Jo, založila jsem si pěstírnu!

Víte jak jsem tuhle psala o tom křemeňáčkovi? A že jsem jako malá jezdila na ten Staňkov, kde se malý křemeňáčkový houbičky strkaly pod sklenice, když si je člověk našel? Tak já jsem sice nestrkala nic do sklenice, ale! Tak trochu jsem si založila pěstínu. 

V úterý jsem plánovala, že bude procházka jako taková menší. Páč v pondělí, kdy si dáváme volnějš, to Brtnik nakonec při venčení ohaříků vzal z kostelíčkovýho kopečka směr vedlejší vesnice a vrátil se s ohaříkama až zaaaaaa jakooou dobu. Ti padli a chrápali a já měla v plánu právě, že to venčící volno bude tedy v úterý. Ale……. bylo tak krásně, že jo…. tak jděte nějak jen za humna….. 😀 To tady prostě nejde 😀 . Když je krásně táhne vás to ven. Takže to dopadlo stejně, jako když byl venku Brtnik a vrátili jsme se aaaaž za dlouho. 

Možná i proto, že Tali si nahnala plusový body. Hodně moc plusových bodů, protože akurát v momentě, kdy jsem mluvila s Peťou AP, abych se zeptala, jak je na tom její soubor pacientů, neb krom Cuprumky si pořídil ještě jakousi záhadu i Miki, tak Taliprtce vystřelil pod čumesem zajíc. Nemám moc ráda telefonování při venčení, protože člověk má být na svýho psa koncentrovaný, ale věděla jsem, že se k tomu večer zase už nedostanu, a nebo hodně pozdě, kdy nechcete už rušit, a tak jsem si řekla, že když se ohaři tady tak v prostoru pinožej, že se v rychlosti zeptám. 

A vijolá zničehož nic zajoch. I při tom telefonování mám psy vždy v merku, takže jsem stihla dát ruku s telefonem dolů, abych Petě neprotrhla ušní buben nějak moc, a mocně houknout na Taliprda, kterýžto okamžitě a na pětníku poslechl. Což mě maximalisticky potěšilo. A ještě víc mě potěšila ale ta skutečnost, že v momentě, kdy vyrážela, zvládla na mě ještě hodit oko, co já na to. Jako by se mě ptala na to, co má dělat. A pak hned taky učinila to, co jsem po ní chtěla. To bylo  mocinky moc pěkný a já jí mohla pochválit a odměnit poté, co si projela lože, kde zajoch ležel. Byla jsem z toho unešená a ona se taky radovala. Jen jsem pak chtěla mít situaci pod kontrolou, kdyby se rozparádila moc, tak jsem hovor s Peťou ukončila. Každopádně hezký, hezký to bylo a moc se jí to povedlo, to jí musím přiznat. 

No a tak to potom prostě nejde jen tak se za chvíli otočit a jít domů. Zvlášť, když, jak jsem psala, bylo krásně. To se prostě musí využít. A tak jsme šli. V pohodě, oni si pobíhali a drželi jsme se toho, že neděláme nic, vůůůbec nic. A dělali jsme to ale moc pěkně, to nás musim pochválit. Obešli jsme obě ty louky až dozadu k lesu a tam jsem to vzala okrajem louky a lesa. A…. jasně, že jsem čumákovala do míst, kde by třebas mohl nějakej ten oranžovej klobouček… třeba…. “No neeee! Fakt je tady!” houkla jsem si nadšením a hooonem sem se rozhlížela, jak agent v sukni (taky jsem ji měla ale 😀 , sukničku a holinky 😀 ) ešivá tu někdo – kdo asi jako, že jo, tady?? 😀  – nejni. Nebyl. A ten klobouček byl ale malinkatej, to přece nemožu ho takhle utrhnout. …Tak si ho schovám! Píchla jsem si tam klacích a udělala milý houbě domeček z trávy a listí 😀 . Aby mi ho někdo třebas nevyfouknul 😀 .

Mno takže bylo jasný, čím se budu zaobírat, než tenhle plácek opustíme. “Sice nikde nic – krom toho minule zmiňovanýho hřiba dutonohýho, kterýho ovšem neznám – neroste, ale křemeňáčci se evidentně snažej asi.” Meldovala jsem si v duchu při tom pátrání, zda někde něco třebas….. A vono jo! Snažej se! “Jůů,jůů,jůůů, jeditííí! Von je támdle ešče jeden a vo kousek větší!” Hrnula jsem se pod strom. A než jsem ho sebrala, rozhodla jsem se, že………. si ho taky zkusím schovat a vypěstovat do trošku větších rozměrů. Udělala jsem mu taky domeček z listí a trávy. Třebas tady na mě počká, než půjdu příště? No a tak mám svou malou pokusnou křemeňáčkovou pěstínu.

Málem jsem si ji teda vzápětí hned zase zrušila, protože o kus dál byl ještě jeden oranžovej panáček a ten už byl k sebrání. Svrběly mě ruce, sebrat to teda rovnou šécko, ale pak jsem si řekla, že ne, že budu křemeňáková velkopěstitelka, jako jsem bývala v těch lacláčovejch tepláčcích.  😀 . Tenhle jeden bude pro dnešek stačit, porce akorát do kulajdy. Chtěla jsem sice původně dělat pórkovku, neb jsem od sousedky dostala krásný pórky, ale…. prt. Počkaj, bude kulajda. 

Tož jsem teď zvědavá, jak to bude, až tam dneska po dvou dnech vyrazím. Včera pršelo, bylo teplo, třebas kucí povyrostli a čekaji tam na mě? Uvidíme, jsem zvědavá jak veverka 😀

Toho velkýho jsem si hrdě nesla v ruce a průběžně k němu čmuchala. Obešli to pěkně po okraji lesa, kdyby se tam třebas někde krčil po bukama opodál nějakej hříbek, ale ne. Ale co, tenhle úlovek stojí za šécko a úplně stačí. 

“Se nám ta krátká procházka nějak pěkně natáhla.”, říkala jsem si, když jsem úvozem podél pastvin stoupala k silnici. Ohaříci se netvářili, že by jim to nějak vadilo, takže není co řešit. A my budeme mít výbornou polívku. Doma jsem pak vypustila do prostoru pana Vildu, aby za mě vyluxoval a šla vyrábět čerstvou kulajdu. A že se teda povedla! Jak je to sezónní jídlo, můžu se s ní cpát furt, když jsou ingredience. 

Ohaříci vylemtali vodu s kastróla, šli se vyplesknout na trávník a dělali drbny. Vyloženě vesnická idylka 🙂 .

P.S. Pěstírnu  mi někdo zrušil, protože v sobotu, když jsem tam vyrazila, tam bylo leda tak prt a vedel vyvrácená prašivka, takže smolíčka pacholíčka mám a ne pěstírnu. Odhaduju, že mi to mohla vyfouknout paní, která přebývá na chatě na kostelíčkovým kopci a podle toho co říkala, tak dolů na louky chodí vypustit svýho dobrmana, protože tady má přehled a dle svých slov ho jedině tady může pustit, protože ji neposlechne, když vidí psa. (Tudíž doufám, že já je uvidím dřív a stihnu případně otočit nás do protisměru.) Nu co, já jsem si tady už dva velký křemeňáčky ulovila, tak teď zas ona. 🙂