Minule jsem ve stavebním hlásání ukazovala ty části, kde už to u nás vypadá jako u lidí.

Teď bych vám zase ráda ukázala tu část, kde to vypadá spíš jako……..ve squatu 🙂 . Novější část je zprovozněná, na dodělávky taky časem dojde, ale prioritní byla dále příprava na pec. Resp. na kachlový sporák s troubou, abych použila tu správnou terminologii. Páč pan kamnář, když se mu Brtnik ozval, že jsme Ti kterým u něj Dennyky domluvila pec, tvrdil, že on pece ale nestaví 😀 Postupnou navigací Brtnika se dostali k těm kachlákům.

Ty budou stát pochopitelně v srdci celého domu, kterým bude velkokůchňa  spojená s jídelnou /oddělovat ty dvě “místnosti” bude enem psí gauč na který se těším stejně jako na ty kachláky.  Na těch se bude vařit vývar a já se budu válet s ohařema na jedný hromadě na psím gauči. A to vše už ve staré části domu.

Prvním krokem který bylo nutno učinit, bylo zbourání zdi a spojení místností. Prověřeno u statika, že to lze. A tak se do toho Brtnik napřel:   

To byla ještě “brnkačka” a šlo to rychle. Cihly zhruba očistil a srovnal, budou se hodit dále. Nu a dalším krokem bylo zjištění, jak to vypadá s podlahou. Mno, jako vždy – dobrá a špatná zpráva. Tu dobrou už si nepamatuju, přetloukla ji ta špatná a tedy to, že se opět, jako ve sklepě, musí udělat totální rekonstrukce tý podlahy. Tedy – pěkně vše ven. Ve většině plochy ccal 45-50 cm do hloubky -tedy zas až na jíl, tam kde bude pec se musí jít až do 90 cm, protože se musí postavit bytelný základ pro tu pec. Je to pěknej a klustej bumbrdlíček a podlaha je fest vetchá. 

Polilo mě horko. Páč člověk už ví, co bude následovat. A že se u toho dá zdechnout. A necííí, aby zdechnul. Brtnik jeden.Stačilo tehdy v přístavbě, jak sám rozhrnoval ten tekutej samonivelační betón, co tuhnul jak kráva rychle a rozhodně se sám neniveloval. V hlavě se spustil kolotoč myšlének. Výsledkem bylo, že si zavolám do betonárky, ešivá třebas nemají partu, která by rozhrnutí za úplatu provedla. Usedla jsem k počítadlu a zjistila, že krom té betonárky, kde jsme to brali původně se  mi tetkonc ukazuje ještě jedna – menší. 

I jsem tam zavolala a probojovala se ke kompetentnímu maníkovi. A hezky jsme si poklábosili a zasmáli se. Neb moje terminologie není úplně odborná, to víme všichni. Zahájila jsem tím, že jsem mu osvětlila, že vím, že mají to, co chceme – tedy ten druh betóna a že ale potřebuju vědít, ešivá by krom toho betóna neuměli dodat i lidi, který by milýho betóna nejen naprděli do místnosti, ale taky by ho po ní rozčvaňhali 😀 😀 .  Neb minule čvaňhal manžel sám a bylo to o život. Maník se chvilku dusil, když se snažil být profeijounálem a pak se přestal ovládat. Tím pádem jsme měli na stole přátelský pohovor, kdy mě ujistil, že tohle oni právě umí zajistit a já mohla jásat. Abych si byla úplně jistá, zeptala jsem se ho, že ešivá to bude fakt tak kompletní služba, že já budu jen sedět, koukat a lakovat si nehty na rukou, co si nelakuju, ale kvůli tomu klidně začnu a má drahá půle bude pít čistě jen kafe a taky čumět. Když se dosmál, ujistil mě, že přesně tak to bude. No radovala jsem se velice, že to umí takhle i samotná betonárka, že si nemusím tu službu někde shánět sama.

Pak mě osvítil duch svatej. Nadechla jsem se a sdělila pánovi, že jsem zcela nenažraná a že mě napadá ešče jedna věc. Ešivá, že když jsou tak šikovný a uměj to nejen dodat, ale i rozčvaňhat, tak ešivá tam nemají i takový lidi, který by tu podlahu před tím čvaňháním zkrátka vykopali a vynosili ven. Páč já už vim o čem to je, vytahat tři kontejnery jílu ze sklepa, kterej je podstatně menší, než tenhle prostor, co právě máme ve hře. A že kdyby se našel teda někdo přímo u nich, mohla bych si nalakovat i nehty u nohou, páč bych měla spoustu času. Když se dosmál tak mi k mojí radosti sdělil, že jasně, že uměj i tohle, že by naopak firma byla ráda, že to bude dělat komplet. Oooojojoooj, to jsem se radovala převelice. Je fajn, vědět, že nemusíte zdechnout při vynášení kýblůch se zeminou. Však …………..ono jich na vás i tak čeká dost.

Stačí, že dojde k tomu, že se shodí starý strop, aby se obnažily trámy, které budou v přízemí přiznané a udělala se nová, pořádná podlaha na půdě. Skvělý bylo, a je, že jsme se tedy opravdu dohodli s panem naším zedníkem a on se do toho stropu/podlahy pustil. Bordelu jak při náletech. Makal jako blásen, páč je to stejnej druh šílence jako Brtnik. Shodil a vynosil. Milijoun kýblůch.  V další fázi došlo už na stěny a omítku. Opět jel jako ten blásen a snad za jeden den to celý obušil. Zůstaly po něm dvě úhledné hromady sutě, kterou krásně sklidil do těch hromad. I v tomhle si s Brtnikem sednou. Všechno prostě dočista do čista. Člověk ho musí normálně brzdit, jak maká, je schopen se fakt strhnout jak péro v hodinách. Pro tuhle chvíli dočasně skončil a šel pracovat na svou druhou akci.

Před tím ještě vlastně stihli s Brtnikem vykopat tu obří jámu na základ pro pec. A to zase znamenalo milijoun kyblůch betonu z podlahy a zeminy ven, druhej milijoun kýblůch štěrku a čerstvýho betonu dovnitř. Pak si Brtnik hrál s výrobou základový desky, izolace a druhý základový desky. No a když už to měl hotofson a pustil se do těch hromad sutě a omítky. Vynosil sám celou tu jednu hromadu a pak musel odjet.

Teď přichází moje chvíle! Páč se chci taky podílet a hlavně nechci, aby se strhnul a taky aby mohl dělat něco užitečnějšího a manuálně náročnějšího. Tak jak cvakla branka, napočítala jsem do deseti, že aby se pro něco nevrátil a pak jsem zajela jak veverka na tu stavbu. Vzhledem k tomu ale, že jsem v tý době neměla po ruce nějaký stavební ošacení a nechtěla se zdržovat tím, že půjdu něco hledat a taky jsem se ale nechtěla zaprasit, vymyslela jsem to geniálně. Na to, co jsem měla oblečený na sobě, jsem natáhla jeho montérky a tričko s mikinou, hlavu si ovázala šátkem, co má na krk, abych si nezaprasila vlasy.  Vypadala jsem jak Brtnik vypranej na 190°C. A šlo se na to.

Popadla jsem dva plechový kýble, lopatu a jala se nakládat. Loňskej rok mě poučil, takže jsem nakládala (povětšinou) jen do tří čtvrtin. Pak jsem vždycky poklesla v kolenouch, aby záda neprotestovala, zvedla kýble a vážným krokem profesora fyziky kráčela ke dveřím, poklesla, položila, otevřela, vynesla, zavřela, došla ke vchodovým dveřím, položila, otevřela, odkopla ohaře, vynesla, zvedla do kontejneru a vyklopila.  Poté jsem šla čutnout balón a prokousnutou merunu těm dvěma šílencům, vyzvedla kýble v kontejneru a šla pro další várku.

Myslela jsem si tak, že když budu u pětadvacátýho kýble, budu zhruba v polovině. 

Míry a váhy nikdy nebyly můj koníček, stejně jako odhad. Při pětadvacátém kýblu, kdy jsem stále rozvážně nakládala, přenášela, vynášela, vykládala, vysejpala……….mi přišlo, že se ta blbá hromada nějak výrazně nezmenšila. “Takže to bude děfče tak sedumdesát s přehledem.”, poučila jsem se, a při pohledu na hodiny odhadovala, zda to můžu stihnout dřív, než se majitel kýblů vrátí domů. Mělo to být překvapení, to je jasný. 

Nahodila jsem zase svůj rozvážný rytmus ,přerušovaný pouze tím, že jsem čutala do meruny a kopala do tenisáku. Jinak jsem jela jak takový ty oslíci, co točej u rumpálu a postupovala mechanicky vpřed. Pak konečně došlo k tomu, že bylo vidět značný úbytek, neb jak jsem hromadu zpředu poddolovávala, už to nevydržela a sesula se dolů. Udělalo mi to radost, páč každý chce vidět výsledky svý práce i když jsou to sutiny, válející se na zemi. Přesně po dvou hodinách jsem naložila poslední, sedmesátejčtvrtej!!, kýbl a mohla jásat. Tou dobou už byli ohaříci dávno doma, protože se rozpršelo a oni se rvali do chalupy jak kdyby je to mělo rozpustit. 

Vyprázdnila jsem tu poslední dvojici kýblů a mazala honem domů. Svlíkla honem Brtnikův stavební mundůr, vyklepala ho a dala sušit na topení, páč pochopitelně navlhnul. Vymyslela jsem si i obratem, proč tam na tom topení ty hadry jsou. Aby je měl nahřatýýý! Páč leží na schodišti a vždycky jsou studený. A já jsem milující žena, která na něj myslí a tuhle jsem koukala jak se neochotně soukal do studenýho trička.

Byl rád a můj nápad opravdu hlasitě ocenil. Pak šel na stavbu a já čekala, co bude…….. 😀 😀 .

No bylo. Vozval se příšernej řef!! A barákem dost rezonoval dotaz, esli sem jako normální.  😀 😀 “No sem, proč bych nebyla?” dotázala jsem se. “Protože Ty ses snad úplně zbláznila! Seš normální?” Uš se vopakoval 😀 . Odolala jsem pokušení mu říct, že je to dost nudný, když se takhle začne opakovat a místo toho líbezně houkla zpátky: “Co se děje, proč tak řveš?” . “Proč si se s tim tahala?” “S čim jako?” nechápavost mi vyloženě šla.  “Koláči, nech toho a poď sem!”  Srovnala sem si gezicht, abych se nesmála a vyrazila. “Co JEE?” “Kde to je?” “Co?” “Ta hromada přece!”. “Jaká? Já nevim!” a pak jsem vybuchla smíchy, dál už to držet nešlo. Stejně mi vynadal.

Aby pak přišel a podíkoval mi. Páč přesně – tím pádem se tím nemusel zdržovat a mohl dělat něco smysluplnějšího, co já nemůžu. Páč jediný, co můžu, jsou pomocný práce pro debily.  😀