Ešče, že jsem byla prosíravá.

Říkala jsem si na závěr procházky. Procházky, která byla hrozně moc fajn. Byla páteční a my se šli jen tak cournout na louky.  Po tom ledovým povelikonočním startu týdne, bylo v tem pátek poměrně příjemně.

Stejně to viděl i Mouses, který se k nám po dlouhé době přidal.  A měl takovou milou, hravou náladu. Šel kus s námi a pak to vypadalo, že se odpojil a vrací se domů, což teď dělává. Doprovodí nás maximálně k pastvinám a pak si jde zpátky na louku za Domečkem. Když jsem se ale otočila ještě jednou, viděla jsem malinkatou postavičku místního mouratýho frajera 😀 , jak se klátivým krokem vydal za námi  a předvedl jedno pěkný přivoláníčko, kdy mi posléze zmizel ze záběru, páč se mi ftipně schoval za záda : Hm… tak počítadlo nespolupracuje s telefénem a z vídeja zbylo jen audio 🙁 

Tak teda pár fotek z momentu, kdy jsme se tak pěkně placatili pod polem s vojtěškou:

Rumíček se povaloval po pažitu s balonkem, Mouses mu dělal společnost a já po očku pozorovala Taliprdovou, kterak bojuje trošku sama se sebou. Ty myše, že jo, ale my jsme tam zase tak pohromadě a blbneme si…… Nevěděla, co fčil. Tož jsem jí trochu pomohla tím, že jsem jí ukázala její balonek a uuuž byla u mně, že “Taky cy!” 

Pohodička, zábavička. Mouses pak usoudil, že dál s námi nejde a zamířil úvozem podél pastvin zpátky. Dohlédla jsem na to, aby došel až na konec úvozu, kde pak navazuje louka za Domečkem. Aby někde necáral, že jo. A šli jsme dál. Zkontrolovali jsme krmítka a nastalo trochu cvičeního. Kombinovanýho ale s čutáním balonků za odměnu a jejich schováváním. Vzpomněla jsem si, že jsme už dlouho necvičili běhání do stran a tak jsem to hned zrealizovala. Tali sice předvedla, že by radši stávkovala, ale to měla smolikof a pak už chodila moc hezky. A naopak se k nám přidala, když jsme s Rumíčkem blbli na velikým kameni u remízku.

Pár kroků od velkýho kamene jsem zaregistrovala na vedlejší louce tři kusy pasoucího se srnčího. Tali byla v ten moment opodál po mojí pravý ruce a vytvářela tam usilovně pevný hovnoty a tak jsme šli s Rumíčkem trošilinku napřed, schovali se za sloupem a pozorovali srnce a dvě srny, jak se pasou. Pozorovali jsme je poměrně dlouho, protože Tali pracovala sice usilovně ale ……..nějak jí to úplně nevycházelo, nebo co. A to doslova vlastně 😀 😀  No nakonec vyšlo, co mělo, ona to tam pečlivě rozhrabala a pak zjistila, že nás něco zaujalo.  Zcela logicky to muselo zaujmout i jí. A já tak měla možnost hezky si zase užít, že ty ohaře mám dva.

Protože Tali se dokonale zapíchla do pažitu a zírala na srnčí. Já ji tiše na dálku chválila a říkala, jí, že nesmí. Občas se na nás ohlédla a já jí ujistila, že takhle je to správně. Dívali jsme se tam jakou dobu. Pak se dívalo i srnčí na nás a taky jakou dobu. Hezký to bylo. Pak srnčí v klidu poodběhlo do lesa. Za dvěma zajochama, který tam tajtrdlíkovali na kraji lesa.

Vydali jsme se do kopce na opačnou stranu a u velkýho remízku jsem ohoukla Tali, aby tam nechodila. Vím, že tam bydlíkujou srny. Nikdy tam psy nepouštím. Je to neprostupný a je to prostě výsostný území zvěře. Louka se pak svažuje zase dolů (aby opět vystoupala zpátky, máme tu krásně zvlněno) a přesně v tom bodě se Tali opět ukázkově zapíchla. Byly tam dvě srny, co vycházely z křoví. Stejně jako ty první na nás chvíli koukaly a pak se daly do pohybu. Do lehkého pohybu, žádný úprk. Tipuju si, že už nás poznávají a tak se učí, že od nás nic nehrozí. Byla jsem na Tali neskonale pyšná. protože se sama od sebe obrátila a ščastlivá letěla k nám s Rumouškem. Nastal ohňostroj poletujících párků a pochval. Pro oba pochopitelně. Nebojte, Rumíček, který je za vzorňoucha, nikdá není ošizen ani o pochvalu, ani o odměnu. A že v těchhle momentech je hromada odměn, dle mého, zasloužená.

Vystoupali jsme pomalu zase nahoru, až k silnici. Tam jsem zaregistrovala auto a pohyb lidí okolo. I když byli víc než daleko, stáhla jsem si, ani vlastně nevím proč,  ohaříky k noze a využila jsem toho k dalšímu cvičákování. Dali jsme si chůzi u  nohy se sedáním, leháním a odkládáním. Jak jsem se přibližovala jejich směrem, nabyla jsem dojmu, že by mohlo jít o myslivce – i když co by dělali tady? Na kraji pole a s dítětem? Ale co já vím, každopádně byla jsem ráda, že se tady takhle pěkně předvádíme. Nikoliv z nějaký pýchy. Ale vždycky,  mám-li potkat myslivce,  jsem ráda za příležitost ukázat, že jsem v majetku vychovaných psů.

Rozhodla jsem se přejít silnici a došla ke krajnici. Tam jsem oba ohaříky  odložila, poodešla od nich do půlky silnice, abych si zkontrolovala bezpečno a dala jim tichý pokyn na dálku k přeběhnutí na druhou stranu. Ušli jsme kus po louce, když se auto chystalo odjet. A mně najednou přepadla myšlenka na Mousese – zase nevím proč. Ty jo, co když se tam někde motal, čeká na nás a co když jsou to fakt myslivci? Myslivec kočku nerad! Prt vidím na tu vzdálenost, mohli a nemuseli být, mohl to být jen můj dojem.  Tak jsem se tam prostě vydala obhlídnout to, aby nedošel mouratec k úhoně.

Otočila jsem se a vraceli jsme se. Auto zase zastavilo a z něj vystoupil chlap. To už jsem viděla, že je zelenej. Jako voblečením, ne v obličeji 😀 a zamířil přímo proti mě. “Tak jo, asi bude konfrontačka.”, odhadovala jsem a měla ohařiska u nohy a pod povelem. No, nespletla jsem se. Pán teda pozdravil, což tedy byl plus. A pak spustil . Že mě tady už jakou dobu pozoruje, od loňska, že tady plašíme zvěř, že…. že… že…. že se o mě bavil s panem S. (taky myslivec, člověk s kterým jsem vešla po nastěhovaní do kontaktu, několikrát jsem hlásila objevenou uhynulou zvěř, přenechala mu trofeje, které v Domečku byly a nabídla naši pomoc, pokud by se tady chodilo vyhánět před sečením) a že on mu říkal, že jsem prý v pohodě, což on osobně si teda ale nemyslí, že tady loni našel 2x krátce po sobě dva zakousnutý zajíce, že mě sice u toho neviděl….., ale….. 

Helejte kdo mě znáte……..sválně, co myslíte že bylo?? Já bych z toho vlastně mohla udělat hádanku, že jo???  Tak jo!! Udělám. Napište do komentářů svůj tip, jak to asi bylo dál a já teď svoje psaní přeruším a dopíšu ho jako článek na druhý den! To je nápad!