Mouses.

Pak se někdo může divit tomu, že se mu říká Hitler 😀 A není to právě jen kvůli jeho knírku 😀 . Ba neee, já teď krapítek přeháním, ale s láskou. Protožeee, protožeee v tuhleten pátek to byl mocinky moc ňuňu kocourek. 

Já původně chtěla, aby s námi šel hlavně Brtnik, na tu páteční procházku. Protože jsem chtěla, aby po tom alergickým ataku taky trochu odpočíval. Jenže………. Brtnik….prostě, no. Snad víc říkat nemusím, takže je vám jasný, že on s námi nešel. Asi, aby mi to nebylo líto, tak se bez ptaní k nám naopak přidal právě Mouses. Takže i tentokrát rozhodnul, že do lesa se nejde a budem na loukách. Sice mi to nevadí, na loukách jsem ráda a hodně často, ale přeci jen bych si ráda o věcech rozhodovala sama. Ale není mi přáno 😀 .

Myslela jsem si – vzhledem k tomu, po tom slejváku, co byl ve čtvrtek – že to zapíchne hned za Domečkem, protože ta vysoká tráva je mokrá. Neb poslední dobou se mu do tý mokrý trávy až tolik nechce. Ale … udělal něco nečekanýho, co ještě nikdy ne. A nebyla to pro ten den jen tahle jedna věc, kterou mě zaskočil. Přiběhl totiž ke mě a úplně jako ten největší ňuňu mazlíček, jak to vídáte v různých jůtůb vídejích, se mi opřel o nohu, natáhnul pacičky nahoru a tvářil se sladce a pravil, že „Pochováááát, prooosíííím!“

No a můžete odmítnout? Když se na vás kouká jako to nejroztomilejší stvoření?? On, zrovna on samostatná jednotka, Somoza a diktátor největší, který o nějaký mudlikání téměř vůbec nestojí? Ne, vážně nemůžete, to nedokážete. Rozněžněle pípnete: „No potěěm ty malinkatej raubíži!“ a popadnete ho do náruče. A von se vám tam tak pěkně stulí a ducá do vás hlavičkou a je to ten nejotomiloučtější koťouleeek, jakej kdy po světě běhal! 😀  . Je, vážně je, museli byste ho vidět, diktátora malýho. A tak jsem šla loukou a šmrdlala si hubu o tu jeho makovici, až mě ty jeho jemný chloupky rozkejchaly.

Nechal se nést hodně, hodně dlouho a celou tu domu šmrdlal hlavičkou o moje rameno, nebo bradu. A nebo se rozhlížel, jak to na těch jeho latinfundiích momentálně vypadá 😀 .  A já si tak mohla ukradnout jednu letmou hubičku, kterou jsem mu lípla na šošoli, jako to dělávám ohařům. Jenže od nich mi nehrozí, že se na mě rozčílí 😀 , tady jsem si to musela fakt ukrást 😀 Řídím se tím, že všeho s mírou a tak jsem ho pak na cestě už položila, ať taky pěkně ťape po svých. Stejně jsem chtěla mít „volný ruce“ pro ohaříky . Kupodivu se tentokrát ani nekonala komentovaná procházka, resp. trochu komentoval, ale bylo to s mírou. Hodně se motal kolem mě a šmrdlal se mi o nohy. 

Když jsem se zastavila, abych se jako vždycky kochala, nehnul se ode mne, ducal furt do mě tou svou makovicí. A já ho prostě do tý náruče pak zase musela vzít, vrněl jako kolovrátek. A protože pro ten den měl evidentně mazlivou a nosivou, vyřešil to při další zastávce, kdy byl zase na zemi,  s razancí sobě vlastní. Podíval se mi do gezichtu a……….pak po mě prostě vyběhl nahoru na rameno. Ani jsem se nestačila divit. Čemu jsem se naopak podivila dodatečně, že byl natolik rozumný, že téměř nepoužil drápky. Vyběhl opravdu jemně, jen na posledním úseku se trošek přichytil.  On, kterej může s přehledem tančit na Chačaturjanův Šavlový tanec, páč ty svý šavle používá velmi často. Aspoň tedy, že už ne při podávání jídla, ale jinak hrát si s ním holou rukou je nemožný. Z hola 😀 

Bylo to od něho hodně překvapivý. Je to samostatná jednotka, na nějaký důvěrnosti zpravidla nemívá čas, či náladu a já to respektuju, nenutím ho do ničeho. O to víc si pak užiju takovejhle malinkatej sasrak. Usalašil se mi na rameni a to poměrně stabilně, takže jsem se mohla celkem pohodlně pohybovat . Úplně jak ta stará čarodějnice. A on způsobně seděl. Příp. ducnul makovicí do tý  mojí. Byl to zase takovej malej okamžik plnej vzácný intimní důvěry, kterou on tak nějak nepřekypuje. Nemá velkou potřebu tulení se a mudlání. To, že vás oblibuje, dá najevo spíš lehkým – a pravda láskyplným – okusováním. Ale mudlání je asi projev zženštilosti, či čo.  Nebo teda spíš zkoččilosti v jeho případku. 😀 . Zkrátka tyhle jeho projevy jsou vzácný jak Betlémská hvjézda a tak si jich je nutno užít. O to víc, že pro ten den tímhle přímo hýřil.

Zkazila to Taliprdka. Až se mi chce říct, že jako vždycky. Páč ona má prostě dar pokazit, co může. Teď se prostě rozhodla hodit vidle do přivolání.

Já uznávám, že předtím se zachovala úplně suprově, když se nechala odvolat z teplý stopy po srnci, který se chvilinku před tím zvednul Rumíčkovi před šňupákem a byla ho tak „plná tráva“ . Za roky soužití s ohaříkem používám to, že když pes poslechne, může si pak proskenovat místo, kde se zvěř zvedla. Ale zase – všeho s mírou. Takže když jsem po značné době pískla, měl se konat návrat k mojí maličkosti a místo toho jsem se dočkala letmého pozvednutí obočí, tak přesně na kontrolu toho, kde se nacházím a posléze se, na rozdíl od Rumíčka, který okamžitě připlachtit, rozhodla, že ji nějaký moje pískání netankuje. A tak Mouses musel chudera urychleně dolů do pažitu a já bleskurychle zamířila k delikventce. 

Měla pak už smolikof a až domů šlapala pěkně u nohy. Nicméně ten křehký moment s Mousesem na rameni už byl pryč. A on už si chtěl jenom ťapat po svejch, když jsem ho tak potupně pod lesem sundala. V úvozu na Domečkem se pak dokonce odpojil. Ale na zavolání vyskočil zpod šípku s výrazem – „Tady sem, to sem Tě dostal, co?!“ a obříma skokama, jako ten skutečnej panter se hnal vysokou trávou domů. Čekal na nás na opukový zídce od naší zahrady. Takovej milej, sladkej kocourek, to byste koukali! 🙂