……….zase jedna výjimečná prochajda.

A to nejen proto, že bylo pořád ještě nečekaně krásně a počasí se ještě nestihlo zkazit, jak prorokovali. A nebo proto, že to byl druhý pracovní den po kovidzákrutě, kdy jsem byla plně venku, a i mi to oproti předchozím dvoum dnům dobře šlapalo do plnejch. 

Bylo to hlavně proto, že Tali byla za skvělýho, rodinnýho psa, který je venku s vámi a nemusíte mu neustále připomínat, že tam není sám. To je vždycky tak moc nabíjecí procházka, že z toho pak člověk pomalu nemůže večer ani usnout, jak je nadupanej energií. 🙂 . Aspoň já to tak mám. 

Všechno běží hladce a je vám všem společně dobře. Poznáte to na očích. Jsou jiný. Stejný, jako Rumíček má. Nadšený, s radostí, že tam jste a že spolu sdílíte společnou věc.  Pak vám patří celej vesmír, nejen ty louky, kde právě jdete. A nebo stojíte, protože každej z ohaříků se věnuje chvíli čistě jen svojí zájmový činnosti.

Rumíček si žužle svůj narozeninovej balonek, kterejžto si vyžádal a Tali se mrcasí kolem, zkoumá myše, ale je na příjmu. Je na příjmu natolik, že zaregistruje, že si chvíli na to s Rumíčkem hrajeme „Odhazovanou“ a doběhne s nadšeným výrazem ščastného idiota – „Takyyy cy!“

V ten moment se ve ščastného idiota změnim i já, protože tohle mi fakt vždycky udělá maximální radost, páč je to vzácnost. Tak si tam chvíli odhazujeme a pak jdeme dál. A protože je to jaro, tak když se jde Tali hlemejždit moc natěsnačku k remízkům, zavolám na ní, že „Ne-e, di ven!“ a ona nejen, že jde ven, ale ……..ešče doběhne zvesela přímo ke mně? Jako že fakt?? Když jsem ji nevolala?? Podrbu jí po šošoli a mrsknu piškůtem, co to jde daleko. Hópne ščastlivě po něm a já hned rovnou házím kousek piškůta Rumíčkovi taky. Kousek proto, že když bych mu házela celý, jako Taliprtce, byl by z něj za chvíli sud. A to teda nechceme. 

Nechám je pak, aby si pobíhali a když se na chvíli zastavíme, využiju toho, že jsme takhle pěkně pohromadě a jdu našlápnout Rumíčkovi čmucháníčko. Odvolám ho poté od balonku, kterej si zase v trávě ščastně žouželí a on si jde nadšeně pracovat. A proto, že je ten vzácnej čas, kdy Tali je za toho rodinnýho psa, jde si o chvíli později stejně nadšeně pracovat i ona. To je tak fajn, tak moc fajn, mít to, jako to bývalo s Bubiškou! Asi ani nevíte, jak moc to hřeje u osrdí a jak moc ščastlivou mě to dělá a jak moc důležitý tyhle momenty pro mě jsou. Protože ta většina času, kdy je Tali radši sama, to je něco na co jsem si prostě nedokázala zvyknout. Člověk nepotřebuje, aby se motala pod nohama, ale když víte, že ten pes nějak moc o tu společnou činnost a společný čas nestojí, je to takový  prázdný. 

A naopak tohle je to, co mě děsně nabije. Úplně rozkvetu jak sakura zjara. Co, kam se na mě ta sakura hrabe! 🙂 . Šli jsme loukama dál a já využívala každičký chvíle, kdy se ta kotrmelína potrhlá na mě podívala. Zvedla jsem v takovej moment pravou ruku nad hlavu a ona tentokrát na tohle volný tichý přivolávací gesto stoprocentně reagovala. Není to přivolání doopravdy, je to jen signál, že poběž mám tu dobrůůtkůůů.  Protože ve zdvižený ruce mám třeba piškot. Povětšinou je jí tohle gesto tak nějak fučík, tentokrát reaguje na sto procent a vždycky nadšeně přiletí, bez pobízení se posadí /což ani v tenhle moment nemusí/ já zavolám „Chytej!“ a mrsknu piškůta do kšá. Letí ho ulovit a pak zas plachtí dál. A já můžu to stejný provést s Rumíčkem. 

Tahle prochajda je tak nadupaná její dobrovolnou interakcí, jako už dlouho ne. Dole pod lesem si pak trošku zaaportýrujeme – a to na vážno, žádný blbnutí a  zas valíme dál. Když se Tali začmuchá u myší díry, schováme se jí s Rumajzlíkem za sloup, kam nás přiběhne přepadnout. Vždycky a u všeho má tak hezkej pohled, že se úplně tetelim. 

Když při návratu loukama stoupáme zpátky nahoru dáme si i vážnou cvičící chvilku a naše pomatenkyně se tak snaží, jak kdyby jí šlo o medajli. Místo ní jí letí do vzduchu plná hrst piškůtůch. Stejně tak Rumíčkovi, který ovšem nemá piškůty celý, ale nalámanej jeden, páč, že aby z něj nebyla ta koudel. 

Louka přechází vedle pastvin do pole s vojtěškou, která je zatím pořád nízká a tak nechám ohařům trošku prostor. Ale jen vocamcaď-pocamcaď. Když totiž vidím, že Tali něco pinklo přes nos a Rumošek přiznává, volám je zpátky. Musím tedy u Tali trošku přitlačit na hlase, ale jen trošku a navíc v tenhle moment je to i pochopitelný. To, že pak krásně poslechne, je skvělý a patří jí za to další medajle v podobě hrsti piškůtůch. Jak ráda s nima takhle „hejřím“.

Pohodově dojdeme domů, kde má Tali u vrátek sama ze sebe takovou radost, že mi skočí na hlavu 😀 . Má na to ovšem nárok, to bez pochyby. Rumoušek se k ní přidá a tak na zahradu vcházíme v takový spokojený anarchii připomínající pojízdnej cirkus. Doplní ho ešče Mouses, kterej se tu nečekaně někde vyloupnul a jak se mi otírá o nohy, hrozí, že se přizabiju. Nic to ovšem nevadí a s výrazem onoho ščastlivýho idiota zdravím pana zedníka, který se akurát chystá jít domů. 

„BYLO TO TAK SUUUUUUUUUUUUPEEEEEEEEEEEEEEER!!!“ CHCE SE MI HULÁKAT NADŠENÍM, enemže to bych ho asi vyděsila a tak radši tiše mlčim a jen se usmívám . A tohle rozpoložení Tali vydrželo až do rána, kdy mě vítala úplně jinak, než jindy. Kdybych chtěla přehánět, napíšu, jak kdyby se z toho ještě pořád radovala stejně jako já. Nu tak uvidíme, jak dlouho jí to vydrží 🙂