Jsem nějak rychle zapomněla, že se mi do toho lesa po vichřici vlastně nechce.

Ale bylo ten víkendový den vyloženě krásně a tak jsem naši procházku tak jako natáhla. I proto, že Mouses sice vyrazil s námi, ale nakonec si to rozmyslel a zůstal na louce za Domečkem. Jsem za to ráda, máme tak volný ruce kam si vyrazit. 

A pro začátek jsme to vzali klasicky podél pastvin. A protože víkend dává člověku dárek v podobě spooousty volnýho času, nebylo kam spěchat. Byla jsem ráda, že Rumíček se svou nožkou si jen tak pobíhá a nedožaduje se nějaký práce. Měla jsem tak možnost ponořit se do svýho oblíbenýho kochání se. Ale divíte se mi?

Jsem jak zahraniční tůrista, pořád se zastavuju, rozhlížím, jásám a obdivuju. Tím pádem mám rychlost hlemýždě a než se někam dostanu, trvá to. A ohaříci tak mají možnost jet se šňupákem po zemi a číst si, co se kde odehrálo.

Louky jsme řádně křižovali, takže od pastvin jsme došli k remízku, kde bydlijó ty srnky:

Holky srnčí se asi taky vydaly kamsi na rajz, protože dneska nikde nikdo. Všude ticho, jen v dálce písknul na obloze dravec, podle hlasu káně. Abychom to prokřižovali komplet zašli jsme i na kraj louky  do Křemeňákova. Podzim maluje opravdu hezky, že jo?

A tak jsem se tam na chvíli zastavila a zkusila si, co dáme my dva matlové s foťákem dohromady:

 A jako vždycky nejsem schopná vybrat z tý série tu, která je nejhezčí. Jak to vidíte vy? 🙂

Pak už jsme pomalu podél okraje lesa mířili k lesní cestě pod vodárnou. Čekalo mě tím pádem zase funění do kopce. Je to ale vlastně při týhle trase jediný funění, který na člověka čeká. Kdežto pokud by šel obráceně, musí se vysápat ke kostelíku, pak jde po vršku kostelíkovýho kopce po rovině. Za silnicí se spustí dolů cestou, kterou my teď vystoupávali a když projde ty louky, tak zase pěkně šup podél pastvin nahoru. Tahle varianta, kterou jsme šli teď, je pro nožky příznivější.

Bez markýrování jsme tedy vystoupali nahoru k silnici. Tam spořádaně přešli a já před námi zaregistrovala auto. U něj pána, jak nakládá do vozíku dřevo a opodál na cestě ležícího psa. Vzhledem ke kombinaci, kterou mám –  fena+pes, vzhledem k tomu, jak to nyní ve společnosti lidí se psy je, a vzhledem k tomu, že se snažím chovat zodpovědně, jsem nás zastavila a ohaříky posadila. Pán plesknul kládu do vozíku a vyzval svýho chlupáče, aby nastoupil do auta. Prima, pán má evidentně taky rozum. 

Dala jsem si čokle k noze a pokračovali jsme směrem  k autu. Pán se usmíval, hezky jsme se pozdravili a on hnedle spustil, že odkud jsem a že mě tady ešče neviděl………. a tak jsme se pak trošku – hodně zapovídali. Nad tím, že je tady tak krásně a jak jsme se tu ocitli. . On, že sem jezdí přes padesát let na chatičku po mamince, a že ty výhledy na Řípu jsou naprostej kýč, stejně jako ty lesy a údolí kolem a…. no prostě děsně jsme si notovali. Bylo skvělý, že i chlap to tady vnímá takhle a ani po padesáti letech se toho nenabažil. Byl to moc milej pán a bylo příjemný si takhle poklábosit.  Ohaříci byli zvědavý na chlupáče v autě a hlavně Tali ho tam furt chodila kontaktovat.   Tak uvidíme, třeba jednou pokecaj pospolu i pesani.

Pokračovali jsme pak dál do lesa a já jen trochu natáhla krok. Páč, jak už jsme byli venku dlooouho, začalo se tak trochu stmívat. A v bukovině, kam jsem ještě měla namířeno je sice krásně, ale….. jak víte…. ty prasátka. Tak jsme to tam už jen tak spíš prolítli a dolů od kostelíčka se spouštěli už za hodně velikýho šera. A tak zatímco ohaříci se pinožili napřed, já si dávala pořádnýho majzla, kam v tom krpálu šlapu, abych dolů nesjela nečekaně rychle. Dole jsme ještě zaskočili na louku za Domečkem a já tam chvíli pískala, jestli tam na nás někde nečeká Mouses. Občas to tak dělává. Pro dnešek se na to vybodnul, ale jak jsem zjistila, měl důvod. Sousedka Olinka byla u babičky, takže se stopro nahřejval u nich. A domů pak přišel až na véču.  Stejně jako ohaříci to do sebe naházel a pak šli fšicí tři spokojeně chrápat.