice přijala hezky. Jen Lottynčiny snahy o honičku rázně odmítá, je to přece jen už starší dáma, paní ředitelka. Márinka se s ní taky pěkně baví. Ve třech probíhá očichávání prdelek, sem tam přetlačování, společné spaní s dotýkáním, občas zabrblání, když se jedné podaří omylem skočit na gauč na jinou, všechny tři mě vítají.  Dočaska, kde byla 3 měsíce, udělala hodně, paní ve V. patří velké poděkování.
 
Závěrem napíšu, co jsem psala už Petře k fotkám. Nejsem žádný kynolog, nikdy jsem nezkoušela psa cvičit, jen je vychovávám. Učím je přivolání, dávat pozor na auta, čekat, uklidnit se. Žádná moje kníračka nebyla nervózní a uštěkaná, jak se o nich říká. První dvě se mnou spaly jako štěňátka v posteli, později se samy přestěhovaly na křeslo vedle. Tomu přisuzuji jejich vyrovnanost a vztah mezi námi, obrovské porozumění. Frídulka postel vynechala, spí hned na křesle. Lottynka mi spí v posteli v nohách. Určitě to taky brzo přestane potřebovat. 
 
Ovlivnila mne tenká knížečka paní Yvonne Kejcz s názvem Rozumím si se svým psem? a v ní dojemná kapitola Psí spánek. Taky mne ovlivnil jistý pán z Liberce, který má své fanoušky i odpůrce :-), a stejný přístup ke psu v posteli jako paní Kejcz.
 
V komentáři o kefíru jsem napsala, že Márinka žila 5 roků v pekle. Peklo bylo poprvé objeveno už v roce 2012!, opakovalo se v roce 2018! a prý trvá v poněkud mírnější verzi dodnes! Na internetu jsou jeho otřesné fotky.
 
Tak a já vám teď ukážu fotky naopak krásný, celou Dáši smečku. To budete koukat!! 🙂 Jo a mimochodem – Dášo, fakt pěkně kecáš, Márinka vůbec nejni ošklivka a tetkonc to fšicí uviděj v plný parádě, jaká Ty jsi lžipánčička! 🙂 . Je mocinky moc roztomilá.
 

11 komentářů u „Dášina bezva smečka

  1. DáááááááááášooooooooooooooooooooooOOOOOOOOOOO! To se tak moc hezky čte, celý, celý. To jak berete skvěle Márinku, to že ona se dneska už dokáže vyvalit na záda a rozvalit pupík!! Musí to být hrozný, čím si tihle pesani projdou. Máš můj hodně, hodně velký obdiv, protože – ono se to možná někomu nezdá, ale tohle je – řekla bych – někdy řehole, když je pesan takhle zamčený v panice. Já si nemyslím, že by se od doby, kdy byla v dočasce zhoršila, žije s vámi spokojený a klidný život, má kolem sebe smečku, která jí, podle mě hodně pomáhá. Je to rotomilá Pupí a já Ti za ní moc a moc děkuju. Stejně tak jako za obě holky kníračí. Je fajn, že přišla paní ředitelová, páč ono to je zapotřebí, aby tam fungoval někdo, kdo má pod palcem celou zeměgulu, nic moc ho nerozhází a dodává těm ostatním klid a jistototu. Máš to skvěle sestavený, tu svou velkosmečku!! A je skvělý, jak holky fungujou. Tři baby v domě a pohoda, to je krása. Pak že nejsi kynolog 🙂 Moc hezky se mi to četlo, dává to člověku světlo takový v těch pošmournejch dnech. Podrbej ty tři kulíšky krásný. Sedím tu a usmívám se jako ten blbeček, díky, díky, díky moc.

  2. Můj hlubokosklon. Máš velký srdce a nad hlavou určitě svatozář.
    Tak ať se vám všem daří!! 🙂 <3

  3. Dášo,krása,skláním se až k zemi,máš můj hluboký obdiv!!!!!!!!
    a krásný holky,všechny 3!!!!!!

  4. Daaasoo, usmivam se tu. 🙂 Diky za devenky, maji se uzasne. Marinka je takova tupinka, bezva, ze ma fajny partacky. Kterym to teda velmi slusi, idealni knourosrst uprava. Prakticka, vzdusna. At se vam vsem moc a moc dari, posilam dukladny podrbani a blemcose na cenichy! 🙂

  5. Všem moc děkuji za komentáře a za přečtení sáhodlouhého románu. Netušila jsem, jak dlouhé jsem to zplodila ve srovnání s Petřinými příhodami, až teď vidím ten rozsah :). Dobrý skutek jsem spáchala jen jeden, a to Márinku, protože s kníračkami to jde skoro samo. Knírači jsou prostě úžasní pesani.

    1. Dášo, to nejni sáhodlouhej román, vůbec. A hlavně, tyhle věci nejdou sepsat zkratkovitě, přišli bychom o spoustu věcí, takže dobře, žes to sepsala právě tak, jaks to sepsala. Díkec.

  6. Dášo, dneska jsem v emilový poště našla zprávu od mojí kamarádky Sokola, která četla Tvůj článek. A já Ti to sem musím zkopírovat, je to moc hezky vyjádřený:

    ……dnes jsem si přečetla vyprávění o Dášině smečce a moc pěkné. Dotyčná dáma seznamuje ostatní se svými chlupáči tak lehce – jakoby příběh jich všech plul po vodě do krásných dálek. Nevím jak to vyjádřit. A přitom je za tím vším hodně velmi krásné práce se zvířaty. Mnoho let v jednom článku, který se velmi pěkně čte a zanechává příjemný a pozitivní pocit………

    🙂
    Jsem opravdu moc ráda, že ses s námi podělila.

    Mám ještě jednu myšlenku…….. myslíš, že by se dalo a že by se Ti chtělo, dostat do článku to všechno, tu práci, trpělivost , různé kroky, které nutně následovaly a i stále následují, když sis přivezla Márinku? Já vím, že to asi nebude snadný, stejně jako to nebylo (a někdy i dneska asi není ) snadný s Márinkou. Ale je to tak specifická záležitost, vzít si pejska s takovými běsy v sobě, že myslím, by stálo za to, aby si to mohli ostatní přečíst, aby věděli a aby si i třeba udělali představu, co je čeká, pokud do takové záchrany půjdou. Co všechno to obnáší a přináší. Je to jen nápad, jen kdyby se Ti opravdu chtělo. Ale myslím, že nikdo moc nemáme představu o čem to je.
    Krásný víkend vinšuju.

    1. Dáša: Kamarádce Sokolovi moc děkuji za pochvalu, která mě dojala. Ne že by mě jiné pochvaly nedojaly, za všechny děkuji, ale to jsou tak speciální slova…
      Zamyslím se nad dalším sepisováním, muselo by to být asi i hodně osobní.
      Všem přeji krásný víkend.

      1. Ráda vyřídím, a možná, že si to Sokol přečte sama 🙂 . I proto jsem to sem z toho emilu přenesla, protože jak píšeš, jsou to speciální slova.

        Dášo – byl to jen nápad, nechci Tě vůbec nutit, to jen, že jsem si říkala, kdyby se Ti chtělo podělit se, věřím, že to někdy asi bylo těžké.

Napsat komentář: Anonym Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..