Tak jdem na to.

Máme za sebou seznamovačku a první oťukávání.

A teď abychom se dali do práce. I proto jsem já do práce nešla 😀 . A to hlavně proto, že jsem tomu chtěla dát ještě minimálně jeden den – to když půjde všechno hladce a nebo, si to budu muset prodloužit, když to hladce nepůjde.

Naštěstí nastala ta první varianta, tak nebylo nutno nic prodlužovat. Ale i ten jeden den byl takovej docela nabitej. Potěšilo mě, že jsem vstávala do ticha. Že odchod Brtnika v časných ranních hodinách neaktivoval v bábrdlíně nějaký puzení ke stížnostem a všechno to chrápalo do momentu, kdy jsem vstávala.

A kdy zároveň přícházel náš pan Zedník. (to velký zetko tam mám sválně, páč je to – jak víte, močikovnej, močikovnej pan zedník, takže si nezaslouží být jmenován s malým zetkem 😀 ) . To se nám to rozhlučelo, jeden přes druhýho. A stejně tak se i vyřítili ven. Nadšení, že už se konečně něco dělo. A to se teda dělo – byly otevřený vrata, protože pan Zedník přivezl autem matroš. Bylo tedy nutné všechny zase svolat a dostat je domů. Nebo aspoň Bubiškovou, páč ta jak vidí otevříno, už to pere někam do prostoru a nedbá pokynů jí dávaných. Logicky. Neb jí za á) nezajímají, za bé) je nezná a za cé) je možná krapítek i hluchá, tvrdí Brtnik. Já si to zatím netroufám tvrdit. Já si stojím za áčkem a béčkem.

Bylo to kapek náročnější tu hemžící se hromadu ukočírovat a byla jsem ráda, že Rumíček s Taliprtkou zareagovali skvěle a já měla volný ruce pro paní Přišlíkovou.  Ač jsem nebyla nijak důrazná, tak se v tom momentě vystíhovala, jak kdyby jí hrozil trest smrti a zamrzla u pana Zedníka. Překvapivý. Čupla jsem si na bobek a vemlouvavým hlasem se snažila tu zamrzlinu rozpohybovat směrem do kůchně, abych je tam mohla všechny zavřít a zároveň se s nimi v klidu přivítat. Uspěla jsem až s piškotkem. Hlavně ale, že jsem uspěla. 

Pan Zedník mohl nanositi matroš do Domečku a pustit se do prasé. Já se taky pustila. Tedy vypustila – jsem ohařiska zase ven, protože to už byla brána zavřená a pohyb po zahradě byl bezpečný. Nastalo radostný hlemejždění, ke kterýmu se po čase přidal i Mouses. Taaak jako s malým zájmem o nás ostatní nakráčel do prostoru a jak on, tak i já jsme testovali, jak se bude chovat Bubrdlína. A dobrý helejte. Chodila za ním a očuchávala mu zadnici. Tak snad fakt dobrý. Žádný náznak agrese. A musím Mousesovi tedy vyseknout poklonu, jak má – (heh na rozdíl od nás dvounožců) – přehled a ví. Já radši ještě situaci jistím. Přeci jen je to krátkou dobu.

Pak došlo na udílení snídaně a jak jsem psala minule, jest to “čelindž”. Neb dvě hejkající a hopíkající krůty, to je něco. Ešče, že ten můj rozmilouš Rumajzlík sedne a trpělivě, velmi trpělivě sedí. 🙂 . A po  snídani nastal provozní klid na lůžku, neboli já jsem sedla k počítadlu a začla sepisovat ty první dojmy do prvního článku, který jste četli minulý týden. Psalo se mi to moc hezky. Jednak proto, že samotnou podstatou to bylo hezký psaní a já mohla psát samý pozitivní věci a druhak proto, že komplet celá smečka spořádaně chrápala a “neotravovala” Skončila jsem kolem poledne, akurát když končil pan Zedník. Dali jsme si spolu kafe a on pak fordil domů. 

Já měla v plánu vysmahnout ven a simulovat odchod do prasé. Leč počásko mi do toho hodilo vídle. Začlo cedit. No tak nic, využijeme to jinak.Zalezu dozadu do přístavby a pustím se do úklidu. To tam taky budou sami a separé. A aspoň uvidím, jestli jsou – nejsou nějaký náznaky nelibosti při odchodu. Nebyly. Řádila jsem  s hadrama do tý doby, dokud nepřestalo cedit a nevyčíhlo sluníčko. Pak jsem se rychle sbalila a vysmahla.

Ale kam? Co tady v naší díře podniknout? Kafárna ešče zavřená! Tak na počtu půjdu. Stejně tam mám balíčky. Enemže počta ešče taky zavřená, že až od tří. No jo vlastně. Tak jsem chvilku klábosila s paní počmistrovou, která se nalézela ne na počtě, ale vedle v kadeřnictví, nebo co to tam je a s nějakou jinou paní tam seděla u kávičky a na cígu. Hovořily jsme na téma jaký byly ty oslavy. A fakt teda škoda, že jsme nešli. Jenže co už, že jo. Cígo mi pak děsně lezlo do nosu (už jsem fakt za ty roky nekouření odvykla), tak jsem se rozloučila a vypadla zase ven. 

Zrak mi padl na naši sámošku. Nooo jo! Tam se obvykle nestihnu dostat, páč mají do čtyřech. Tak vyrazim tam! Zacinkala jsem dveřma a oznámila sympatický paní prodavačce, že k ní jdu čistě jen zevlovat. A taky proč. 😀 A hnedle jsme měly téma. Logicky, páč je taky v majetku psa – buldočka. A to buldočka zcela místního, páč si ho koupila tady u nás vzadu ve vsi . A já k mému údivu zjistila, že tady možná máme pěknou množírnu! Páč buldoček je bez PP a buldočkůch a čibab je tam mnógo. Takže to budu muset nějak prověřit a zkusit případně něco dělat. Prozatím jsem tedy dělala drbnu, páč jsme klábosily poměrně dlouho a já při tom nakoupila housky nějaký, kus točeňáka na cvičení, tudleto, támdleto…až jsem měla plnou tašku. Se nám to zevlování kapek prodražilo 😀 Tož jsem pak radši vyrazila dom. S tou těžkou taškou se mi do kopce šlo zcela výborně 😀 

Co ale bylo opravdu výborný, byl fakt, že když jsem přicházela domů, bylo tichoučko. Nikdo neřval. Ovšem jen do doby, než jsem strčila klíč do zámku. To spustilo v obou dámách poskakování a povykování. Ale to je povolený, to se může. A já pak mohla Brtnikovi po příjezdu nahlásit, že dobrý a že teda můžu druhej den do prasé, páč Bubrdlína je močikovná močikovná, takže to zvládá dobře. 

A já doufám, že i všechno ostatní, co nás čeká, budeme fšici zvládat dobře.

12 komentářů u „Tak jdem na to.

  1. Dáša z jiného PC: Píšu k reakci nové Bubišky na zvýšení hlasu nebo na pokárání. Naše adoptované holky reagují taky tak, dokonce když se jich to netýká, když se naštvu třeba na synečky nebo na muže. Vyděsily se, zkameněly, většinou sedly, zvedaly packu, nebo se úplně schlíplá a svěšená Frídulka snažila ztratit někam pryč, jako kdyby byla nejhorší zločinec . Při pohledu na ně jsem se styděla. Udělají ze mě nejhodnější ženu a matku, která vše řeší potichu a mírně :).

    1. Jojojooooo myslím, že Bubi bude taky o tom, že člověk kapek přibrzdí 😀 . To zamrznutí bylo překvapivý proto, že jsem právě nehartusila, vědoma si toho, že by se mohla vyděsit, ale potřebovala jsem je obratem dostat fakt dovnitř, takže asi nějaká naléhavost v hlase byla a to stačilo. Bylo mi jí líto, prtky starý.

  2. Oni pejskové všeobecně nemají rádi když se vede “debata” zvýšeným hlasem. To se většinou někam zdekují a dělají neviditelné pejsky.
    Čendu máme už! 4 roky a doteď, když se k němu sehnu a chci pohladit po zádíčkách se vpije do podlahy. Musel dostávat žito novinama nebo kdoví čím. Ještě že jim utekl nebo ho v půl roce vyhodili na ulici. :o(
    V životě jsem neměla takhle chovacího a mazlícího psa. Však s jeho 4 kilíčkama je to brnkačka. :o))

    1. My máme taky chovací psejky. Jen s tou velikostí to nejni brnkačka. Bubišku budeme muset učit chovat se cíleně. Brtnik už ji na klín vzal, ale pak se právě zase tak prazvláštně radši dekovala pryč, tak netlačil. Však je u nás teprvá chvilinku, jsme pro ni cizí. I když je ščastlivá, ale přeci jen jistá si být z jejího pohledu zatím být nemůže.
      Čendu zdravíme a drbeme. 🙂

        1. Bubáček ! To je nápad, to by se mohlo uchytit. Já jí teda volávám Bubííííí, páč je to takový výrazný to dlouhý íííí a je to líp slyšet, ale Bubáček se mi líbí.

  3. Milý a haský…
    A ano jak píše Kytka u nás je to to samý, u nás téměř tichá domácnost bez hluku a nějakých nervů.
    Ale jak začne Francezkooo řvát u telky když čučí na sport, tak to sebou trhne i Koněf,
    která leží opodál.
    Mrkne ospalým pohledem na něj a s výrazem, že může bejt Francezko rád, že nesnědl bílého hada a nerozumí řeči zvířat.

    1. Jak je to pro toho psa jiný, když za sebou nemá špatný zkušenosti a nastane hluk. To se sice třeba i lekne, ale nerozhodí ho to, prostě ví, že se nic neděje. 🙂 ale ten, který si něčím prošel, to prostě bude mít už navždy v sobě.

  4. Jak píše Kytka -taky jsem nikdy neměla tak mazlícího a chovacího psa – jen máme trochu jinou váhovou kategorii – nijak jí ovšem těch jejích 26kg nepřekáží v tom si lehnout někomu na klín :-), 🙂
    Co se týče razantnějších hlasových povelů – Siňda je velká cíťa, taky se hned přikrčí, případně rozklepe…
    Takže jak jsi Péťo psala, že to nejde vždycky po dobrým, tak u nás víceméně musí -nejspíš jí taky někdo ubližoval..

    1. Jojoooo, chování “drobečků” na klíně, to známe 😀 .
      Tali moje – pro mě běžný čistě po dobrým – brala bohužel fakt tak, že si ze mě může dělat legraci – neposouvala se nijak vůbec, naopak se to zhoršovalo 🙁 🙁 . Musela jsem ze sebe udělat částečně zelenýho mužika, aby mě vzala na vědomí 🙁

  5. PetraK
    No mně se právě velmi těžko hledá ta hranice mezi tím zeleným mužíkem a “hodnou”.. nikdy nevím co je ještě pro ni ok a co už ne.. nechci mít psa, kterej se bojí…

    1. Jo tomu rozumím. A moc. Je to těžký. V tomhle to s Tali bylo jakoby paradoxně jednodušší. Ona jak byla zvyklá fungovat pod zeleným mužikem, tak byla typický německý ohař v myslivosti – cca do půl roka, roka to necháme být a pak to do něj nabušíme 🙁 🙁 . Takže pak fakt můj přístup brala, že poslouchat tedy není zapotřebí a bylo to dost bolestivý pro mou maličkost.

Napsat komentář: Kytka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..