Bludička

Ano, jsem bludička. Evidentně. Tento víkend to potvrdil.

Páč jinak si nedovedu představit, že zabloudím jak v sobotu, tak v neděli 😀 . Na to už musíte mít nějaký speciální školení. Ani nevím, kdy jsem ho tedy absolvovala, nicméně certifikát evidentně někde mít budu. V bloudění jsem dobrá. 

V sobotu, kdy jsem poctivě gruntovala, mohutně vařila (óóó jelene jelene, Tvé maso je výborné) a taky zdárně pomáhala na stavbě, jsem se na procházku vydala až docela dost pozdě. Můj záměr byl vypadnout nejpozdějš v půl třetí, ale zakousla jsem se do prací ve sklepě tak, že jsem z něj vypadla na světlo boží až před čtvrtou. Ojojojoj. To už je dost nahnutej čas. Ale neva, halt to vezmeme rychle. 

Chtěla jsem nejdřív seběhnout loukama pod les, kde mám v chroští svoje rozvěšený krmítka a tak jsem si lojovkama nacpala svou cvičící ledvinku. Nahodila jsem venčící hadre, ohařiskám obojky a šlo se. Jeenže u kapličky, když jsem došli na konec naší louky jsem slyšela, jak někdo marně píská a dovolává se jakýhosi psa. Neměla jsem náladu na případnýho, nejspíš ne zcela poslušnýho psího jedince, a tak jsem to švenkla rychle přes silnici ke kapličce a mazali jsme ke kostelíčkovýmu kopečku. A tam – pěkně rovnou nahoru teda. Když už jsme tady. Fajn, tak to prosvištíme bukovým chrámem, doběhneme k silnici a spustíme se od ní lesem dolů ke krmelci a pak na louky směr krmítka. Prostě obráceně to  uděláme.

Uprostřed kopce jsem ohaříkům zaházela balonky a Rumíček objevil lezecký strom po kterým vybíhal nahoru a skákal dolů, jak opice. Evidentně je rád, že zase může lítat jako ten šůs. Nožička se pomalu uzdravuje a otok skoro zmizel. Jako vždycky jsem byla poslední, kdo se  vydrápal nahoru ke kostelíčku. Kousek za ním mi Tali zvedla mandle natolik, že měla posléze utrum a nikdo se s ní nebavil. A tak jsme si s Rumíčkem pospolu svištěli prostorem a co dělaji zaražený prdy někde za náma, nás netrápilo nic. Já se jen nestačila divit, jak ten vichr, co byl ondynoj, tady zacvičil s prostorem. Větve buků naproti Kikinovýmu dubu byly ulámaný :-(, všude se válely kusy větví, větviček, dřeva a poměrně blbě se v tom chodilo. Bylo vidět, že to tady řádilo hezky. Celej den bylo zataženo a v lese o to víc, tak jsem nějak ani vlastně neregistrovala, že se nám jako už stmívá. 

Když jsem si toho všimla, vyšli jsme akorát zrovna k pasece, která tu nedávno díky kůrovci vznikla. Hm. Vlevo za ní by měl být posed a od něj by měla vést cestička, která nás dovede k silnici. Tak šlapem, šlapem Rumouši, ať jsme brzo u silnice. No………. jak von to řikal pan Komenský vo tom kvaltování a hovadech? Myslim, že měl pravdu 😀 Někde za tím posedem na cestě musela soudružka z NDR udělat chybu. Protože jsem se tam ztratila. Zase! Musí tam bejt nějakej bludnej kořen někde, protože mě to celý zavedlo zase v podstatě na druhou stranu cesty, než jsme měli být! Kruciš tady fakt někdo ohýbá prostor. Musím zjistit, proč se mi to tady děje. Tady kde přece vím, kam jdu! No asi tak leda kulovaný, takže jsme se zatočili jak hajzl při povodni a já musela potupně vytasit mobil. A posléze pěěěkně svižně jít zcela a naprosto opačným směrem. 

To jsem nebyla jako moc ráda. Protože ten kus cesty v lese za silnicí, kam jsme směřovali  je nedaleko od kaliště. A šero výrazně mezitím zhoustlo. A co znamená kaliště a šero? Prasátkaaa! A co znamenají prasááátka za šera? Problémek! O to větší, že po slejváku, který tady proběhl nedávno, byl ten sestup dolů, na kraj lesa, takový výživnější. Nestačilo, že i tady ležely na cestě větve, schovaný pod listím. Pod listím bylo navíc blátíčko a tak jsem si pěkně při tom balancování posilovala střed těla, když jsem s sebou nechtěla plesknout o zem. Ale kmitala jsem noženkama co to šlo, abychom se co nejdřív dostali dolů.

Zdárně jsme vybaletili z lesa bez úhony ven na louky a tam jsem zvolnila a čutali jsme si s Rumíčkem balonek. “Postupně se přesuneme loukama k pastvinám a půjdeme domů, to bude akorát už tma” , naplánovala jsem si. Pak mě někdo bacil do makovice a mně se rozsvítilo. “Žiš, ty lojofky! Sem chtěla dát do krmítek!” Opět jsme museli kopnout do vrtule a mazat k remízku. To už jsem viděla skorem prt a musela jsem si posvítit telefénem. První krmítko jsem našla s přehledem, inteligentně jsem ho tehdy pověsila nad zvířecí stezičku, která jest mi identifikátorem, kde se do chroští zanořit. Trošku jsem se bála o oči, abych si je v tý tmě nevypíchla, ale zadařilo se mi stáhnout krmítko bez úhony a zase ho pěkně naplněný vrátit zpátky.

U toho druhýho už to tak snadný nebylo, protože tma se prohloubila a já se v tomhle místě neměla čeho chytit. Jen toho, že krmítko visí na javoru. Jenže po tmě je každej strom javorem, když navíc nemá listí, že jo 😀 . Ale nakonec se to podařilo a i tady jsem mohla narvat krmítko lojofkama a s pocitem dobře splněný práce směřovat domů. Už nebylo nutno pospíchat,  stejně byla tma. Tak jsme se k Rumouškově radosti uplacírovali na poslení louce u pastvin a dali jsme si fotbálek. Jen jsem si slíbila, že druhej den musím fakt vyrazit dřív ať se nedostanu do potíží 😀 

A to jsem ještě netušila, že si to bloudění střihnu další den znova 😀 .

2 komentáře u „Bludička

  1. “Nožička se pomalu uzdravuje a otok skoro zmizel. ”
    Hura, to jsem rada, onehda jsem se ptala, jak na tom je. Bezva. 🙂

    1. Jojo, teď v pátek už jsme skončili s ATB a pan dochtor říkal, že dobrý, tak prostě to budu jen hlídat. Nekulhá, lítá jako šůs a už si na tom i nechal brousit drápek bruskou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..