Pravili ohaříci ve čtvrtek když lilo.

Tvrdili že nemají ani močák, ani vylučovací ústrojí žádný. Jen stáli mezi dveřma a čuměli do toho ceďáku a pak na mě – jestli mi fakt šíblo, že je ženu ven – poté zpátky na ten ceďák, abych fakt pochopila, že oni doopravdy nepůjdou. 

Jenže to mají prostě smůlu. Chci aby po celým dni, kdy jsme v práci,  prostě šli čůrat! Brtnik se mi smál, že je šikanuju. Tentokrát teda nespolupracovali ani jeden a svorně obratem zalezli do Domečku. No nic, tak jsme si poblbli s plyšounama uvnitř a já se mezitím převlíkla. A pak už jsem je nemilosrdně vykopala ven. 

Zaběhli, zbabělci jedni, pod veliký ořešák a tam se hromadně vypustili. A jako jeden muž, tedy pes, letěli o zlomhaxnu domů a cedili se kolem mě dveřma, aby ani jedna jediná zbytečná kapička vody na ně nepadla. Jak kdyby je to rozpustit mělo. Uvnitř si odfrkli, že už mají splněno a že bychom teda mohli řádit pro dnešek doma.  Předstírala jsem, že jsem jim na to skočila.

 A pak po chvíli vyběhla, že jako: „Demedemééé, honemkyyy pipinyyy!“ 😀  Podařilo se mi je dokonale voblafnout. Vyřítili se nadšeně ven a tam už měli smůlu 😀 . „Když jste venku, vyběhneme aspoň za branku.“, pravila jsem jim poťouchle . A když už byli venku za brankou, ne? Nacpala jsem jim obojky a tak se šlo ven. Už to stejně bylo jedno, byli mokří.

A šli jsme prostě na louku za Domečkem. Koně už jsou odstěhovaní do pryč. Což mi tedy přijde po těch dvou zážitcích konečně rozumný. Jen teda mě překvapilo, že po sobě nechali na louce slušnej hegeš, židličky, barely, bazének.. nějaká ta flaška, rozbitá roura jakási, dráty….. tak jen doufám, že to časem ještě odstraní. 

Déšť se zmírnil a stalo se z něj mrholení. Tož jsem nikam nespěchala, nechala jsem ohaříky ohaříkama a dělala jen dozor. Oni si chodili a intenzivně si užívali čmuchačky a průzkumu. Já jen stála a koukala a bylo nám fajn. Tohle je taky věc, která ve městě tolik nejde. Jen tak si být. Aspoň já tam pořád byla ve střehu a nutilo mě to kontrolovat situaci, pořád někde někdo byl, ať už lidi, nebo lidi s pesanama a tam prostě musíte mít oči vzad a vpřed a do stran. Ať už kvůli lidem, kteří se třeba bojí, nebo jdou s dětmi atd. a nebo proto, že ve městě je zapsíno a ne každý pes je přátelský, takže chcete prostě vědět, co se kolem vás děje. A tady se ……..neděje nic 😀 . Jistě, že se nevypnu úplně, to prostě se psem nikdy nejde, ale je to tak na pohodu. A je pro mě fajn, že tady může pes být doopravdy psem po většinu času. 

Když jsme se pak vrátili domů, přestalo pršet skorem úplně a tak jsem si řekla, že se dám do práce a půjdu řezat dřevo. Pořídila jsem si před časem malou ruční pilku akumulátorofku s názvem Boženka. Teda takhle, ona se origoš jmenuje Bosh, ale já ji říkám Boženka, Božka. Už jsme kámošky a práce nám spolu jde od ruky. Práce s Boženkou jde jedna báseň. Božka skvěle padne do ruky a na to, jak kratičkej má list /což mě při vybalení překvapilo/ , tak toho docela dost zvládne. Tudíž jsme spolu vyrobily během relativně krátké doby hodně dřevíčka a tak jsem v tento již lehce sychravý čtvrteční den mohla slavnostně zatopiti ve svých kamnech. Topit a dělat domácí pohodu. Nakrájela jsem jablíčka a hodila je spolu se šípky, skořicí a hřebíčkem do hrnce, zalila horkou vodou a nechala chvíli povařit. Voňavej čaj byl k dispozici za chvilku a provoněl pěkně kůchňu, kde se udělalo pěkně vlídno a útulno. Zapálila jsem svíčky a řekla si, že halt podzim už začíná. 🙂