Jsem jela domů. Protože já potřebovala v ten čtvrtek k lékařský vědě a Brtnik nakoupit stavební nezbytnostě.

Takže jsme se rozdělili a já to vzala hromadnou dopravou. Tentokrát bez zádrhelů! Když nebudeme počítat teda to, že mi prostě nešlo správně přiložit lítačku na tu řidičovu čtečku a on neváhal dát najevo, že jsem debil. Inu co, tak má třebas pravdu. 😀 Jela jsem tentokrát spojem, který mi při posledním přestupu dává cca 30 minut pauzičku. 

A to se musí využít, to se musí využít. V batůžku jsem měla dózičku na kroupy, který jsem tedy nedávno odzkoušela a jsem z nich jako z přílohy úplně nadšená. Takže jak narkoman jsem si šla pro další dávku. V obchodě bylo plno. Teda ne plno lidma, zákaznice tam byla jen jedna, ale měla s sebou asi milijárdu sklenic od okurek a paní prodavačka jí to tam šécko plnila různejma moukama a přílohama a tak. Těšila jsem se vnitřně, až to tam takhle jednou budu rabovat taky 😀 . Je to inteligentní paní prodavačka, takže když si všimla, že tam stojím a třímám jednu jedinou dózičku, otázala se, zda budu chtít jen nějakou drobnost, že by mě obsloužila, protože to mají na dlouho. Nadšeně jsem kývla, protože jsem tušila, že by mi na to těch třicet minut třebas nemuselo stačit.

Během všeho toho nandávání spolu prodavačka a zákaznice tlachaly a já tak mohla zjistit úúúúúžasnou věc. Představte si, že v pátek před adventní nedělí tady budeme mít…JARMARK!! Žjoofka uuužofka, to bude stopro úplně báječná záležitost a já se na to děsně těším už teď poslední den září 🙂 . A nejen tohle, o první adventní neděli bude v nedalekých Tuchlovicích, kde mají mimo jiný výborný kysaný zéli, další jarmark. Juhůůůůů, booože tys tak hoodnýýý, že mi instaluješ takovýhle záležitosti do života. Víme, že jo? , že jsem vánoční poděs a tohle přesně je to, co mi do vánočního programu pasuje – jarmark všude kam se podívám!!

V plánu mám pochopitelně zajet, jako každoročně na Křivoklát a do Holomóca a navíc jsem zjistila, že v Divici, kde jsme byli na tom dívadle, taky dělají jarmark. Takže přátelé já budu letos naprosto ujarmarkovaná! Doufám, že v New Bubu budou mít dobrej punčík a svařák.  V ten pátek tam  totiž vyrazím z práce hned co nejdřívějc, abych si to mohla užít. Brtnika jsem rovnou připravila na to, že v ten den sem dorazí, najde si mě na náměstí a pokud budou mít dobrej punč, medovinu a svařáka, svalí mě na zadní sedadlo a poveze domů 😀 😀 . Jáááá se tak těšíííím, mocinky moc. 

Ešče, že sem tam pro ty kroupy šla! Jsou krámky, kde se dozvíte věci! A pak jsou taky krámky, kde mají zase výborný věci pro pejsci. Přes náměstí je totiž Zveráč a já tam minule objevila naše oblíbený Dingáče – neboli Dingo suchary. To je záležitost stoletá  a poctivá, žádný moderní věcičky, ale poctivej tvrdej suchar, kterej psi zpravidla milujou – naši teda všichni – a krásně si tím vyčistěj chrup. Nakoupila jsem obří pytel a vyrazila na zastávku. Radši dřív, aby mi to neujelo. Ohaříci už přece čekaj.

No a taky že jo, čekali, čekali a ven se vyhrnuli jak velká voda. Překvapil mě Mouses, kterej snad na mě musel někde číhat úplně a přiběhl mě přivítat jako první. Následně to všechno rotovalo zahradou a Tali řvala radostně jak prokopnutá. Nabídnutej suchar s očima šílence chňapla a zatímco Rumoušek s ním poskakoval a vokazoval světu, jak bohatej von je pán, tak Tali pracovala na tom, aby se s tím udávila. Mouses si, k mýmu překvapení, taky kousek dal.

Hodila jsem se do gala a mazali jsme ven. Vzhledem k tomu, že šel s náma ten rampepurda pruhatej, byl směr jasnej. Louky u pastvin. Mno, kdyby to řekl předem, že zůstane na louce za Domečkem, mohli jsme se vydat ke kostelíčku, ale takhle už jsme to nechali být a šli k těm pastvinám.

Cinkla jsem po cestě Brtnikovi a zjistila, že už je na cestě domů a tak jsem si odhadla čas a řekla si, že mu cinknu ještě jednou, až budeme na těch loukách, protože to on musí jet nahoře nad námi kolem. Tak mu zamáváme. A málem jsem na to zapomněla, protože jsem si užívala toho, že je Tali strašlivě hodná a vnímavá. Pak, na poslední chvíli jsem si vzpomněla a dovolala se mu právě v momentě, kdy vjížděl do lesa nad naší vesnicí. Heh, je zajímavý, jak vám jinak ubíhá čas za volantem, nebo v tom autě, a jinak, když na to auto čekáte.

Povídali jsme si a já mu mohla on line pochválit Taliprda, která se k mojí velký radosti sama od sebe přiřítila z vysoký trávy, kde si plachtila. To už se blížil moment, kdy měl Brtnik vyjíždět z lesa a tak jsem ohaříky posadila u sebe a jala se ho vyhlížet. A posléze horlivě mávat. Enemže, ona ta cesta moc nedovoluje, abyste se nějak víc rozhlíželi, když sedíte za volantem 😀 , takže on neměl šanci nás vidět, jen tušit. Tak jsem mu zamávala teda slovně, do toho telefénu a pak jsme se šli procházet dál.

Stále se úspěšně držím toho, že………..se  převážně prostě flákáme a flákáme. Je nám v tom totiž tak nějak dobře. Takže jsme se prostě svědomitě flákali i tentokrát. Ale nakonec mi to nedalo a když už jsme ty aportíky měli s sebou…. tak jsme trošku něco málo i dělali. Resp. jsme si spíš jako hráli. Navážno jsme to měli enem chvilku, kdy jsem aportíky pro každýho zahodila vždycky dva do vysoký trávy a museli je přinést podle toho, kam jsem je poslala. 

Taky došlo na čmuchačky, protože to nás prostě baví moc. Na stopu jsem tak jako nějak líná, takže udělám takovou kraaatičkou a jednoduchou jenom, a na konci mají čmuchací čtvereček. Přece jen, nemůžeme krnět tak nějak moc. Ale tahle „práce“ baví oba moc a mě v podstatě taky. U Rumíčka mě baví to, jak poctivě a svědomitě on to svoje stopování vypracovává /tam je možná trošku škoda, že jsem fakt tak nemožná a neděláme to nějak svědomitějš a víc, protože terén by na to byl/. U Tali mě zase baví pozorovat, jak se postupně vylepšuje. Od dob, kdy by jí tohle nebavilo ani náhodou a kdejaká myšoďurka v okolí by byla přednější, až po současnost, kdy se na to nejen těší, ale na druhou stranu dokáže v klidu ležet a čekat, až na ni přijde řada. Což je v podstatě pro psa taky takový cvičení a utužování si nervový soustavičky.

Pak měli volno, který Rumíček trávil hopíkáním vedle mě, kterážto se loncala u kraje lesa …. ešivá tam něčehož nenajdu. A…… jo! Byli tam, tři kucí rezatí. Jsem nadšená z tohodle místa. Já jsem nikdy nebyla houbař, který má vyloženě svoje místečko. Jo, u chalupy víme, kam se vypravit, když rostou. Ale nikdy to nebylo takový jedno konkrétní místečko, jako je to teď. Že víte, že u tohodle stromu prostě, když rostou, tak jsou vždycky. 

V pátek se musel udělat nákup a pak ho doma uklidit. Tím pádem jsme ven ze zahrady vyráželi o něco pozdějš a tudíž jsem nešla  nikam daleko, ale v půlce kostelíčkovýho kopce to švenkla na loučky pod kopcem, že se tady budeme placatit. A placatilo nám tam moc dobře. V kapse jsem našla čakíta a tak jsme si s Rumíčkem čutali a Tali si rejdila kolem nás se šňupákem v trávě. A k mojí radosti se občas přihlásila, že taky by jako. Tak jsme ji přibrali do party. A pak jsme si chvilinku házeli apotíky a jen tak zvolna jsme se loučkama, který jsou kaskádovitě pod sebou, posouvali.

V rohu té prostřední Rumíček našel myš a horlivě mi ji ukazoval, já  ji ovšem neměla nejmenší šanci vidět. Myša se dala do pohybu, až když dorazila Tali s razancí bouracího kladiva. Nicméně nic se milý myši nestalo, neb  ohaříci je lovit nesmí. Rumíček by ani nelovil, ten se chce kámošit, Tali jednu myš na svědomí má, ale udělala jsem tehdy takovej cambus, že už to prozatím nezopakovala.

Sluníčko nám vlídně posílalo svoje paprsky, my se cpali posledníma švestkama a dokonce i na ty  čmuchací stopo-čtverečky došlo. A na jablíčka v remízku, a na čučení do krajiny………… no chybělo nám něco?

Ne. Došli jsme spokojeně dom a tam jsme si s Brtnikem dali ještě jedno kafe – to je výhoda toho bezkofeinovýho, že si ho můžete dát kdykoliv – a víkend mohl začít. Kupodivu jsem tentokrát neodpadla mrtvolná do postele s prvníma tóna znělky od Všechnopárty, což je zpravidla můj páteční Večerníček a po dlooouhý době jsem viděla šécky ty tři hosty, co tam byli. To už jsem mi ale dlouho nepovedlo! 😀