Tak ale tohle byla delikatesa!

Nic gurmánskýho teda, ale ohařskýho!

Pro tenhle sobotní den jsme dostali naservírováno neskutečně moc “zvěřiny”.  V podstatě by se článek mohl jmenovat lakonicky 5+2. Neboli 5x srnka a 2x zajíc. To je, musím říct, opravdu hodně moc zvěře na jednu prochajdu, to se vám běžně v našich krajích obecně nestane. Tady u Domečku sice zvěř je, ale ani tak ne v takovým hojným počtu, abychom o ni doslova zakopávali, jako dneska.

A díky tomu jsem s Tali mohla zažít takový malý ohařský koncert. S tím, že overturou byla v podstatě naopak hlavní skladba, protože ten majstrštyk se Tali povedl právě hned na začátku. Kdy je pes nadupaný a natěšený na pohyb. Byli jsme na začátku luk vedle pastvin, když jsem viděla, že Tali pracuje. 

Byla to taková nádhera ohařská, že jsem tomu nemohla věřit ani ešče, když jsme se pak vrátili domů. A překvapivě mi tuhle delikatesu připravila Tali, která se o tomhle víkendu chovala tak, jak ji moc neznám. Hodně, hodně vnímavě a ….. ani jsem to páníkovi neříkala, protože by mi to nevěřil, že tohle Tali umí  (a taky vždycky  říká, ať jí nechválím, že to pak hned půjde do kopru…..) , chovala se totiž docela i naladěně na mou maličkost. A navíc bylo vidět, že si to právě užívá. Tohle u ní opravdu neznám. A je to v přímým rozporu s tím, že teď zase měla období, kdy , jak jsem psala, si jela sama na sebe. Ona  teď pravdu pracovala, jako ohař a ne jako jelito nějaký bláznivý. 

Pak se před ní ve vysoký trávě zvedly dvě srny. Odskočily a zůstaly stát. Koukaly na nás, my koukali s Rumíčkem na ně. Tali se ani nehla a stejně jako tuhle s tím srncem, zůstala stát opravdu pevně a dívaly se na sebe navzájem. Bláznivá Flekatice a dvě srny. Ty jako kdyby si to nemohly  nějak srovnat v hlavě, skoro člověk viděl, že snad i hlavou kroutěj. Ani jsem nepípla a moc si přála, aby se zopakovalo to, co dokázala tuhle. Že sama spořádaně rozhodne o tom, jak to bude dál. Už to, že opravdu před tím pracovala, a to velmi soustředěně, ne s takovým tím hrrrr, vyplaším, poženu, jako to dělá pes, který hledá pro svou zábavu, to bylo moc hezký na pohled. A teď když stála ukázněně a dívala se na ně, sama…pěkný kus ode mne, kdy pes ví, že není na dosah, že je sám za sebe…..zůstala nepohnutě stát i v momentě, kdy srny usoudily, že se radši přesunou a popoběhly o kus dál.

Znovu se zastavily a dívaly se zpátky na nás. Tali pořád stála. A když se daly do pohybu tak…………tak běžela ke mně!! Sama od sebe! No ty bláááho, já myslela, že vyletím k obloze jak špunt od žampuňskýho, s kterým se právě mocně zatřáslo. To bylo!! Něco tak skvělýho a úžasnýho!! Měla jsem fakt obří radost a na ní bylo právě taky vidět, že si je toho vědoma  a že se raduje i ona. Možná to bylo poprvní a naposled, kdy jsem u ní tuhle reakci viděla, ale bylo to fakt skvělý. Posléze se oba s Rumíčkem vydali pročuchat místo, kde srnky byly a já toho pak za chvíli využila k procvičení přivolání. 

Pokračovali jsme pak loukou dolů a tam na nás čekala – doslova 😀 další srnka. Foto nekvalitní, protože sluníčko bylo přímo proti nám. Je to jen na doložení.

A tak jsme šli milý srnce v ústrety. Prostě jsme šli za ní. A………. já měla s sebou zase dva ohaře pravý ohařský a spolehlivý. Ty další dvě srny byly pak jako přes kopírák.  Ani jednou se nekonal žádný jejich úprk, vždycky nás nějakou dobu v klidu pozorovaly a úprk se nekonal ani na naší straně. Ale co úprk, to by mě asi švihlo, ale já prostě nemusela nic, to šécko šlo z ohařský duše, já nemusela vydat jedinej pokyn.

A snaha o úprk nebo něco podobnýho, jako třeba i jen vyběhnutí, se nekonalo ani posléze, když Tali najednou zatuhla před kruhem vyšší traviny. Vystavovala krásně a pevně. Pak k ní zamířil Rumíček a přiznával jí. To už milej zajíc usoudil, že vezme do zaječích a já mohla jen ščastně zítrat, jak moc pěkně se Tali chová. Jako úplně jiná Tali. Stejně jako Rumíčkovi, jsem ani jí nemusela ani tentokrát napovídat a oba si tak mohli pěkně propátrat místo, kde se zajoch původně zdržoval.

U toho druhýho zajocha si nejsem jistá, že Tali stihla stoprocentně všechno zaznamenat a že jí neunikl moment, kdy zajíc vypálil. Nicméně i tak to bylo dneska ohařsky dokolaný. O to víc, že jak kdyby četla, jak jsem tu minule psala o tom, že je jí moje reakce ukradená, tak pro tentokrát to tak rozhodně nebylo a obě jsme se mohly spolu trošku i zaradovat. Což je pro mě taky podstatný a hlavně to o lecčems svědčí, než když pes tedy poslechne, vezme odměnu, ale hlavou je už zase někde jinde. Fajn, fajn, mooooc fajn to bylo. 

Aby si to užila stejně jako já, nechala jsem jí následně opravdu velký velkovolno a nechtěla po ní ničehož. Vzniklýho prostoru jsem využila k průzkumu svojí pěstírny, kde na mě čekali hnedle zase tři kousky a já se tak mohla posléze doma rozparádit při vaření. No a mezi šmejděním při okraji louky jsme si blbli s Rumíčkem a Tali se k nám jednou, či dvakrát přidala přímo k blbnutí a nebo se, k mojí velký radost, třeba sama od sebe přišla přihlásit. 

To bylo tak supr, celá tahle procházka, že jsem z toho ešče furt paf! 🙂

8 komentářů u „Tak ale tohle byla delikatesa!

    1. Jojojo, udělala, tohle je pro mě taková důležitá věc, aby ohař byl ohařem a taky se z toho, že je ohař uměl radovat 🙂

  1. Moc gratuluju a mooooc Ti to přeju. A nezávidím a není mi to líto- páč vím, že jsou za tím hodiny dřiny, takže úspěch je zasloužený… Mně zase včera Sinďa udělala radost tím, že zvládla návštěvu vnoučat (6 a3 roky) jako civilizovaný pes a ne jako “blbkavšechnyposkáčuporazim”.

    1. Moc díky a já gratulace otáčím, protože vím, jak se ty blbky uměj chovat a že se s tím krapítek hůř pracuje, protože jak prostě od mala neměly ty mantinely, tak… tak je prostě nemaj, no 🙂

  2. Též gratuluji, ta úžasná práce s ní se vyplácí, z bláznivého pronásledovatele se stává ohař – vystavovač. Už jsem psala tady nebo na Zvíř, jak mi Kora zdrhla za srnkami asi 2 km přes údolí a jak jsem zoufale čekala, jestli se vynoří z lesíka a vrátí se. A taky jak jsme letos s Goliášem potkali kousek od cesty v louce ležící srnku se srnčátkem, která se taky ani nehnula a Goli jí nevěnoval ani pohled.

    1. Nu, snad. Snad se jí to už procpalo do hlavy, ale jak říkám, u ní se to může protočit někam jinam během okamžiku.

      Ale muselo to být hrozný čekání!! Ještě, že je Goliášek takovej solidní pán! Rumíček má zase pocit, že co leží a nemůže utéct musíme zachránit 😀

      1. Čekání bylo infarktózní, velikánské údolí, pole louky, na obzoru lesy, spousta posedů, naštěstí prázdných. Goliášek, jak je závislák, je rád, že mě má na vodítku. I když jsme v polích a on na volno, drží se mě co nejblíž, tady na sídlišti se občas vzdálí na pár kroků k nějaké spřátelené feňuli.

        1. Já si to dovedu představit, hroznej pocit!! Goliášek je rozumnej pán, to ty baby furt musej dělat bordel! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..