Ten má ale teď teda smůlu

Ten Rumíček. Brouček zlatej.

Ono nestačilo, že měl teď potíže s noženkou a že ji ještě musíme šetřit. Takže nepodnikáme žádný velký věci ať už nějaký aportýrování a nebo dálkový chození.

V začátku rekonvalescence jsme měli štěstí na echtgold hnusný počasí, takže to samo o sobě drželo vižlu, které byl naordinován klidový režim, trošku v lati. Jeden den kupříkladu zcela typicky podzimně slušně lilo, tak to se venčilo opravdu krátce a uvítali to oba. Další den pro nás zase připravil takový lehce mrazivý počasí, kdy se našemu pacošovi ani nějak závratně ven nechtělo a já jsem si říkala, že ..”ty jo mám zase letos problém zvyknout si na tu zimu” a při odpoledním venčení jsem klepala kosu a stejně tak i pak večer. Ale bylo zase krásný jiskřivý nebe, měsíc – resp. jeho úplně přesná půlka,  seděla ubytována na kopci s kostelíčkem a osvětlovala ho svrchu ….krása to byla. Stála jsem se zakloněnou hlavou, od huby mi šla pára a já nadšeně civěla do toho jiskření hvjézdiček nahoře. To úplně fakt slyšíte, jak to jiskří a cinká 😀 . 

No jo, jenže pak už pacošovi otrnulo a noženku začal plně zatěžovat. Tak jsem posléze zařadila maaalinkatý procházečky a právě žádný divočení. Balonek jsme s sebou občas sice vzali ale mám to vymyšlený tak, že se za ním neběhá, ale Rumíček je spokojenej, že si ho v trávě najde a má ho, je vítěz a může si ho žužlat. A neboooo, a nebooo, ho může položit pěkně do trávy a pást ho jako ta bordera, dokud já ho “nenajdu” a “nečutnu” mu ho k čumesu.

A protože při tomto stylu procházek spíš stojím, než chodím, tak  se zkrátka taky kochám, páč ten podzim je opravdu krásnej:

Po tomhle období velmi kratičkých procházek jsme si taky konečně vyšli na jednu trošku delší . Protože – protože vižla je po pár dnech nadupaná jak leidenská lahev, to víme fšicí. Ale zase – nebyla to žádná dálka a žádná divočina. Dokonce i ten balonek s námi nešel. Prostě se jen tak kráčelo, pomalu a v klídku. Jen jsme si tak vyrazili obejít svůj základní rajón. Teda takhle – musím upřesnit, že pomalu a v klídku jsme kráčeli my dva s Rumajzlíkem, Taliprdová standardně vlála.

Podzim pořád hezky maloval    a tak jsme si tak ťapali a netížilo nás nic. Doťapali jsme na louky, kde jsme se zase my dva pomalu placatili a přesunuli se co nejkratší trasou k mojí křemeňáčkový pěstírně. Co kdyby ešče něco, že jo. A vono jo. Zase tři kucí tam byli, velikost tak akurát na poslední letošní kulajdu. Krásný pevný křemeňáčci, to bude dobrota. Radovala jsem se.

Ovšem radování mě velmi rychle přešlo. Když jsem tak kontrolovala okraj lesa, Rumíček si opodál postával a zkoumal. Myšoďurku, myslela jsem. Enemže ouha. Myšoďurka měla trošku jiný, takový jako bzučivý, obyvatele. A na jejich vkus tam zřejmě Rumíček stál moc dlouho. On s nima má Rumouš nevyřízený účty (a mimochodem jsem na jednu stranu ráda, že to nemá jako Ešínek, kterej z nich měl štréz), tak možná sledoval, jak to u nich chodí a dělal si poznámky, aby mohl vymyslet nějakou stratégii proti nim 😀 . Každopádně přesně v momentě, kdy jsem to zaregistrovala, začal taneček. Nejdříf frkání, pak klepání hlavou a následně tanec svatýho Vítka. To už jsem byla u něj a kolem makovice mi prolítlo pár útočnic. Zařvala jsem na něj, ať se okamžitě dekuje, ale okamžitě! Ještě na mě ukřivděně koukal, blboň jeden. 

Vybavil se mi zážitek z loňskýho léta, kdy si na chalupě na zahradě pořídil jakousi zajímavou alergickou reakci a my fičeli tehdy na veterinu. Zrychlil se mi tep a krok. A po velmi  krátký době se z ukřivděnýho Rumíčka, stal Rumíček uvadající, ba až nemohoucí. Lípnul se mi na nohu a ťapal neščastně vedle mě. Tali jsme tam pochopitelně nenechali a já ji upozornila, že pokud by měla nějakej blbej nápad, párat se s ní nebudu a nechám ji tam napospas medvědům  😀 . No výborný, tak ledva mám psa chodícího, tak už zase chodit nemůže a vypadá to, že nemůže vůbec nic. Hlavu skloněnou, jak když jde na porážku a ťapal, ťapal. A já ho sledovala, jestli otejká a hlídala mu hlavně hlavu. A bála se, aby to nechytlo nějakej nebezpečnej švuňk.  A  povzbuzovala ho, že je statečnej pejsek. A uklidňovala sebe, že se nic nestane. Pohled na zvíře, který je nějakým způsobem v háji a já mu nemůžu pomoct mi nedělá dobře a dostává mě do velmi stresových hodnot. 

A tak jsem v obavách mířila domů. A nahoře v úvoze se mohly moje obavy aspoň trošáneček rozptýlit. Tam se totiž můj rezatej kožíšek odpojil a z uvadajícího tulipánku se stal rázem více-méně normální pes, kterej potřebuje nutně cosi podepsat, či někomu odepsat. Tak to bylo jasný, že už to tak hrozný snad nejni, když měl tuhle potřebu. Domů  od pastvin došel v podstatě tak jako sám a bez “opory”. A já si mohla oddychnout, že tak špatně snad nebude. A s přibývajícím večerem jsem mohla pozorovat i jeho přibývající obočí nad pravým očičkem. Nakonec dosáhlo opravdu obřích rozměrů. Až takových, že Brtnik radši kontroloval  samotný oko. Naštěstí to bylo v pořádku. Otok byl tak velký, že splasknul v podstatě částečně až k večeru druhého dne. Do tý doby, měl ten chudera obočí 96x větší než Brežněf a místo očka škvírku 🙁 . chladit si to nechtěl nechat, chtěl enem spinkat. Tak jsme ho nechali. 

No ale tak řekněte mi, nemá von ten Rumíček smůlu?

P.S. půlku toho měsíce o kterým píšu, že v noci bivakoval nad kostelíčkovým kopcem najdete i na jedné z fote., To jen taková malá, snadná hádanka mimo pořadí

 

5 komentářů u „Ten má ale teď teda smůlu

  1. Na čtvrté fotce – na obzoru uprostřed strom a nad ním půlměsíc😉🙄. Mně jednou jezevka Dulinka na Dolní Moravě vstoupila do vosího hnízda. To šlo tedy o život, strašně opuchla. Ač víkend, podařilo se nám najít veterináře ( až v Lichkově) a Duli to přestála.

    1. Ano ano, je tam 🙂 přesně tam . A v noci se přesunul doprava nad kostelíček a zářil jako ten blásen.

      Jeej, Dulinka – chudínka malá. To věřím, že šlo o život, protože zásahů na tak malý tělíčko bylo hodně, hodně moc. A tohle uhlídat prostě nejde. Nám se to stalo s Murphíkem v lese taky.Brr. On měl ale výhodu dlouhý srsti, ta ho dost ochránila.

  2. Chude zrzaty natejkaci. Kdyz Trolda coby prcek schytal pigara do huby od vosy/vcely/srsne v merunce, napuchnul mu rypak hrozne, az se mu blbe frnakem dejchalo. Volala jsem na veterinu a vet mi poradil Zyrtec. Nosim ho u sebe porad coby alergik a pipinovi taky zabral. Mozna pro Rumika dobra vec, kdyz ma takovyhle reakce. Koupis bez predpisu v lekarne. 🙂

    1. No jo, když je vosobadatel, tak to halt s sebou nese rizika. Na chalupě máme ten analergin, do Domečku jsem- jak nejsem ten lékovej typ- ještě nic bohužel nepořídila, budu to muset napravit.

  3. Vosy (málo, asi dvacet) bydlely ve skulině kmínku starého šeříku pod mým oknem a já ty pruhatý ludry jedno léto krmila na parapetu a čuměla na ně z dvaceti centimetrů. Za pár dní mi nedočkavě lezly po prstech když jsem pokládala dobrůtky na okno a nikdy neštíply. Milovaly sladké, med cukr a ovoce a kus syrového masa zmizel než bys řekl švec. Ráno už vosenky tancovaly za oknem, kde je jako snídaně? Tak jsem experimentovala, abych zjistila co jim chutná nejvíce a předkládala jim kde co. Je to dávno, moc si to nepamatuju, ale vím, že švestek z Polska se ani nedotkly. Rozpůlila jsem českou švestku ochutnala – polskou a ochutnala a neshledala v chuti ani sladkosti žádný rozdíl. Vosy ovšem ano. Polských si ani nevšimly zato se všechny pokoušely nasáčkovat na tu naši a já se pak švestkám Made in Poland také vyhýbala. Kdoví, čím ovoce polští zemědělci stříkali a hnojili a ty vosí sosáky to poznaly.

    Rumí, dostat jedno pigáro ročně je prý zdravé. Příště budeš odolnější, broučku. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..