V úterý 22. června jsme si šli pro druhou protikoviďáckou fčelku.
Nebyla jsem úplně natěšená, protože prostě nesnáším injekce, nesnáším cokoliv kolem nemocí, léků, dochtorů a tak. Nesnáším. A tady navíc prostě furt mám ty pochybnostě, nicméně už jsem se na cestu dala, tak věci jest nutno dotahovat do konce a udělat se má, co se musí. I nejen kvůli sobě, ale taky kvůli společnosti, protože je fakt, že pokud se na to všichni vyfláknem, tak se z toho nikdy nevyhrabeme. Nebo jo, to asi jo, ale za cenu velkého počtu těch, co nás opustí už nafurt a totálního vyčerpání těch, který s tím sajrajtem bojujou od začátku – tedy zdravotníků. A člověk by neměl bejt sobec.
No takže jo, ráno jsem srdnatě vyrazila vyzvednou si svůj protikovidí ďobanec. Stejně jako minule, projede člověk k očkovacímu křeslu hladkou cestou, jak na pásu ve Škodovce a než se stačí rozkoukat, uuuuž ji má. Teda musím ale říct, že minule chlapec slovenský očkovací byl šikovnější, než tahle sestřička. Prve jsem o tom fakt ani nevědíla, teď teda docela jo. No, poučila mě, abych počítala s tím, že druhá dávka s sebou nese zpravidla horší symptomy, ale na to jsem byla připravená. Mám pít, ale ne alkehůl (jaká to škodááááá 😀 ) , mám se šetřit a nemám nic dělat. Ta druhá část doporučení, tak ta se mi líbí moc 😀 Takže připravená jsem byla.
Enem ne na to, že něco málo se dostaví taklenc pěkně rychle. Páč ledva jsme došli do čekárny a posadili se tam, tak po cca pěti minutách vzal někdo někde takovou veeeelikou jehlu, nebo šídlo a vrazil mi to do levýho spánku směrem k voku 😀 . Sykla jsem si a čapla se za hlavu. Hnedle přikvačil pan voják a ptal se mě, ešivá jsem v pořádku. Zakejvala jsem a doufala tiše, že to ten pán v černým, co sedí vedle mě a má stejnou adresu jako já ,nebude v žádným případku cynicky komentovat 😀 Asi se mu zželelo nebožačky a nebo měl svých starostí dost, každopádně ani nepípnul a nechal si případný komentář pro sebe 😀 . Pan voják se ptal, ešivá si radši nechci lehnout, což jsem s díky, ale razantně odmítla. Mohlo by se taky stát, že usnu a budu tam spát velmi dlouho, protože dvě předchozí noci se díky vedru nedalo spát naopak vůbec a já měla řádnej deficit. Voják už mě pak měl v merku a vždycky když šel kolem zvednul tázavě obočí nad rouškou, já se pod rouškou usmála a odkejvla, jako že dobrý. A než jsme odcházeli, už to taky dobrý bylo.
Ke každý včeličce patří odměna a tak jsme si došli koupit zmrzku a dát si něco na hlad. A posléze se vydali do pracovního procesu. Byla jsem zvědavá, jak bude tělo reagovat tentokrát. Jak podle hodinek – ruka se ozvala za dvě a půl hoďky. Ale ne tak jak minule, s menší intenzitou a ani to až do večera nedošlo tam, kde to bylo při první dávce. Ruku jsem v pohodě zvedla, jen to prostě bolelo. Co bylo nový – byl takovej pocit, že jsem za sklem. Nebo jak ten stav popsat. Prostě takovej divnostav, kterej se dostavoval když jsem byla v pohybu. Jinak ne. Trošku bolely noženky – lýtka. Jinak nic. Brtnikovi se motala trošku šiška, a bolely ho taky lýtka. A ruka v místě vpichu. Jinak dobrý. Ten pak navíc v práci měl takovej fofr, že na nějaký poočkovací stavy neměl ani čas a prostor. Takže s tím taky skončil.
Já jsem ke svýmu překvapení byla tentokrát čilá jako rybička. A to přes to, že díky tomu vjédru, co panovalo, se člověk fakt dvě noci za sebou totálně nevyspal. otevřený okno a štěkající pes u sousedů, popocházející psi vlastní………..to u mě se spánkem nejde moc dohromady. Únava, která se dostavila minule a pořádně mě zvalchovala se překvapivě nekonala. Jen ten stav “za sklem” . I proto vzal Brtnik ohařiska ven sám, ať si kutím v kůchni, uložím nákup a tak jako podobně. Původně jsem chtěla sice jít taky, ale pak jsem uznala, že si taky s nima může vyrazit sám a hodlala se věnovat domácnosti a…………Mousesovi.
Kterej se ten den ráno dostavil s livajcem po dvou dnech domů. Rozhodl se totiž tentokrát, že jak je to léto, tak bude kempovat v sadu 🙁 . Když jsem tam pro něj ten večer šla s ohaříkama, ani chlup ze sebe neukázal a zůstal schovanej. To ešče nikdá neudělal. No jo, dospívá, já vím. Ale doteď vždycky přišel. Tak aspoň, že pak ráno se v tom lijavci nechal Brtnikem přemluvit. Dorazil mokrej jak myš a narval si hladově pupek. Tak jsem teď odpoledne rozhodla, že bude mít zaracha a nepůjde s ohařema ven 😀 . Takže jakmile se dostavil na přivítání, zalígrovala jsem ho a když ohaři odcházeli, pěkně jsem ho od dveří přivolala a za odměnu dostal kousek buřtíka.
A buřtík pak zůstal ve hře, když jsem vzala po dlouhý době klikr a dala do hry přepravní tašku. Abych využila to, že mám čas čistě jen pro něj a je klik kolem. Tož jsme si tak chvíli hravě klikali, dokud o to stál a podařilo se mi vždycky ovšem fikaně skončit dřív. Takže jsme si tím pádem mezi uklízením věcí do lednice, střihli asi tři sekvence a pak jsem to stopla definitivně. A Mouses šel dělat to, co ho doma v současnosti baví nejvíc. Zobrazovat pořekadlo “Dveřma ho vyhoděj, oknem se vrátí”. Neboli neustále vycházet z Domečku dveřma, resp. sítí, kterou mu musím na jeho žádost otevřít a po malé chvíli se vrátit domů oknem přes truhlík s muškátama. Jest touto činností naprosto uchvácen a baví se tím furt. Problémek mu nastává, když si nezmapuje správně terén a okno jest zavřené 😀 😀 . Následujte dutá rána a nadávky 😀 😀 .Posléze rozhořčené výzvy k otevření. No teď měl volnou tlapku, okno bylo otevřený pořád.
Zpohlavkovala jsem to v kůchni a protože ohaří tým se furt někde flákal, pustila jsem se to přípravy neplánovaný večeře. Neb jsem pro ten den neměla v plánu něco klohnit. Počítala jsem s tím, že třebas budu ráda, že jsem ráda. Ale protože jsem byla překvapivě čiloučká, únava se nekonala, rozjela jsem kuchařskej rychlokoncert. Rozhodla jsem se vyrobit lůkcus těstovinovej salát. Nejdřív jsem si nakrájela sušený rajčata a dala je do salátový mísy, do nálevu po nich jsem nakrájela papriky, cibuli a rajčata a okořenila to a nechala je tam, ať si zaplavou . Na plotně se mi mezitím už vařila voda na nudle do polívky, která teda jediná čekala v lednici už jako polotovar. Za pár minutek byly nůdle scezený a na misce a v hrnci se vařila další várka vody – tentokrát na trochu těstovin. Vytáhla jsem z lednice flákotu hovězího, okořenila a položila taky do nálevu po rajčatech. A sáhla jsem po krabici s életrickým grilem. Nainstalovala jsem to na stolek na zápraží a nachystala si to šécko, aby to pak jelo jak na drátkách.
A to už se mi domů vrátili akurát ohaříci s Brtnikem. Byl polonahej. Protože v tričku vláčel hromadu hřibůch. 😮 “No pane jo, to je krása, ale co s tím budu dělat? ” vyhrkla jsem . A vzápětí si odpověděla:” Podělíš se.” A šla jsem volat sousedku Olinku. Měla radost a když pak dojela, donesla jsem misku hřibů a dovedla Mousese, kterýžto tou dobou – zcela vyčerpán skákáním do okna a procházením dveřmi ven – chrápal na sesli na zápraží. Vyzvala jsem ho tedy, aby se laskavě dostavil za babičkou. Uposlechl a houpavým krokem mě následoval. Předala jsem houby, poinformovala o tom, že Mouses kempuje teď naproti v sadu, převzala naopak vajíčka, který mi Olinka přinesla a honem jsem s Rumouškem, kterýho jsem vzala s sebou, vysmahla domů, aby toho mourovatýho zbojníka nenapadlo, se zase rychle s námi vrátit a babička si ho taky užila.
Doštrachal se zpátky až večer. Já mezitím ugrilovala tu flákotu a zeleninu a smíchala to v míse s těstovinama a sušenýma rajčatama. Dosolila pěkně, opepřila pěkně, zastříkla balsamikovým octíkem, nasekala bazalku, dolila oliváč a večeře byla na stole. Došla velkého uznání. Stejně jako to, že jsem si s ohaříkama střihla ešče v mezičase nějaký to domácí trénováníčko. Rumíček to pojal pro tentokrát ftipně – když měl otevřít skříňku, začal hovořit. Vzhledem k tomu, že je to můj tichošlápek, uvítala jsem tuhle jeho iniciativu a přešla tedy k tomu, že budeme hovořit. V ten moment svůj záměr přehodnotil a šel s hubou kolem celý hlavy otvírat a hned rovnou zavírat a otvírat a zase zavírat ty dvířka od linky. Byl jako ten testovací automat v Ikea, jenž do zblbnutí otvírá a zavírá šuplík, aby se zjistilo, kolik toho ten šuplík vydrží 😀 : Možná zkoušel Rumouš, co vydržím já 😀 😀 Vydržela jsem chvíli a poté mu sdělila, že je blb. A že blby by měli střílet. Namířila jsem na něj prsty a vystřelila. Ukázkově se skácel k zemi a dělal tam filutu. 😀
To už se zvenku doštrachala za sítí pískající Taliprdová, kterážto otevřeným oknem zjistila, že si tam něco kutíme a vona je mimo hru. S nadšením se nechala zastřelit taky a to hned několikrát. Brtnikovi vokázala jak vona krásně couve, zatímco Rumouš otáčkoval na jednu a na druhou stranu. A protože jsem nechtěla, aby se mi v kůchni při mým poletování motali, zastřelila jsem je v závěru oba najednou a oni se skáceli, jak dvě akvabely. Rumíček k tomu dodal bolestivý vzdychnutí 😀
Aby bylo mé činnorodosti učiněno zadost, poklidila jsem ještě nějaký drobnosti , umyla gril a nádobí , vyzvala ohaříky k večernímu vyvenčení a v půl desátý si to šinula do kópelky. To už se právě doštrachal ten Mouses, jenž mi po dlouhý době šel gentlemansky dělat doprovod do lázně. Rozvalil se vedle vany a pozoroval mouchu. Pak se taky pustil do očisty a mohlo se jít do peří. To si Mouses na poslední chvíli rozmyslel a vypadnul z vokna zase ven. Myslela jsem, že bude pryč celou noc a myslela jsem si to i ráno. Z omylu mě vyvedl Brtnik, kterej mě poinformoval o tom, že Hitler, jak občas Mousesovi říká, kvůlivá jeho knírku u nosu a jisté krvelačnosti, v noci dorazil přímo k nám do postele, odkud byl štandopéde ovšem vyprovozen pryč.
Stejně jako to vypadalo, že jsou pryč nějaký ty očkovací komplikace. Ruka sice trošku bolí, ale jinak dobrý.
Moc pěknej popis vaření! Pro mě by to ovšem byla záležitost na celý odpoledne, jsem pomalá jak želva a jenom se to zhoršuje. Ale salát dneska udělám taky, inspirovala jsem se u Aidy a udělám z cizrny, rajčat a oliv.
🙂 já mám ráda, když to vaření odsejpá a povede se něco lehkýho a dobrýho. Ten gril už máme od “mladejch” (synovec a tehdy jeho přítulka, dneska manželka) , hrozně dlouho a nikdy na něj nedošlo. Což byla zásadní chyba, je to velmi příjemný zařízení a poměrně rychle obslužný .Má to kámen, má to grilovací plochu, dobře se to čistí, zamilovala jsem se do něj. Můžu vařit venku :-D.
Jak zní salát z cizrny, rajčat a oliv??, To zní totiž zajímace!
Petro, na salát jsem narazila na Dedeníku, psala o něm Aida. Pokud mě paměť neklame, v její verzi byla slitá konzerva cizrny, sušený rajčata, olivy. Na to zálivka z octa, špetky cukru a soli a oliváče plus nadrobno nakrájená petrželka a červená cibule. Místo sušenejch rajčat jsem dala čerstvý, petrželku jsem neměla :-).
hmmm, to z ní dobře, takže jen tyhle tři ingredience jako základ.
Já taky dělám variace, podle toho co mám /nemám k dispozici. takže takový babicovaření 😀
Já taky normálně očkování špatně snáším, jakož i většinu antibiotik. Takže na očkování mě vezl Jakub, kdyby mi bylo blbě – a ono nic. Pan dochtor taky říkal, že mám být tři dny v klidu, vycházky se psem povolil. Jen po druhé dávce mě malilinko bolelo místo vpichu. Brácha mi přivezl nádherné třešně z jejich zahrady, tak se vzepnu k hrdinskému výkonu a na víkend si upeču třešňovou drobenkovou.
Jakub je na té Moravě, prodloužili jim to až do úterka. Přes den makají a večer chodí mezi lidi popovídat (krizoví interventi). Tuhle to sice někdo v TV zpochybňoval, ale já si myslím, že lidem pomůže, když se z té hrůzy vypovídají.
To je prima, že takys prošla bez úhony, ta první dávka prostě byla horší. Asi už tělo ví 🙂 . V TV melou bláboly, jasně, že je to dobře, že chodí s lidma povídat. To, že o tom člověk může mluvit a klidně furt dokola, to prostě pomáhá, však to věděli naši předkové – viz. sdělená starost poloviční starost. Dneska je každej chytrej jak rádio, managér kde čeho a rozumí tak akurát prdu a neumí si to ani utřít nos. Tohle je moc důležitý co dělá. Jsou navíc i lidi, který nikoho nemají. A musí o tom mluvit, protože když si to pojedou jen ve svojí hlavě, bude to bobtnat. To zas byl nějakej chytrák. Vyřiď Jakubovi, že je mocinky moc čikovnej pán a kdyby jel někdy do Prahé, tak že mu něco upeču a von si to tady může vyzvednout 😀 No ale myslím to fakt vážně. Měl by něco na cestu zpátky k vám ke kafi.
No vidíš, v Prahé byl někdy minulý týden, v Troji na kanálu cvičili záchranu z divoké vody. Nicméně Tvou nabídku vyřídím, pokud by ji využil, nejspíš by se podělil s kolegy v práci (naprosto správně).
Jasně, když to budu vědít dopředu a když by se mu chtělo jet na prahu 5, kde mám práci, tak to provedeme. 🙂