V sobotu během naší krátkodovolenky jsem si s ohaříkama naplánovala velkoprocházku.

Vyrazíme si na louky, pak to švenkneme za pastvinama směr pohádkový úvoz, prošmejdíme les kolem a dojdeme se pěkně vykoupat. Teda ohaříci se dojdou vykoupat, já tam nepolezu. Ale počásko bylo přesně pěkně na to koupáníčko.

Měla jsem se držet tohodle plánu, jenže měli jsme bohatě času a tak  jsme se nejdřív placatili na louce. A když jsme obešli kus pastvin, tak místo abych zamířila do pohádkovýho úvozu, vymyslela jsem si, že už nad ním zaplujeme do lesa a tam si to prošmejdíme. 

Chyba, chyba, chyba. Prošmejdili jsme si to tam sice hezky, ale když jsem pak lesem sestupovala dolů za úvozem na cestu, zradily mne moje oblíbený holínky, nebo možná taky vlastní noženky a tadááá, v tom krpálu jsem s sebou flákla na zem a jela po jehličí jak namydlenej blesk. Pěkně jsem hodila bůček a jela po něm dolů  a drhla kůži o kořeny. Dole, kde břeh přesahoval nad cestu jsem na ní potupně žuchla, jak nějakej žok blbej. Lesem se nesla souvislá změť nadávek a já se pomalu sbírala na nohy a třela jsem si obroušenej bok a počítala kosti. Ohaříci nic, jen se tak zvesela pinožili kolem. 

Postavila jsem se na ty nohy, co mě vypověděly službu, ušla pár blbejch kroků a na úplný , ale fakt úplný rovině s sebou švihla vzápětí znovu?? Chápete to?? Já ne. Ftipně jsem si při tomhle druhným extempóre rozšvihla nejen oděv, ale taky pěkně kolínko. V ten moment už ty nadávky nebyly publikovatelný a myslím, že se koruny stromů začly červenat, i když na podzimní barvy je ještě trochu brzo. No ale, bolelo to jako čert a ešče z toho tekla krev. A já mohla být ráda, že to ještě jak poprvní, tak podruhý dopadlo jen takhle a nezlámala jsem si někde haxny. 

Nabádala jsem se posléze, že by asi bylo záhodno se chovat obezřetně, páč do třetice všeho dobrýho i zlýho, že jo. Nakonec mi to ale nedalo, a zase jsem se vyškrábala do stráně, protože prostě co bejt pořád na cestě. Nicméně obezřetná jsem byla, takže jsme v pohodičce prošli tím lesem až na konec a došli pěkně k rybníčku. Tali jsem i tentokrát nechala být, ať si v rámci možností dělá, co jí libo, jen jsem ji stahovala, pokud se hodlala moc vzdálit, ale jinak nic.  A tak zatímco ona řádila v rákosí u břehu, my s Rumíčkem, který hned na úvod mi ukázal, jak je nejšikovnější a umí si lehnout sám od sebe do vodičky,  jsme se věnovali aportýrování. 

Tenhle aportek, který máme a který ráda používám,   je nejen Taliodolný a výborně se s ním přetahuje, je ale taky plovoucí a to tak  – což je skvělý – že na tý vodě ho musí pes hledat, neplove nějak výrazně viditelně, spíš se v hladině schovává. A tady to ještě ztěžovalo odpolední sluníčko, který se zrcadlilo v hladině. Tak si hezky pracoval můj rezatej hošíček a………. nějak vám, nikdo neví, jak se to stalo, přiběhla vám taková flekatá ohaří holčička z toho rákosí a že : „TAKY CÍÍÍ!“ „No vida, ty kozo jedna.“, říkala jsem jí v duchu a nahlas jí řekla, že si má sednout a čekat. Nastalo lámání těla a duše, protože sedět a čekat, bylo to poslední, co chtěla 😀 . 

Nakonec jsme se domluvily a ona si posléze vlítla do vody jak ruskej ledoborec a vzdemula tak hladinu téměř nad úroveň hráze, pod kterou máme náš plácek. A tak jsme si tam chvíli takhle blbli všichni pospolu a já nakonec oba aportíky zaparkovala u sebe a vyzvala jsem ohaříky, že půjdeme. Rozhodovala jsem se, jestli se vydat jako vždycky po silnici do vesnice a nebooo, se vrátit zpátky lesama…..však jsem si tam nechala připravených pár vhodných polínek, že je někdy vezmu….

A najednou koukám, že se sem valí nějaký auta. 😮 Stáhla jsem tedy ohaříky k sobě a po cestě jsme šli pěkně spořádaně cvičákově. To už proti mě pochodovalo několikero mnoho myslivců v důchodcovském věku. Fšicí pěkně ty flinty a ………….pes nikde žádnej? Šli k rybníku, takže na kachny – ty čtyři chudinky, co tam jsou  a dvě potápky? A psa neměli? Jak to jako budou dostávat z tý vody? To mi bylo a zůstalo záhadou. Stejně jako to, že kam budou teda pálit? Když budou stát na hrázi, tak po pravý ruce mají domky- ty vedou do oblouku,  po levý ruce vede silnice taky do oblouku???? Jak to jako chtěj udělat? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. 

A vzhledem k tomu, že jsem se nakonec rozhodla nejít do vesnice po silnici, protože kdyby stříleli přes ní, budu hned na ráně, ale zaplout do lesa, bylo to pro mě takový zajímavý. Neb oni se ti kucí zelení evidentně rozhodli pro variantu směr silnice a to taky znamenalo ale, že stejně tak směr les, kam jsem se vydala já. Byli jsme tou dobou u čerstvě pokácených stromů, kterých jsem využila k troše toho gymnastickýho ohařího cvičení. A najednou rány jak u Verdunu. „No ty krááááso!“ hekla sem. „Voni nás zastřeleeeej!……. Deme,deme, demeeeee!!! Dělejtee!“ A hnala jsem ohaříky i sebe do kopce.

„Tak když si nezlámu pazoury na začátku cesty, tak mě v její půlce zastřelej??? To je teda procházka!“ Vedro, nevedro, rvala jsem to do toho kopce, co to šlo a dech dovolil. Rumíček ne, ten byl v pohodě, ale paradoxně Tali, která by na střelbu měla být zvyklá, tak ta byla hodně ve střehu a nejistá. Ale mohlo to být způsobeno i mým rozpoložením, protože se přiznám, že úplně dobře mi nebylo. Já nevím, jak daleko jim to, dědkům bláznivejm, dostřelí. Jen se můžu utěšovat, že na kachny nejdou s nějakým kanónem. Nicméně prostě nevím, jak dalece jim to střílí a co zas vím, že jsou schopný se postřílet navzájem. Takže úplně v pohodě jsem teda nebyla. To přišlo až když jsme zapadli níž do lesa tak, že jsem věděla, že jsme v bezpečí.

„Mno, tak to se nám ta dnešní plánovaná poklidná prochajda trochu adrenalinově zvrhla.“ funěla jsem si pro sebe, když jsme – celý rozběhnutý – valili po cestě. A protože už bylo hodně pozdní odpoledne a protože jsem si nechtěla připravit nějaký další adrenalinový setkání – třeba s prasátkama – hovořila jsem velmi hlasitě – a velmi hlasitě u toho funíce – s ohaříkama na téma, jdeme pomalu, jdeme rychle, jdeme společně…. jdeme… Prostě, aby bylo všem kolem jasný, že my tady jdeme 😀  . A tak jsme šli 😀 . Asi abych se krapítek uklidnila, postavila se mi do cesty tahle kráska:

Sama samotinká si tam seděla. Já muchomůrky miluju, jsou to stejně krásný houby, jako je liška a křemeňáček. Jen se nedá jíst, ale krásná je převelice, tak mi to udělalo radost po tom průletu prostorem. Došli jsme do míst, kde jsem si předtím připravila pár těch vhodných polínek z bukových větví. Spokojená, jak jsem to pro tentokrát ošéfovala, že to  s sebou nevláčím celou cestu tam a zpátky, jsem si jima nafedrovala svou tašku na houby. A protože jsem prostě, jak už jsem psala, děsně hamižná, nafedrovala jsem si tam těch polínek tak mnoho, že mi ten náklad posléze po celou cestu úspěšně a pomaličku odřezával pravý rameno. Abych byla ještě hamižnější, než nejhamižnější, sebrala jsem o kousek dál dvě tlustý větve a opírajíc se o ně opět jak ta Polednice jsem se hrabala úvozem a pak podél pastvin směrem k domovu. 

Tam mě za vrátkama uvítal Brtnik a když mi tašku z ramene sundával, optal se mě, proč takhle magorsky vláčím těžkej náklad. Opáčila jsem, že bych taky ráda přispěla k budování našeho nového obydlí a posléze šla rovnou tím nákladem zatopit v kamnech.  A jak to udělalo posléze pěkně teploučko! To za tu trochu námahy stojí. Hlavní ale stejně bylo, že jsem to dneska přežila a že rozseknutý koleno byla ta nejmenší újma. Mohli mě taky střelit jako Ferdinanda!