Moje milá kolegyně Monika, která se mi stará o čistotu mojí pidikanceláře, je cestovací a poznávací osoba.
A protože jsme si hodně o našem Domečku a jeho okolí spolu povídaly a já jí ukazovala fotky, a chlubila se naší kavárničkou (taky s manželem milujou kávičkový posezení) přihlásila se ondynoj nadšeně k návštěvě na minulou neděli.
Já jsem ji trávila převážně ve sklepě, kde jsem šudlala stěny mýdlovou vodou, aby se pak na nich dobře usazovala omítka a štuk. Protože nemáme zvonek dohodly jsme se, že mi od branky zavolá a nebo mě přivolaj ohaříci, podle toho, jak moc je dolů uslyším 😀 . Myslím, že ten její telefon zazvonil ve stejnou chvíli, kdy se rozeřvala ohařská siréna 😀 😀 . Kdyby ohařská siréna věděla, co jim návštěva veze, nebude řvát hlídačsky, ale nadšeně. Páč, Monča na ně pamatovala s taškou plnou………plyšákůch!
A jejejejeééééje to se rozpoutalo po zahradě plyšácký rejdění. Takovýho bohactví!! 😀 😀 Hlavně Rumoušek nevěděl co dřív. Talli to pak měla jednoduchý, součástí tašky byly i nějaký žužlací kostéčky, takže ta popadla nejdřív jednu, tu v tichosti schroustala a pak v ještě větší tichosti se vplížila do tý tašky znovu a uzmula tu, kterou tam zanechal Rumoušek ve svým svatým nadšení nad slonem v modrým tričku 😀 😀 . Nějaká kostéčka mu byla ukradená, hlavně, že má slona v modrým tričku, protože to ešče nikdá žádnej pejsek neměl, enem von to má. 😀 A drandil nadšeně zahradou a po dvorku abychom ho obdivovali. Což jsme všichni činili velice poctivě 😀
Následovala prohlídka Domečku a přilehlých nemovitostí a latifundií. Oceněna byla také naše okýnka a ložnice s kulatým rohem. Pochlubit se dlaždičkama 😀 jsem zapomněla, neb jsme si šli dáti kávičku. Brtnik se pak šel ponořit zase do sklepa a já vytáhla návštěvu a ohaříky ven. Na kopeček, ke kostelíčku. Protože o tom jsem Monice hodně vyprávěla a hodně fotek ukazovala. A oni v podstatě přijeli kvůli tomu místu a že pak právě zajdou ještě do kavárničky, když budou stíhat a taky do vyhlášený zmrzlinárny ve nedalekým městečku, o který jsem jí pochopitelně taky nadšeně referovala. A aby ne, protože jejich zmrzka s názvem jablečný koláček…………..to je mana nebeskáááá! Ta s lehkostí trumfne i mou oblíbenou vanilkovou. Lepší jsem zatím nikdy neměla.
Noo jo, jenže stejně jako, když jsem nahoru vzala nedávno Dennyky a Romču a zapomněly jsme šécky hlídat čas a mít na paměti to, že dole čeká František, tak teď to bylo stejný. Nahoře už na zmrzku a kávičku nikdo ani nevzdechnul. 😀 a jen jsme se tak pěkně kochali kostelíčkem a pak mým bukovým chrámem a šli jsme si lesem. A ohaříci nám pochopitelně dělali doprovod. Tali de facto hned na začátku předvedla svoje schopnosti a tak jsem si po ní sáhla, drapla ji za tu její kušnu a vysvětlily jsme si, že vnímat mě bude i když s námi jdou další lidi. To je její mylná představa, že když není moje pozornost cele upnutá na ni, dalo by se toho využít. Tak nedalo. Škoda, že to ještě za ty roky nepochopila, ale asi jí to její mozková kapacita neumožňuje.
No, jak jsem psala, jede si teď zase svoje obdobíčko. Nicméně tím, že jsem jí zatla tipec hned na úvod, už to pak bylo docela i ve snesitelných mezích a o něco později, už to bylo natolik fajn, že Míra – Moniky manžel, člověk zcela nepsí – řekl: “No, ale na to jak je pošahaná /to mě překvapilo nejvíc, že člověk laik to vnímal/, docela dobře poslouchá. ” 😀
Jak jsme se tak courali koukolem, pravil najednou Míra. “Hele – to je hřib dutonohý!” 😮 😮 udělaly jsme obě s Mončou na prašivkou 😀 . Kdo nezná – a asi to bude většina, podívejte se schválně jak to vypadá. https://www.google.com/search?q=h%C5%99ib+dutonoh%C3%BD&rlz=1C1GCEB_enCZ946CZ948&tbm=isch&source=iu&ictx=1&fir=krrFQpalaH6oIM%252Cy3v5xLRGoJgnYM%252C%252Fm%252F0g5scj9&vet=1&usg=AI4_-kQwrqlX8bRb93YF0FkYEH3mOS8GYg&sa=X&ved=2ahUKEwjq7cTdqIPzAhWghf0HHQ4UBjUQ_B16BAguEAE#imgrc=MaxYyg50PGZadM
Prostě prašivka. Při bližším ohledání to vypadá jako kříženec mezi klouzkem, babkou a prašivkou. 😀 A fakt to má dutou nohu, a je to tím pádem nezaměnitelný s čímkoliv jiným. A je to jedlý. Hm. Chápu a rozumím, nicméně jsem se neodhodlala k tomu, že bych si nasbírala pro sebe domů. Radši jsem byla tím, kdo jako první volal – “Helee, tadyyy, a táámdle…. žjo a tudle sou taky!” A jen jsem chodila a ukazovala kam mají jít. A taky odháněla Rumíčka, protože moje jásání pro něj bylo signálem, že se děje nějaká ukrutná zábava o kterou nechtěl přijít. Jenže jeho nadšený stepování ohrožovalo pak na životě ony podivuhodné houby. Zato Tali nezaujalo nic, resp. zaujalo ji to, co zajímalo ji a bylo nutno dozorovat, aby se nevzdalovala nad míru únosnou. Jí prostě málokdy samu od sebe zajímá, kde jste. Až když po dlouhý době zjistí, že osaměla, tak se začne shánět. Dřív ne.
No a protože mám s sebou v ledvince zpravidla plátěnou taštičku složenou, nemusela se návštěva žinýrovat a mohli sbírat, co hrdlo ráčilo. Tím se nám ta procházka i natáhla a bylo už opravdu jasný, že nestihnou nejen tu návštěvu zmrzlinárny, ale ani tu kávičku v kavárně. Ale tak co, zase aspoň budou mít důvod vyrazit sem na návštěvu. Při návratu se Tali už i vzpamatovala a chovala se příčetně, ba se dokonce dobrovolně pinožila kolem a asi třikrát ji přepadla potřeba očního kontaktu. Tehdy právě pronesl Míra tu větu, že je docela i poslušná na to, jak je pošahaná:D .
Vraceli jsme se zpátky bukovým chrámem. Jen v opačném směru. A oba návštěvníci byli zase z místa nadšení, páč to tu bylo zase jiný, když koukáte z opačnýho směru. Tam se to zkrátka nevochodí, dyk to řikám 😀 . I kopeček od kostelíčka jako by byl pro ně novum, byli překvapení, jakej je to dolů sešup. Jasně, drápete se nahoru, ale když pak jdete obráceně, je to překvápko, jak si musíte dávat bacha na starýho Zacha, abyste to dolů nevzali rychlejš, než máte v úmyslu 😀 . A to bylo sucho! Když je po dešti, je to dolů docela zábava. Úvoz je v tuhle dobu ještě zelenej, tak jsem jim jen vyprávěla, jak barevný to tady v tom místě později na podzim je.
Zpátky k Domečku jsme dorazili fakt tak pozdě, že už byl čas jen na to, aby jeli rovnou domů. Nicméně jsme se dohodli, že v dohledný době se zase zastaví a půjdem třebas na houby a snad dojde i na tu zmrzku 🙂 . Ohařiska chtěli postupně nasednout do jejich vozítka a tak byli rázně odveleni na zahradu. Kdo nebyl odvelen byl Mouses, o kterým nikdo netušil, že leží pod autem. Škublo ve mě jak ve starejch hodinách, když auto nastartovalo, aby mi Míra ukázal parkovací kameru a zpod auta vystřelilo mouratý strašidlo. Brrr. Ještě že tak! Že to bylo v momentě, kdy auto stálo.
Když odjeli a my se vrátili na zahradu, už tam vartovala ohařská dvojka a každá třímala v kušně jednoho plyšáka. Program byl jasnej – máme jim házet 😀 . A protože se David ještě vracel zpátky do sklepa, zbylo to na mojí maličkosti. A tak jsem závěr neděle trávila tím, že jsem obdivovala různou variantu plyšáků, podle toho , co mi kdo nabídnul, házela vejšky a dálky a taky jim ty plyšáky schovávala, aby si trochu namáhali hlavu a nos.
Fajn nedělní odpoledne to bylo. 🙂
Jo a říkala Monča, že ta houba je moc dobrá. Tak….. že bych ji zkusila? 🙂