S Mourískem

Ano, čtete zcela správně.

Ne s Mousesem, ale s Mourískem. Něžným milým až ótomilým kocourkem. Jsme venčili. Tudle.

Pravda, zhatil mi plány venčící, protože já chtěla projít loukama k lesu, udělat v něm oblouk, vylézt nahoru k silnici a za ní se kostelíčkovým kopcem vrátit domů. To s ním nelze, když ho nechci učit, aby chodil dál, než je záhodno. Pravda, jak jsem psala – poslední dobou nás jde jen vyprovodit a pak se vrací zpátky řádit na louku za Domečkem, ale přeci jen. 

Tím že s námi teď nechodil, tak mě jeho rozhodnutí překvapilo velice. A ještě víc mě překvapil on sám. Tím, jak byl miloučkej. A jak si užíval chování se v náručí.  Podařilo se mi mimoděk vymyslet dobrej dorozumívací signál. Nejsem nikdy schopná rozklíčovat, ešivá si mudruje jen tak, že musí komentovat kde co, a nebo nadává, že jako nemože a nožičky že bolej…. 😀 😀 . Já vim, že nebolej, nicméně nevim, proč furt nadává.  Jasný, mudruje, protože by nejradši, abychom se prdelili za humny, to je nejspokojenější. Když se zdržíme na louce za Domečkem pořádá výpady na ohaře a pak utíká schovat se na strom u kraje louky v domnění, že ho někdo bude honit,. K jeho zklamání ho nikdo nehoní, jen já občas teda supluju ty ohaře. A říkám si, jak asi to vidí kolem projíždějící sousedé v autech, když viděj ženskou, co najednou nadskočí a pro nic za nic se žene stařinou ke starejm jabloním 😀 😀

No ale někdy jdeme opravdu daleko a jeho stížnosti jsou pak už dost velký, tak se ho vždycky snažím poponášet. Enemže! To zase mu přijde potupný, nebo co, tak se rozčiluje a vzteká a já ho pak pošlu do háje. No a abychom v tom měli jasno, přišla jsem s tím, že si sednu na bobek, zatleskám a rozevřu náruč. A pokud on do ní napochoduje, je jasný, že se nechá nést a rád. Pokud projde kolem, máme to taky jasný. A vyhneme se vztekáníčku, že jo 😀

No a pro tentokrát, kdykoliv jsem zatleskala, přicupital a tvářil se jako malý kočičí mimino. Když jsem ho pak vzala do náručí, kdy si dávám záležet, aby neměl pocit, že mu bráním v odchodu,  držím ho opravdu velmi lehce a může kdykoliv lehounce sklouznout dolů, tak si chováníčko užíval jak rozmazlená bytová kočka a ne jako vesnickej sekáč, kterej o pomudlání nestojí. Ba dokonce i předl. To, jak jsem psala, po té kastraci moc nedělá. Tentokrát se převlíknul za kolovrátek a navíc mudlal svou hlavičkou o mojí. A to tak intenzivně, že hrozilo, že začnu vrnět taky, jak jsem z toho byla nadšená.

Nešla jsem tentokrát úvozovou cestou dolů podél pastvin, ale vzala jsem to loukou podél silnice. A už tam spustil ten mourovatec svoje litányje 😀 . Udělala jsem tedy dřepkins a on se nechal spokojeně sebrat. Vrněl si v náručí a koukal do světa. Pak se spustil dolů a šel zlobit ohaříky tím, že kolem nich vždycky děsně špijounsky proběhl a dal jim v letu babu na kejtu. K jeho smutku je tím k akci nevyprovokoval a tak vzal za vděk zase mnou, coby rikšou. A protože, jak říkám, byl pro ten den velmi dobře naladěn, začal ducat hlavičkou a rozvrněl se k mojí radosti do plnejch. Žádnej zpruzelej dědeček na kterýho si občas hraje, alébrž nynýý kočičí miminko. 

Byl dokonce tak dobře naložen, že začal zatínat ty svoje šavličky do mých rukou a pak taky nohou, když se zase rozhodl chvíli pohybovat po svých na zemi a přišel se pak pomazlit pomazlit. Není to žádná křehotinka, takže to vzal z gruntu. Až jsem potichu sykla, jak to bolelo. Ale brala jsem to jako projev lásky a náklonnosti.

Když jsem s ohařema čutala balonky, sem tam se i zapojil, ale má takovou svou hru. Naběhne na balonek, zaútočí na něj a pak zdrhá. Vlastně jako, když hraje s ohařiskama tu svou babu. Nemá ani snahu s balonkem koulet jako třeba s míčkem s rolničkou, co má doma.  Je to vždycky čistě jen oběť útoku 🙂 . Když jsme trošku dělali, že cvičíme, sednul si do trávy a civěl, co to produkujeme. Využila jsem toho a střihli jsme si přivoláníčko. Odměna nebyla marná, byl to kousek buřtíčku. Stejně jako ohaříci, tuhle odměnu ocenil.

Ale pro tentokrát se hodně nesl, až mě občas bolely ruce. Je ho už pěknej kus. Broučka mouratýho.

A tak jsme si tuhle prochajdu, myslím, všichni pěkně užili. Ohařiska ji měli díky Mousesovi hlavně jen čuchací a pobíhací, Mouses se ponosil, užil si pochováníčka – což je pro mě a podle mě docela důležitá věc, aby mu s někým bylo dobře, v klidu na duši a v pohodě. A já si zase užila něžnýho mourovatýho roztomilouše, jakým býval, když byl malej prdík.  Moc fajn odpoledne to bylo. 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..