Ale di k šípku!

Mohla jsem si říct a to doslova 😀 .

Protože dojít na šípky, bylo to jediný, na co jsem se v neděli zmohla, na co byl čas a na co jsem měla chuť. A co jsem taky ale musela, protože ty všechny, co jsem si předtím nasbírala, mi Brtnik přičmoudnul, když mi je zavřel v troubě mýho sporáčku. Ta sice už nic  neupeče,  ale na připálení šipkůch, který do ní zabouchl, když jsem je tam dala sušit,  evidentně ještě sílu má.

A já tím pádem musela jít na ně znovu. Ale jak říkám, i když jsem se přemlouvala na nic  dalšího nebylo sil. A tak jsem si řekla: “Ale di už k šípku s tím přemlouváním. ” a došla na teda na ně na louku hned za Domečkem. Protože neděli jsem téměř celou  strávila  ve sklepě.  Kde jsem, pozoortee,  spárovala dlaždičky.  Taková velká zodpovědnost mi byla  svěřena. Řekněte – která z vás kdy spárovala? No?

Dostala jsem rukavice, hňoucací hmotu spárovací a šla jsem na to.

Helejte, jako peklo pro někoho s mou náturou. Těch spár! A tetkon ten cihlovej vzorek, takže skorem prt vidíte, KDE to opravdu máte spárovat, protože prostě to šécko vypadá stejně. A vůbec to neubejvá, ale vůbec. Pak, když uděláte část, musíte čekat, až to zaschne, pak to jdete odšmudlat houbičkou, aby to nezvostalo ta hmota na těch dlaždičkách….. Peklo, fakt peklo. Nikde to skorem jako nepřibejvá, nebo vám to tak připadá. A za chvíli máte bolavý a votlačený kolena (klekátko jsem měla – sebrala jsem Mousesův podprdelnik, kterej má na budce) a nelze se téměř zvednout a máte pocit, že haxny vám upadnou a vy se zvostanete navždy už válet po podlaze.  😀 

Ale! Dílo se podařilo! A já na sebe mohla bejt hrdobec. Tak, jako jsem pokaždý, když můžu přímo na stavbě přiložit ruku aspoň trošek k dílu. A tohle bylo veledílo. Nu a pak jsem šla s ohaříkama teda ven a na ty šípky. Což znamená, že prostě jen trháte a necháte čokle, ať dělaj čokle. Ovšem – Tali byla výborná, jak když pokračujte  tam, kde den předtím skončila, když se stala tou opravdovou ohařkou. Neskutečně navázaná,  poslouchala hned z první a co hlavně – sama se hlásila.  Zas jsem s sebou měla dva úžasný ohaříky a mohla si tak užít klid a pohodu při trhání šípkůch, nic víc a přitom taaaak hodně moc. Když jsem občas slezla z louky dolů na úvozovou cestu, nevolala jsem. A za chvíli bylo slyšet mohutný dusání a přiřítila se strašlivě rychle jedoucí flekatá Pendolínová, s hubou ne kolem celý hlavy, ale rovnou 2x kolem celý hlavy, nahlásila se oprávněně o odměnu a zas si šla kutit svoje. Rumíček s ní držel basu a tak jsem fakt nedělala ničehož. To byl lábuš teda, to vám řeknu. 

Haxny a hlavně kolena kvitovaly, že se konečně  pohybujeme a neklečíme a tak jsem jim dopřávala čas, aby se mohly vzpamatovat. No a ohaříci si rejdili prostorem a netížilo nikoho z nás nic. Výborná nedělní procházka za barákem to byla 🙂 .

2 komentáře u „Ale di k šípku!

  1. “Řekněte – která z vás kdy spárovala? No?” Oj joj ja doma a na chalupe všetko.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..