Mohla jsem si říct tuhle při odpoledním venčení.
Šli jsme se zase jen tak courat loukama u pastvin. Nějak jsem se tam poslední dobou asi zasekla, trávím tam nejvíc procházek. Ale když je tam tak božsky a když…tam mám svou líheň křemeňáčkovou. Teď se to tam nějak rozdovádělo a ob den tam člověk zpravidla něco málo najde. Nic jinýho neroste, ale ty křemeňáčci jo! Jsou to kucí výborný.
A Tali je taky výborná. Rumíček pochopitelně nejvýbornější, to nemůžu opomenout. Ale Tali musím, páč jí tu kolikrát laju, taky pochválit. Jak měla ondynoj slabou chvilku, kdy jsem myslela, že ji následně ubiju, tak jinak funguje moc hezky. Máme poslední dobou štěstí na setkání se srnčím a někdy i v hojným počtu, jako tuhle. Nejdřív se před námi ve vysoký trávě zvedlo malinký stádečko tří kousků a běželo směr les a moje křemeňáčkový plantáže. Mimochodem – je to zvláštní, nikdy tam nikdo nic nerozšlápnul. Jak oni to dělají? Já předpokládám, že je nějak netankuje, zdaliž kopnou či nekopnou do nějaký houby. Ale nikdy jsem si nevšimla, že by v lese, v místech,kde se lidi nepohybujou, byly rozčutnutý, nebo rozšlápnutý houby, že jo?
To jsem pro jistotu vydala pokyn, ať zapomene na to, co by ji případně i napadlo 😀 . Pokyn byl vzat v zřetel a bylo to v klídku. Mohla jsem ji tak velechválit, což je jí v takovej momet, ale veleukradený 😀 . Zatímco Rumíček se raduje, že se mu něco povedlo a že dostane pochvalu a odměnu, když jest pochválen, tak Tali je to začasto v části pod ocasem 😀 . Nu což. Její škoda, podstatný je, že teda funguje.
A že zafungovat umí, mi ukázala o pár metrů dál. V místech, kde mám zavěšený krmítko pro ptáčky a kde se před námi z vysoký trávy zjevil srnec. Na pár vteřin zůstal stát, stejně jako my a pak ladnými skoky zamířil pryč. A já – poprvý, úplně poprvý za tu dobu, co Tali máme ani nepípla. Záměrně. Chtěla jsem vědět, jestli se taky někdy dokáže rozhodnout správně sama. Bez nápovědy. Jestli se jí něco z toho, co jí učíme, dostalo pod ten její flekatej kožich. Srdce mi bušilo jako blááásen.
Stála, koukala na něj, v klidu, stejně jako my dva s Rumíčkem. A pak, když se dal srnec do pohybu………..zůstala stát. Pořád ve stejným klidu. Tak jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc. Bylo to úúúžasný, úžasný a já měla strašnou radost a chtěla jsem ji moc a moc pochválit. Jenže … když ono jí to nezajímá 🙂 , pochvala nějaká, která ji tak leda zdržuje 😀 . Tak ale dostala plnou hrst dobrůtek a další jsem ji nasypala na zem, aby si je tam mohla ulovit. Protože to je pro ni tak nej odměna. A jen jsem si v tichu přála, aby tu mou radost vnímala a třeba jen dělala, že jí to nezajímá 😀 . Protože si zasloužila i tu radost, nejen pochvalu a dobrůtky, ale právě tu radost, která byla fakt veliká a já bych jí přála, aby se mohla taky radovat z toho, že je šikovná, až nejšikovnější.
A pak jsme si tak šli loukama jako páni nějací a bylo krásně. Nejen tím počasím, ale tím společným zážitkem. Měla jsem s sebou doopravdy dva ohaře. A ne jen jednoho ohaře a jedno střelený jelito 😀 a oba ohaři si poletovali loukama jak motejli a byl na to moc hezký pohled.
To se taaaak hezky čte..:-)
Já si užila minulý týden svoje asi dvě minuty slávy a zažila poprvé velký pocit souznění – že jako jsme napojeny na stejnou frekvenci i venku- na plácku kam teď ráno mimo jiné chodíme(páč už je tma, takže v lesíku si nechci zlámat nohy, kdo by potom s tupoňkem chodil ven, že jo)- se Sindy zastavila a vystavila – já nic neviděla, ale už vím, že se nikdy nemýlí. Byla tak zhruba deset metrů přede mnou na stopovačce, tak jsem k ní pomalu došla a stoupla si vedle ní.. Stála jako socha a pak se na mě podívala – sama od sebe..tak jsem ji pochválila… šly jsme pomalu vedle sebe dopředu – ona našlapovala jako panter, já ve střehu – až vystřelí nekontrolovatelně dopředu, aby mi nezlámala prsty, ve kterých jsem stopku držela, popřípadě něco horšího, kdybych se vyválela. A světe div se, nic takového se nestalo… Vždycky jsme se na chvíli zastavily a potom šly zase dál…a pak jsem ho uviděla – zajíce…podařilo se mi Sindy posadit a zajíc odešel do křoví… kupodivu stále seděla. Tak jsem jí chválila a odměňovala a po chvíli jsme odešly zpět do směru, ze kterého jsme přišly….podotýkám, že šla dobrovolně, nikoliv stylem vleču vzpínajícího se ohaře… Byl to super pocit, doufám, že to ještě někdy zažiju…
JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!! JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!!!!! TO JE KRÁÁSA, TO JE TAKOVÁ ALE KRÁSA!!!!! JÁÁÁ TO ŽIJU S TEBOOOU, PROTOŽE VIM. TO ČLOVĚK ANI NEDEJCHÁ, JE TO ÚŽASNÝ, VIDÍŠ, JAKÝ DĚLÁTE POKROKY. MÁM HROZNOU RADOST, FAKT HROZNOU A MOC, MOC TI TO PŘEJU.
Pro Tvoje uklidnění, postupujete rychleji než my, tak neboj, ono to klapne‘! Je to úžasný, asi to málokdo pochopí, když se v tom nemáchá, jak drahej moment tohle je. Tak ať jich přibejvá. Ono potom, když jí to do tý mozkovny zapadne, půjde už to líp. Jste skvělý holky.
A popravdě, já jsem na vás při psaní tohodle článku myslela. Jednak proto, že jsem si říkala, jak asi válčíte a druhak proto, že jsem si říkala, že aby Ti to nebylo líto, když něco takovýho napíšu. Páč už taky musíš bejt občas dost zvalchovaná, ale vono ne! Vono se to přitahuje!!!! HURÁÁÁÁÁÁÁÁ!!
Ty jo, skvělý, to gratuluju, k tomuhle my se nikdy nedopracujem.
Dneska ráno předvedla něco podobnýho – s tím rozdílem, že zvíře jsem žádný neviděla a z jednoho místa už nechtěla jít dál, jen stála jako socha – tentokrát všechny čtyři na zemi, ocásek v prodloužení trupu a zírala dopředu. Tak jsem po chvíli chválení zkustila, že tedy jdeme zpátky do směru ze kterýho jsme přišly… a šlo to…. Ale aby tady nedošlo k omylu – to jsou NAPROSTO VÝJIMEČNÝ OKAMŽIKY… není to každý den. Minulý víkend mi málem urvala prsty, když metr před ní letěla přes cestu veverka a ona vyrazila za ní… měla jsem co dělat, abych to ustála a neustlala si… bohužel ještě dost často visím na tom druhém konci stopky ve smyslu: “ Tam teda nejdeš“ a na druhým konci stopky pes připlácnutej k zemi, kterej chce prosadit svou…
Důležitý je, že ty okamžiky přichází, kdyby nebyly vůbec, je to v řiti, ale jsou, tím pádem ona už se učí vnímat. Však donedávna bys něčemu takovýmu nevěřila, že budete mít. Před časem by s tebou rozhodně dobrovolně neodešla, když ji něco zaujalo a měla by hysteráček, že ona tam jde.
Jo mimochodem – víš co je taky u nás dobrá odměna…..- nevím, zda jsem to tu nepsala – obyčejná topinka, no! Voní to, chroupe to…. 😀 a za to stojí se prej trošku snažit.
Ne o topince jsi nepsala… dobrej tip. Ona někdy v těchto situacích odměnu ani nechce, jen třeba na pikosekundu otočí hlavu a podívá se na mě a zase se rychle soustředí na tu zvěř… Tak ji potom odměním až když odcházíme…
ano ano, nechce, ale důležitý je, že se aspoň na chvíli utrhne a vnímne tě. Je to těžší o to, že prostě na odměny nebyla zvyklá od mala, takže je to pro ni v ten moment takovej rušivej element. (což při učení je ale i normální, i když má člověk psa od štěntě, ale tady je to víc, viděla jsem to u Tali, kterou jsem na odměny musela zvykat, u vás je to stejný. Odměna v moment, kdy odcházíte je taky fajn, protože tam je to o tom, že odchází s Tebou. Dobře to děláte, holky jedny šikovný!
Za gratulace moc děkujeme. Snažíme se, myslím, obě dvě….
Obema oharim damam gratuluji k sebemensim, byt i momentalnim, plne zaslouzenym radostem z flekatych jelit! 🙂
Me posledni dny tesi Trolditko, zacina se dostavat do svy kuze a venku vyzaduje velehazeci, metaci hratky, idealne „hledaci“ aportky, kdy nadsene zapojuje sosak a mozek. Ochlazeni mu svedci. 🙂
Jééééé, Fifi – to hrozně ráda čtu!! To je moc dobře, že má takovýdlenc požadavky, těm člověk velerád vyhoví, což?? Tak si to moc užívejte, prdíci v rekonvalescenci.
Ano, tohle umím ocenit. Tobík je honič, srny ho většinou dokážou rozvášnit. Začne je vyštěkávat a nejraději by vyrazil za nimi. Když to nedovolím, postaví se na zadní nohy, panáčkuje a sleduje je. V neděli nás na poli míjely dvě, trochu zvláštní bylo, že šly přímo na nás. A chlapeček překvapil, tentokrát nebláznil. Bohužel pak jsem zažila šok já, viděla jak se blíží třetí rezavá skvrna, tak jsem čekala další srnu. Byl to ridgeback. Tohle miluju, nikde nikdo a zase takovej pes. Hned bylo po pěkné procházce, otočila jsem to rychle zpět. Naštěstí pes vyhodnotil srnčí jako lepší objekt zájmu.
NO ale koukám, že další šikula! To jsou dneska samý dobrý zprávičky! I ten konec s RR je nakonec dobrej, když jste ho pak už nemuseli řešit.