Tentokrát to nebylo ani dobrodrůžo, ani vopruz.

Tentokrát to byl naprostej propadák. I když to tak zpočátku vůbec, ale vůbec nevypadalo. Spíš naopak. Na začátku to právě bylo to dobrodrůžo. Protože jsem byla zvědavá, jak ten nejdůležitější spoj pojede. Na čas? Ze zpožděním, nebo jak? A vypadalo to nadějně. Z Prahé jsme vyjeli jen s minutovým zpožděním, který následně pan řidič smazal na dálnici a do první zastávky jsme vjížděli supr na čas. Stejně tak jako do těch dvou následujících, který už jsou v městě, kde přestupuju. Takže na mojí zastávku jsme dorazili v luxusním čase a já si říkala, že je to poprvní, co tady jsem tak, že si na další spoj v klidu počkám.

Nooooo. To jsem teda nečekala ale, že to bude doslova. Protože – nechápu, nechápu a nechápala jsem ani následně, že autobus, který má startovní zastávku pár metrů od té naší, přijede už se skoro pětiminutovým zpožděním 😮 😮 . Leccos by asi vysvětloval věk řidiče – 152,5 roku a možná ještě dál! Pravděpodobně na zástavce usnul, nebo jak si to vysvětlit. Opravdu je to mezi těma dvěma stanicema pár metrů, nelze vyrobit tak velký zpoždění jízdou.  Ovšem pokud vám tedy není těch 152,5 roku a nebojíte se jet vyšší rychlostí, než je 12 a půl kilometru v hodině!! Víc jsme prostě rozhodně následně jet nemohli. Jako ten člověk měl evidentně někde problém, protože fakt na tý státovce jsme se naprosto ploužili, to jsem tam rychlejš jela tuhle  i já pro benzín. Kdybych nespěchala, asi bych si užila tu skutečnost, že pokud by byl v oboře daněk, viděla bych nejen jeho ale i drobné detaily na jeho paroží, protože bych měla dostatek času si ho prohlídnout, než bychom ho mimuli. Tohle bylo zoufalství – viděla jsem, jak nám protéká čas mezi prstama a navíc jsem měla obavy, že ten praděd tam usne a řízne hlavou vo volant. Každopádně čas na přestup – který byl štědrých 8 minut – prohučel než by jedna řekla švec.

Jako já na hodinu ztvrdnu někde v díře, kde ani nic není? A to jen proto, že se dědek bojí jet rychlejš, než je těch dvanáct a půl kilometru v hodině? Nebyla jsem jedinej zoufalec. U výstupních dveří nás stepovalo vícero. Hlavně školáci, který se vraceli domů. Mno, a když jsme vjížděli do vesnice, kde se přestupuje, tadááá, proti nám jel náš autobus, který pro nás všechny byl tím posledním přestupem. Na tenhle autobus jsme jeli. „Do….!“ Jo, přesně takhle jsem zvolala hlasem zoufalce. Možná tak hlasitě, že to bylo slyšet i v tom odjíždějícím autobusu 😀

Bane, tím to nebylo. Bylo to tím, že pak řidič byl gentlemán, hodný a přemýšlivý člověk. Takže! Zastavil zcela mimo zastávku, prostě na konci vesnice (a možná znal i toho Fitipaldiho za volantem našeho autobusu, protože zastavil tak, aby tento nemohl projet, dokud on sám neodjede.)  Ze dveří se vyřítila zběsilá lavina zoufalců a fšicí jsme hnali k tomu druhýmu busu. Zrzavej klučina, s kterým jsem na tomhle přestupu cestovala pokaždý,  letěl tak vehementně, že mu nohy podjely na naplaveným štěrku a kamení, který přinesl déšť a ke dveřím autobusu dojel ten chudera po hrudním košíčku. Kdybych mohla, tak vlastnoručně tomu náměsíčníkovi, co nás sem dovezl s dvoudenním zpožděním, roztrhám řidičák. Tak mi bylo toho kluka líto.

No každopádně díky inteligenci a vlídnosti tohodle pana řidiče jsme se všichni mohli nalodit a pokračovat ve svý cestě k domovu. „Suprrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr tadadáááá.“ , jásala jsem si v duchu a spřádala plány, jak já vytáhnu ty ohaříky ven a kam půjdeme. Musíme jít tak, abychom se stihli vrátit, až se bude vracet Brtnik, protože v plánu bylo zase zajít si na obligátní kávičku, kterou zahájíme víkend. „Jojojojoooooo, to je kráása!“ tetelila jsem se, když jsme lesama sjížděli k nám do údolí. Když autobus zastavil na naší zastávce, zaběhla jsem ještě poděkovat řidiči za to, že byl tak hodnej a počkal na nás. A pak už jako ta srnka pelášila úvozem od sámošky nahoru k nám domů. 

A pak došlo k metamorfóze. Protože k domečku jsem doběhla jako srnka a následně čuměla jako tele na nový vrata. Proč? Hm, protože jsem idiot. Ka, idiotka!! Protože víte co? Já neměla KLÍČE!! Chápete to?? Neměla jsem klíče!! Všechno to bylo marnýýýý! Napracovaný hodiny, nehty okousaný nervozitou, ešivá dojedu. A pak v cíli zjistím, že nemám klíče? Že jsem je ze zvyku, nána jedna pitomá, hodila v autě do kastlíku? Takže Brtnik, kterýmu je to fučík, má tetkon dvoje a já mám prt?? Ohařiska řvali za dveřma jak prokopnutý a Mouses se mi hrabal v obsahu batůžku, kterej jsem vysypala dočista do čista, abych zjistila, jestli se ty klíče někde nekrčej. I když jsem věděla, že nekrčej. Jen jsem oddalovala okamžik, kdy si přiznám, že tady budu dvěapůl!!! hodiny úplně zbytečně někde loncat a trčet. „Bože já sem taková krááávaaaa!“ neudržela jsem se a zcela nahlas jsem ohlásila po vesnici tuto informaci 😀  . Páč rozhlas by proti mě tiše ševelil.

Fakt výborný. Bylo mi to líto úplně nejvíc. A ohaříků mi bylo líto. V tichosti jsem obešla dům, jestli nenajdu nějakou možnost, jak se dovnitř procedit. Bohužel prt. Nepozorovaně jsem vysmahla ze zahrady, která  byla v ten den otevřená kvůli elektrikářům, který měli přijít. A zmizla jsem tak úspěšně Mousesovi, kterej by se jinak ke mě přidal a kam bychom tak asi jako spolu šli, že jo.

Zamířila jsem ze zoufalství ke kavárně a říkala si, že třebáááás…. by mohli mít otevříno, že jo z nějakýho záhadnýho důvodu, by měli dřív. Tak neměli. Proč taky. Že jako Koláče je blb a nemá klíče? Usedla jsem na lavičku a šla si aspoň postěžovat telefénicky Peťě AP.  Ta se mnou na drátě strávila hodnou chvilku a pak už mazala z práce taky domů. Fšicí budou doma! Jenom já Doňa Debilita budu sedět tady na lavičce. A navíc s deštníkem, protože začlo cedit. Chjo, to je teda vodpůldne. Mohla jsem si jít sednou pod baldachýn v kavárně, ale bylo mi to takový blbý.

Pak přijela bílá Alfa Romeo a z ní vystoupily dvě důchodkyně 🙂 a dohadovaly se, že měly jet pozdějš, dřív, jindy… protože určitě ještě není / je otevřeno, protože loni přece….. No neměli otevřeno. Každopádně důchodkyně si šly pod ten baldachým sednout. Tak to jsem si řekla, že teda nás bude víc a nebudem se bát kavárníka nic! 😀 a šla jsem si tam sednou taky. Mile mě vyzvaly, ať se posadím k nim a byl z toho nakonec neuvěřitelně skvělej pokec. Semlely jsme tam kde co a tak rychle utekla ta doba, než nakonec otevřeli.

Dámy si objednaly kapůčo a rakvičku 😀 , já se rozhodla, že se pořádně odměním, za to příkoří, který jsem si učinila a objednala jsem si místní výbornou kávičku, domácí kiwijovou limonádičku a dvě porce zmrzliny. Když jsem takový chudáky. Helejte ta kiwijová limonádička – to je vynikající pití, ale vynikající. To si tady musí dát každej, kdo sem přijede 😀 . Zmrzka byla taky moc dobrá, ale…. vzhledem k tomu, že jak pršelo, tak se značně ochladilo, to vám řeknu, že to nebyl nejlepší nápad. Tou dobou už mně vlastně byla ziminka. Měla jsem na sobě jen sukničku, tílko a průtočný botky, tedy botky s páskama. Toť vše. A můj hopsafráček zvostal ráno taky v autě. Asi aby těm klíčům  tam v kastlíku nebylo smutno, nebo co. A navíc jsem si hned na začátku sedla na mokrej podsedák, takže jsem měla mokrou zadel. A ještě navíc – mě zamokřil urousanej pejsek místní štamgastky, kterej mě přišel pozdravit. Beník je z útulku a vypadá jak briard, když ho vyperete na 95°C. Dokonalá miniatura, zachován je i rámec těla. Jest bohatě osrstěn, takže když se o vás opře…. jste mokří. 

A pak se zjevil rytíř na bílým koni! Neboli přijel Brtnik a přivezl mi teplooooo. Svou pracovní mikinu s beránkem a moje zateplený holinky. Lačně jsem po tom skočila a narvala se do toho. Vyloženě dáma jsem byla. Jeho obří mikina skovala i sukničku a tak jsem tam byla jakoby jen v teplý mikině a zateplených holinách 😀 😀  . Pravil, že ohaříky provizorně vypustil na zahradu, aby se oni mohli vypustit a jede vyzvednout chleba do vedlejší vesnice, kde ho máme každý pátek objednaný.  A ať tam na něj počkám, že dovalí za chvilku s ohaříkama. Odjel a já tam stála jen v tý mikině a holinkách. Švarný děfče 😀  Ale to jste měli vidět, jak se hnedle se mnou dali do hovoru místní štamgasti. No, nějak člověk zapadnou musí a já zvolila, pravda, trochu extrémní způsob 😀 😀 .

Když pak došel Brtnik s ohaříkama, omluvila jsem se těm nebohým tvorům, že jsem takovej idiot, že místo toho, abychom cárali po lese, museli oni smrdět doma a já v dešti pod baldachýnem. Doufám, že mi tohle bude dostatečným ponaučením pro příště, abych si zkontrolovala, ešivá se domů dostanu.  🙂 Tak jsem ten víkend zahájila trošku jinak, než jsem měla v plánu, no.