Byl dobrodružnej veskrze celej.
Teda odpoledne bylo dobrodrůžo. Páč jsem zase po delší době jela domů autobusem a to značí, že nikdy nevím, jak se cesta vyvine. Před odchodem z domova, ještě ráno, jsem asi 200x zkontrolovala, zda mám klíče 😀 a taky kartu platební, protože kdybych byla bez ní, můžu jí tak leda pěšky. Karta se asi nikdy nestane mojí součástí, já jsem s těma financema fakt hrozná. Nu, takže jsem se ujistila, že jsem po všech stránách už od rána připravená na skutečnost, že pojedu odpoledne 😀 domů autobusem. A ujistila jsem se takhle ještě i v kanclu, než jsem z něj definitivně vypadla. Svištěla jsem hoooonemky na tramvaj, abych byla na zastávce včas.
To se podařilo. Ovšem hnedle jak přijel autobus, nastal první zádrhel. Pan řidič chtěl vědít pásmo. Pásmo, pásmo, jaký pásmo, žádný s sebou nemám 😀 , chtělo se mi ftipně říct, enemže na ftipy nebyl prostor, jednak proto, že jsem nástup rozhodně nechtěla zdržovat a druhak ta osoba za volantem se teda netvářila. Sdělila jsem osobě, že to fakt jako nevím, na to se mě doposud nikdo neptal. Jenže bez znalosti pásma to vypadalo, že se k lístku nepropracuju. “Šestka, nebo spíš sedmička.” pípla paní za mnou. “No, šestka nebo sedmička”, zvopakovala jsem jako blbeček. “Jenže já to potřebuju přesně.” Čas utíkal. A nejen mně, pochopitelně. Vůbec nechápu, proč to po mě chtěl, když doposud se mě na takovýhle detaily žádný z řidičů nepoptával. “Hele, dejte tam to nejvyšší, mně je to jedno, hlavně ať už jedeme.” navrhla jsem. “Jenže to je pak dražší a můžete na tom prodělat.” “To je mi jednoooo”, úpěla jsem, “dejte tam tu sedmičku!” ….(“Sakra, do..dele takyuž, klidně prodělám i spoďáry, hlavně, abychom už vyrazili!), řvala jsem na něj v duchu a usmívala se. Natočil mi lístek se sedmičkou, nebo s čím a já konečně mohla postoupit dozadu, aby mohly nastoupit ty dvě dámy za mnou a abychom už konečně vyjeli. Už takhle jsme vyráželi se zpožděním.
To se ještě zvětšilo do dalšího zádrhelu na příští zastávce, na autobusovým nádraží. Kde už čekal obří had lidí, který taky chtěli nastoupit a jet. Bohužel většina z těch, co nastoupili, propadli takovýmu tomu bujarýmu pocitu, že oni už jsou vevnitř a neposouvali se dozadu nějak svižným tempem a tvořili tak špunt. Autobus se pomalu plnil a to k prasknutí, bylo tam nedýchatelno a čas stále běžel… a běžel….
Mno, takže to už jasně vypadá, že zas uvíznu v New Bubu a půjdu tedy do Kaffkárny na kafe, stavím se v zelinářským stánku a přijedu domů o hodinu pozdějš, než jsem plánovala, ale aspoň o hodinu dřív, než obvykle. Tak aspoň něco. Smiřovala jsem se s tím. Ale stejně jsem cestou po dálnici očima zadržovala číslice zobrazující ubíhající minuty. Když jsme sjížděli z dálnice ještě nebylo jasný, jak to dopadne, šance to určitý byly, ale měli jsme před sebou pořád ještě dvě zastávky. Nebudu to natahovat jak gumu u trenclí – na minutu jsme to………stihli. ŽJOOOOFKÁÁÁ UŽOFKÁÁÁ, byla jsem Blažej. “Tooo vypadá nadějně!!!” Tetelila jsem se v duchu. “Tetkon hlavně aby nepřijel zas nějakej Niki Lauda, co pojede šnečí třicítkou, a tím pádem stíhám i ten poslední spoj! A pak… jak jsem psala na fórum – Ohaříci těšte se!” Nikiho Laudu asi šupli někam jinam, takže jsme to stihli pěkně na čas a já se mohla radovat a užít si ten poslední úsek, kdy se k nám sjíždí lesama. Z výšky autobusovýho sedadla je to ešče lepčí podíváníčko. Vyjeli jsme z lesů a já se nadšeně dívala na kopec za loukama a plánovala si, jak si právě tam vyrazíme.
Zaplujeme do lesů, budeme se pěkně courat, blbnout, hrát si a dojdeme k rybníčku, kde si ohaříci zaplovou…. když jim nezapomenu vzít házedla teda….a prostě si zavýletíme. To bude! Hlavně teda musíme proklouznout tak, aby nás nezmerčil ten bandita mouratej, páč s nim do lesůch nemůžeme. To bude další dobrodrůžo, snažit se zmizet nenápadně. Ohaříci se přirozeně radovali, Tali jen tentokrát nemohla pochápnout, že se za chvíli neotevře branka a nebude v ní pánik. Doteď jí to nikdy nevadilo, dneska si střihla premiéru. Ale díky jejímu nastavení jí to nevydrželo nějak enormně dlouho. Rychle jsem se mezi vítáním převlíkla do normálních – tedy psích hadrů, naplnila ledvinku dobrůtkama a šlo se. No….šlo se…. aby se kus od branky zjistilo, že nemám ty aportíky do vody, přesně jak jsem předpokládala. Ukázalo se, že to byla osudová chyba. Protože zatímco jsme se vraceli, vyskytnul se u branky odkudsi se přišouravší, rozespalej Mouses.
“Nažďáár Mousí! Hele nechceš jít ešče spinkat zase?” snažila jsem se ho přemluvit a doufala, že když je tak lenivej, tak s náma třebas nepůjde…..? Vedle jak ta jedle. Do vteřiny byl čiloučkej až moc a já ho musela umravňovat, aby se držel s náma a nelítal po silnici. “Třebas nás opustí na louce za koníkama.”, dávala jsem tomu ešče šanci. A u úvozu jsem si mohla jen povzdechnout, že: “Je to marný, je to marný, je to marný. Leda….. že by se odpojil tady v úvozu.” A nenápadně jsem nás zrychlila. Hele to jsem neměla dělat protože…. tím jsem spustila lavinu lamentací a komentářů, takže naše dobrodružná výprava, kterou jsem plánovala do lesů, vod a strání se scukla na CELOU DOBU KOMENTOVANOU couračku po loukách. Že nekecám si můžete poslechnout sami:
Mno, takže jsme hráli s tím, co nám dal k dispozici – tedy s couračkou a flákárnou. Protože bylo teplo a nějaký aportýrování a velký cvičení nepřicházelo moc v úvahu. Ale víte co? Já poslední dobou nějak nedělám nic jinýho, než že se hlavně flákáme 😀 . Leckdy se za to kárám, ale ohaříci nevypadají, že by jim to nějak vadilo a nadšeně si pobíhaj a netrápí nás nic. Sem tam proběhne nějaký to přivoláníčko:
a nebo – jako dneska se pěkně čenichá v trávě. Měla jsem s sebou krájený sýr, tak to se to pěkně čenichalo. Mouses vždycky seděl a vočumoval, co to tam páchaj a tak se mu taky vždycky kousek sýra dostalo. Jakmile jsme se dali do pohybu, spustil opět komentovanou prohlídku v kočičím jazyce. Nosit se nechtěl, ale tu kušnu celou dobu nezavřel. V jednu chvíli jsem ho nemilosrdně ovšem bafla do ruky, protože opodál kroužily dvě káňě.
Sice jsou tu psí bodyguardi
a člověk, ale…. malej kocourek je malej kocourek. Když jsem se nevěnovala dozorování kocoura, nebo kochání se tím, jak jsou ohaříci volní a svobodní,:
tak jsem si fotila kytičky. Na tu růžovou (musím zjistit, japa se to jmenuje) jsem číhala už dlouho, pořád to bylo o těch poupatech a do kvetení se to nehnalo, jako tudle její bílá sousedka.
Taky jsem možná vyfotila jednu, či dvě hádanky, ale ty vám tu tetkon pochopitelně nemožu vokázat, protože to byste měli při hádání pak v pátek už jednoduchý 😀 . Jakmile jsme to otočili do zpátečního směru, očekávala jsem, že Mouses konečně sklapne. Vždycky sklapne, když se vracíte. Dnes ovšem ne a jeho mrrňau, mrrňau se mi za zády ozývalo neustále.
Došli jsme do úvozu k pastvinám a já si všimla, že se to na západě pěkně zatahuje, tak jsem z toho zkusmo chtěla udělat umělecký foto 😀 :
Měli jsme to evidentně akorát, abychom nezmokli. Třeba už je pánik i doma. Nebyl a tak jsme se šli ještě courat na louce pod kapličkou.
Kus od ní rostou výýborný špendlíci na brouci 😀 a tak jsme se tam s ohaříkama uplacírovali a cpali si pupky špendlíkama. Hezky spravedlivě-já jeden, Rumíček jeden a Taliprtka jeden .A pěkně vypeckovat i ohaříkům, aby je to v pupiku netlačilo. Tali ovšem na správnou životosprávu nedá, takže si česala i sama.
Jo a víte co? O dobrodrůžo nakonec nebyla nouze ani na tý prochajdě. Protože když jsme byli na těch loukách, tak……….no poslechnětě si to sami. Myslím, že bylo dobře, že jsme do toho lesa nešli:
Jak vidíte, Tali nebylo nutno ani přivolávat a nasáčkovala se ke mně dobrovolně, sama od sebe. No brrr, tam bych nechtěla být. Takže vlastně Mousesi – díkec, žes nás vzal na tu komentovanou procházku po loukách. 🙂
No a když jsme došli domů, tak čtyřnohý osazenstvo odpadlo jak…. kuželky 😀 😀 . A zcela pochopitelně byl nejvíc vyřízenej pan komentátor, kterej usnul na hlavě 😀 .
🙂
Je hroznej že jo? Tu kušnu prostě nezavřel a furt něco pronášel, vykládal, komentoval. Podle mě by ho teď při volbách mohli angažovat na projevy někam 😀
Zrzunda přišel k telefonu kde co mnouka.
Kus kus jak je?
😀 😀 možná mu to radši nepouštěj, bůhví jak moc sprostě Mouses nadává 😀 , aby se toho pak mrňous nechytil a nezkazili jsme Ti ho.
To me nenapadlo,ze to může bejt s hvězdičkou🤓
Zlatko – myslím, že u Mousese lze očkávat cokoliv jinýho, než přednášku na téma etiketa slušné chování a spisovný jazyk. Myslím, že by to spíš bylo jedno dlooooouhý pípnutí 😀