A my tím pádem skončili na veterině.

Že tam pojedeme bylo jasný hned, jak jsme ho viděli. Vybelhal se před dveře Domečku a zůstal tam stát jak neščastná hrouda. Ve mě se všechno sešněrovalo, jako pokaždý, když někomu něco je. On už mi ráno ukazoval pacičku, že se tam něco děje a já mu ji prohlížela. Nebylo patrno nic a ani nereagoval, že by ho něco bolelo. Jen si ji trošku blemtal.

No tak teď už bylo jasný, že se opravdu něco děje. Brtnik má lepší oči než já, tak mu řekl, ať udělá na trávníku hají, což velmi opatrňoučce ten zrzatej neščastník udělal a došlo na prohlídku. Protože jak víme, je Tali potrhlá a vždy v prvních  chvílích po příjezdu všem a všemu svým projevem radosti trošku nebezpečná, vypadla jsem s ní za branku, aby při prohlídce neškodila. Když jsme se vrátily zpátky, musela jsem pro změnu zase odhánět Mousee, kterýho pohybu neschopný pacient, ležící na trávníku taky zaujal. Brtnik se nedopátral ničehož a Rumíček se rozhodl, že už se mu asi nikdy nepodaří vstát.

Což jaksi je špatně, že jo. Minimálně se musí vyčůrat a to vleže je takový blbý. Postavila jsem ho a za velký podpory jsme vyšli za branku, aby se tam vyvenčil. Nešlo to, nešlo to, když je nožička nemocná, nejde čůrat. Místo čůrání došel ovšem k autu a postavil se ke kufru. 😮 On, kterej není zrovna nadšenej milovník aut. 😮  Nakonec se mi ho podařilo přemluvit a bylo mi tak nějak jedno, že načůral do hromady přesátýho písku, o kterou se kvůli stabilitě opřel. Dobelhali jsme se těch pár kroků zpátky na zahradu a tam ………….. si ten malej zrzatec zalezl mezi starej ořech a špalek na štípání dřeva. Ulehl a vypadal, že prostě už je na konci svých sil a asi i života a tady bude místo jeho posledního odpočinku. Rozštíplo mě to jako hrozně. Takhle se běžně teda nechová, není vyloženě primabalerína. Museli byste vidět ten gezichtík 🙁 . Rozběhla jsem se k němu, popadla ten štucel do náruče a odnesla ho domů, kde jsem ho položila na pelíšek. 

A šla telefonovat našim panům dochtorům jestli nás vezmou i mimo objednávací systém, který nastoupil s kovidem. Koukla jsem na stránky, kdo má službu a byla ráda, že mladá veterinářka, která tam s nimi občas pracuje, to není. Té nevěřím. To bych jela někam jinam. Naštěstí ne, ale dovolat se nedalo. Jasně, když ordinujete, tak ne vždy můžete vzít telefon. Tak jsem šla prozatím ještě vyvenčit docentku Talířovou, protože by bylo záhodno, aby řádně ulevila svým útrobám. Ta ovšem krom dalšího vyčůrání neměla na nic jinýho čas, protože musela lítat loukou v kruzích s výrazem šťastnýho idiota. Přes to, že mi do smíchu nebylo, musela jsem se usmát, když jsem se na ni dívala. Přiběhla pak za mnou mi sdělit, že takhle lítat je úplně úžasná věc a že bych to měla zkusit, když jsem smutná. 😀 Nicméně evidentně tentokrát moje rozpoložení vnímala a to tak, že se snažila mi dát najevo, že je tady se mnou /zatímco dřív by toho využila ke svému prospěchu/ a že plně vnímá, že mi není do zpěvu. Takový překvápko malý a hodně milý – asi předhárací. Ale milý to bylo, to teda ano. 

Když jsem se nedovolala ani posléze, tak jsme prostě vyrazili rovnou a řekli, že se uvidí. Rumíček opět zamířil hned k autu a ke kufru. A k mýmu překvapení se jal sápat sám dovnitř. To jsem jaksi fakt nepochopila. Že by se dožadoval odvozu k lékařský vědě, se asi domnívat nelze?V autě už se mi povedlo se s veterinou spojit a pan dochtor řekl, že jasně, že můžeme. Tak jsme valili dál. Dojeli jsme v oznámeném čase a v čekárně byl krapítek nával. Osazenstvo bylo čistě dámské. Oznámila jsem, že rozhodně nechceme předbíhat, že se jen chci domluvit s panem doktorem, v kolik přesně se máme dostavit. Rumoušek s nožkou ve vzduchu tam stál jak neščastnej oslik. 

Jak se ukázalo, byly tam samé rychlovky typu očkování, stříhání drápků a pod. Tak jsem si říkala, že to asi půjde rychle. No, šlo to rychlejš, než jsem myslela. Nestačila jsem se ani pana doktora zeptat, kdy máme přijít a pravil, že máme jít s tou akutkou hned. Brtnik byl tou dobou přeparkovávat auto někam, kam se může a tak jsem drapla svou zrzavou trojnožku a šli jsme do ordinace spolu. Toooo už se trojnožce nelíbilo. Ešče, že von je takovej zlatoušek můj, protože jsme v tom rumrajchu nevzali ani obojek, ani vodítko, ech.  Položila jsem ho na zem, protože být na stole odmítal a já nechtěla, aby přišel velmi špatnej nápad, že hópne dolů. A tak jsem ho prozatím, než to všechno vysvětlím, zaparkovala na tu zem. Odvyprávěla jsem panu doktorovi pozpátku celý průběh s tím, že jakési zakulhání proběhlo před časem, ale to se podařilo upravit v domácích podmínkách.

Pak dochtor si to šécko zapisoval a než to dokončil šla jsem se podívat do čekárny, zda už se vrátil Brtnik. Přeci jen je větší a udržet Rumíčka na stole pro něj bude v případě potřeby lehčí. Já bych ho udržela taky, ale je větší, půjde mu to líp, kdyby něco. Otevřela jsem dveře, zjistila, že tam je a vyzvala ho, ať jde dovnitř. A……..zabouchla mu dveře před nosem 😀 😀 . Jako že, aby mi Rumíček neodešel, protože měl přes svou potíž nutkavou potřebu být kdekoliv jinde, než v ordinaci. Pan doktor se na mě podíval a zeptal se, jestli teda chci manžela při ošetření mít. „No jasně, že chci, vždyť jsem mu to řekla. “ odvětila jsem. „A tak…….proč jste ho tam zase zavřela?!“ 😮 přišla logická a udivená otázka. Hm, helejte nedovedete si představit, jak mě ti dva, když se posléze teda Brtnik do ordinace dostavil, trápili 😀 😀 . Vyšla jsem z toho jako naprostej idiot a nemusela jsem se ani tvářit jako Tali na tý louce. Mno. To ponechme radši stranou asi.

Došlo na důkladný vyšetření podle kterýho měl Rumíček zvýšenou teplotu, v prstě ani nikde v okolí nic zabodnutýho a zdá se, že prstík, který byl oteklý nejvíc, má zhmoždění první článek.  Zlomeného by nemělo nic být. Pak doktor navrhl, že pro tento moment dáme fixační obvaz a analgetika. Obvaz by měl být na místě 4 dny – na který jsme dostali i ty analgetika a pochopitelně tvrdý klidový režim. A pokud do té doby nepřijde zlepšení, máme přijít znovu. Že se celou dobu při obvazování, když už prohlídka byla ukončena, oba pánové bavili znovu na můj účet, to asi nemusím zdůrazňovat. Prohlásila jsem, že jsem měla v plánu, zůstat v týhle ordinaci s péčí svých psů i nadále po odstěhování, ale jak tak koukám, už sem nikdá nevlezu, a ať si sem jezdí Brtnik sám, protože todle já nemám vůbec zapotřebí 😀 😀 . Jsem nicméně ráda, že máme s oběma pány dochtory takovýhle příjemný vztah.

Rumíček se pak s velkou námahou vybelhal ven, kde se vyčůral a vybobkoval a rovnou mířil k autu. To už tam teda nestálo, museli jsme o kousek dál a tak ho Brtnik kus poponesl a jelo se domů. Tam si zalezl na pelíšek a já mu dala k čumesu misku s vodou, protože v ordinaci dejchal, jak čtyřicet psích spřežení, jak byl nervózní. A přitom tam sám chtěl jet! 🙂 . Brtnik vzal Taliprtku a šel s ní na pořádní venčení. Já se pustila do výroby večeře, zatápění a přípravy žrádla pro ohařiska. Děkovala jsem Olince za zásobu pórku a sáhla do zásob ještě kovidových, kdy byly dvoje domácnosti. Zbyly mi tam ještě konzervy tuňáka a tak jsem udělala rychlý jídlo. Kdy na cibulku a česnek na oleji přihodíte pórek nakrájený na kolečka, potrápíte to, přidáte tuňáka a posléze zahustíte vajíčkem, ochutíte a spojíte s uvařenýma těstovinama. Do vývaru jsem hodila česnek, nudle a vajíčko a bylo to akorát, když se Brtnik s Tali vrátil. Mezitím jsem Rumíčkovi za návštěvu u lékaře nabídla sušený masíčko pštrosí a byla ráda, že si ho s nadšením vzal (piškot u veterináře odmítl, protože od toho, kdo ho mučí si přece nebude brát nic 😀 )

Svou večeři pak dostal Rumoušek zase vleže a byla jsem moc ráda, že ji bez okolků zblajznul. Pak si přelezl do „boudičky“ pod stolkem s mikrovlnkou a uložil se ke spánku. Na večerní venčení odmítl vstávat. Tentokrát jsem ho tedy nenutila, to je jasný. V noci jsem pak ke svojí radosti slyšela, že se doštrachal do ložnice a dokonce vylezl na křeslo. Tam seděl a čučel.Dala jsem mu nápovědu, že má spinkat a tož tak učinil. Ta nápověda platila pro něj, ale to asi Mouses nepochopil a nasádlil se mi do postele a spinkal taky. Až do rána tedy fšicí spinkali 😀 . Oni. Já moc ne, protože prostě v takových momentech to tak mám. 

Ale ráno jsem kupodivu ani nebyla moc rozbitá. A šla jsem honem vstávat, abych Rumouškovi vyrobila provizorní obutí na ten obvaz, aby si ho nezráchal. Večer jsem si připravila pytlík, jednodenní pásku a…….. pevný obal od vzorků granulí. Takový ten co má ten zipík. Je to pevný, je to nepropustný a helejte, jako návlek na obvaz…….je to skvělý! Jistě, asi by se s tím nedal ujít kilometr, ale pokud byste někdy měli potřebu provizoria, jako my, tak tohle je supr. Takže když budete mít třeba ten sáček od Gelorenu, což je stejnej obal, jen větší, tak si ho doma uschovejte na dno lékárničky, protože tohle se může hodit. A je to placatý, takže to místo nezabere. A nohu s obvazem velikosti vižly a germána do toho v pohodě dostanete. Vyrábět jsem tedy nemusela nic, protože to za mě už udělal Brtnik, kterej tyhle věci umí dokonale. A my mohli s Rumíčkem ven na zahradu. Tam se vypustil, došel se vybobkovat a už stál zase u dveří. Můj vzorný pacient. Na nožičku oproti včerejšku zlehka našlapoval, tak snad obvaz a lék zabraly a hojení započlo. 

Aby nebyl škodnej, že má jen krátkou zábavu takhle po ránu, vlezla jsem k němu na pelíšek a mudlala jsem ho. byl nadšen, mlátil ocáskem do pelíšku o sto šest a dokonce šel dělat papouška, že mi jako na rameno vyleze, když je mu trošku líp. 😀 I hubu že mi umeje, abych ušetřila za vodu 😀 . Nemám to moc ráda, tak jsem vydržela nejnutnější blemcnutí a pak jsem mu šla radši drbat pupik, potichu mu zpívat a „ščípat“ ho do kožíšku. Dělal, že mě zamorduje a byl ščastliv. A to pro mě je úplně nejvíc. Jak jsem psala v úvodu, pokud někomu v mé blízkosti něco je, něco ho trápí, šrotuje mi to útroby. A tak doufám, že se nám podaří Rumíčka uzdraviti, aby mohl zase vbrzku svobodně pobíhat po loukách.