A Brtnik si teda spíš jako málem zlomil vaz.
Když jsem se tuhle v pátek vracela s těma prvníma hříbkama, který jsem našla na kopečku, netušila jsem, že jsem taky mohla přijít domů a…………. no, ne radši nemyslet.
Nebyla jsem u toho, ale stačilo mi jen slyšet ten popis. On vždycky něco takovýho vypráví, jako kdyby šlo o nákup chleba! A přitom jde fakt o život. Jako tehdy před stopadesáti lety, když s klukama sklenařili. Přišel tehdy domů, vytlemenej, jak když je sjetej a vyprávěl mi o tom, jak byli zasklívat na střeše činžáku. Jak šel po tý komínový lávce stoletý, co tam nahoře byla a jak ta se mu rozsypala pod nohama a on……….. ne fuj, zase – jako nedělá mi ta představa dobře ani po letech.
Víte jak jsou vysoký starý činžáky! Projel tím dolů, padal a ještě chytal to sklo, aby to někoho nesejmulo dole na chodníku. Musí mít zatraceně dobrýho strážnýho anděla, když tohle ustál a vrátil se mi domů. A já byla od tý doby pokaždý v panice, když se nějak včas nevracel z práce. Jojo, nikoliv závodní jezdec , ale sklenář, to je rizikový povolání. Však jsem taky několikrát přišla domů a jen sledovala krvavou stopu do koupelny, kde se snažil zastavit krvácení. A nebyl sám. Jednou jsem takhle našla u nás v koupelně kámoše Martina, kterej si tam taky zdatně krvácel.
No tentokrát jsem teda doma nenašla krvavou stopu, našla jsem tam muže v relativně stejným stavu v jakým jsem ho před procházkou opouštěla. Ale to jen proto, že zatím nebylo nic vidět a všechno bylo čerstvý. Zato teď už byste na jeho gezichtu zaznamenali, že jako zcela nedávno k úrazu přišel. A ne zrovna veselýmu teda. Dělal do domu cestu novýmu kabelu na elektriku, kdy se musel vyhloubit rigol v zahradě až do nezámrzný hloubky a taky vysekat hlubokej šlinc v omítce, kam se ten kabel schová.
Někde se něco stalo a při sbíjení mu to kladivo sbíjecí podklouzlo, a už to jelo. Podklouzly mu nohy, tělo pokračovalo do příkopu , hlava se potkala se zdí, ta odhodila hlavu dozadu……….. a průser mohl být na světě. Já bych si přišla s hříbkama vesele domů a tam by v rigolu ležel Brtnik se sraženým vazem. 🙁 🙁 Řeknul mi to až po chvíli a já to nejdřív nepobrala, myslela jsem, že nějak uklouznul, když kopal ten výkop. Že to bylo celý ještě trošku jinak, jsem se dozvěděla, až když mu rány na hlavě začly chytat barvu. A to se mi pak neudělalo ani trošku dobře teda. Mám fakt představivost velikou, což se ne vždy hodí. Jeho strážnej anděl tedy při něm zase stál a já doufám, že tohle byl poslední úraz, kterej rekonstrukce přinesla. Vybavím si to pokaždý, když vidím to jeho „tetování“ na gezichtu.
No a já se pochopitelně musím vopičit, že jo. Tak jsem si taky zařádila. Ale nic velkýho teda, jen se mi udělalo krušno z představy, že zase s sebou nemám ten telefén. Páč kdyby to nedopadlo, jak dopadlo, respektive spíš, jak jsem dopadla já 😀 , asi těžko bych si nějak poradila. Mohla bych tak volat leda halóó do voblak mezi stromama. Páč jsem si tak štrádovala pěkně s ohaříkama a Mousesem lesem (heh, jak se to pěkně rýmuje!) a čuměla do listí, ešivá něco neuvidím. Teda něco, nějakou další houbu. Páč když jsme došli ke Kikinímu dubu, zjistila jsem, že jsem minule přehlídla jednoho krásnýho pravýho jedince. To říkám, že to v listí nevidím. Zaradovala jsem se velice, prdla hřiba do taštičky k pamlskům a šla pátrat po dalších.
A! Protože v listí nevidím nejen hřiby, ale nevidím tak nějak jako vůbec nic, stalo se, že mi nožka krásně zajela do džuzny listím pokrytý. Džuzna tak akorát na velikost 37, což jsou moje botky a tak mě pěkně tu nohu zamkla a flákla mnou nejprve směr vzad a pak mě poslala pěkně zase dopředu. Takže ručénky mi vystřelily nad hlavu a kousek putovaly i za ní, aby se pěkným obloučkem zase vystřelily vpřed a následovaly tělo. A já opět uprostřed lesa, stejně tak jako v zimě o pár set metrů vpřed a vlevo, oslavovala ramadán. A skončila s hubou v listí. Nekřuplo nic, za což jsem ráda, jen jsem padla kolýnkama na tvrdou zem opatřenou kamenem a ručičkama mezi větve. Naštěstí jen ručičkama a ne gezichtem. Tím jsem zajela do vrstvy spadanýho bukovýho listí a hekla. Následovalo nespisovné určení směru a místa a do háje to teda nebylo. Navíc, tam už jsem se i nacházela 😀 . Bylo to pochopitelně ještě mnohem dál. 😀
Pomalu jsem se hrabala ven a můj doprovod přišel zjistit, proč se válim na zemi jako prase nějaký. Záchranná četa, fakt 😀 . Chvilku jsem se belhala, ale než jsem došla na cestu a k úvozu z bukoviny na louky, už to bylo dobrý. Jen bylo jasný, že se mi za nějakou dobu kolínka pěkně vybarvěj. A taky jo. Jak když měsíc na hrachu jsem klečela 😀 Navrch k tomu přibyl na pravým koleni slušnej otok. Na rukou modřin tak, že můžu tvrdit, že mě manžel tluče kladivem na čarodějnice 😀 . Ale co, hlavně jsem se nic nezlomilo a já zas můžu lozit po lese. Enem po nějakej čásek budu asi vofafrnější 😀
No tak vy musíte teď být přímo výstavní pár – fakt vám ještě někdo věří, že se doma neperete? Válka Roseových?
Ale jako tfuj tfuj, při těch popisech Brtníka se mi nedělá úplně dobře, pád ze střechy nepřeješ nikomu.
Já si teď ještě ráno rozsekla levý kolínko – jak jsem unavená, špatně odhaduju vzdálenosti a vzala jsem to nohou o hranu postele. Naštěstí nic velkýho.
Jo Brtníko úrazy a jiný dobrodružnostě někdy stojej za to. Jako když si podříznul ruku – na šlachy až, který mu šili – a jel s tím sám do nemocnice, protože nejbližší doktor ho odmítl ošetřit, že by mu to neproplatili. ta střecha, to bylo hnusný, fakt a dodneška mi z toho není dobře. A teď ten rigoletův pád, taky nic moc. 🙁
Je fakt, že te´d to vypadá momentálně, jak když se doma bijem každej den 😀
Ty blaho, to jsou historky teda, takhle se zrakvit, uplne mi jde mraz po zadech. Brtnik ma teda fakt stesti a teda predstava skoncit se zlomenou nohou v lese bez mobilu taky nic moc. Taky uz jsem nad takovou situaci premejslela a snazim se ten mobil nezapominat, ale taky se ne vzdycky zadari. A obcas ho mam, ale vybitej. 😀
No Brtnik má takovejch věci na kontě víc, ale zatím vždycky z toho vyšel se štítem, tak dobrý. Já se taky snažím ten mobil mít většinou u sebe – o to spíš, že fakt loncám tím lesem, a čék nikdá neví, ale prostě nejsem ten kdo je s mobilem srostlej, tak taky právě občas zapomenu. Ale říkala jsem si, ani by nikdo nevědíl, kam jsem vlastně šla, že jo 🙁
No, já to tak dělám běžně, akorát jak jsem si předloni urvala to koleno, tak jsem měla nahnáno – já bych tam bídně nezhynula, na to je v lesích moc lidí, jenže jsem sebou měla ty dva chlupatce a žádné vodítko, takže i kdyby mi náhodný kolemjdoucí zavolal sanitku, tak by byl problém. A rozhodně by bylo lépe aby Vašek o útulek ani neškrtl, mohlo by ho to psychicky zbourat i kdyby si ho páník za hodinu vyzvedl. Takže od té doby nosím aspoň to vodítko 😀
Jojo, jen von ten telefén je asi lepčejší mít. Vodítko teda taky, to je fakt 😀
No u nas v lese nepotkam nikoho jak je rok dlouhej, tam bych bidne zhynula, voditko mam, ale stejne me napadlo, ze kdyby si clovek musel volat sanitku a dorazila driv nez nekdo z domova pro psa, co by bylo. Ono uz vubec jen vysvetlovat kde v tom lese clovek je.
Já u nás taky naštěstí nikoho nepotkávám, takže ten telefén je prostě nezbynej a taky jsem dumala, jak sdělit, kde se nacházím. On by člověk stejně nejdřív volal logicky domů, tam ty místa znají (je teda fakt, že cárám mimo cesty) ale – sanitka by si Tě podle mě mohla vyhledat právě podle toho telefénu.
Máš-li chytrej telefon, tak aplikace Záchranka – ono jim to rovnou pošle souřadnice. Máš-li Nokii jako já, musíš být chytrá ty a dokázat to inteligentně popsat.
Máš-li vodítko, můžou tam psa uvázat když budeš vědět, že si ho tam někdo vyzvedne, jen prostě nestíhá. Pokud si na to teda troufnou, už se prý i stalo, že záchranka odmítla přijet dokud je na místě volnej pes (chápu že se o sebe bojej, ale …).
Mayo – les ve kterým nikoho nepotkáš se vyskytuje kde? Ty bydlíš na Marsu nebo chodíš ven výhradně mezi druhou a třetí ráno? Já potkám lidi i na neznačené cestičce uprostřed Krušných hor. Pravda, bývají to lidé podobného ražení, tudíž mi nevadí.
Petrs01, tak u nas normalka, tady proste nejsou zadny turisticky cile, zadny extra turisticky trasy, okolo jen samy vesnice, kdo by lozil do lesa. 😀
Tak jako jednou za mesic nekoho potkam nebo na nejaky vetsi ceste cyklistu, ale jinak nikde nikdo.
Ale zas ty lesy nejsou nijak obrovsky, takze pro tebe by to asi nebylo a nebo jedine prechazet z lesa do lesa. 😀
ja sem se bala jeslti mam vubec cist dal! ale zda se, ze nakonec si v tom listi nezustala 🙂 uf uf. Nekdy je to nebezpeci hrozne nenapadny
No tohle bylo už vyloženě neviditelný, páč pod listím nebylo vidět nic. jako jo, člověk by mohl chodit jen po cestě ale……….to je nůďo, že jo 🙂
Petrs01
hm, aplikace záchranka mě nenapadla 😮 možná by to chtělo , kolikrát chodím do lesa a Brtnik nejni doma, že jo.
Předpokládám, že když by ti psi byli dva, nepřijedou asi radši vůbec – což taky chápu, že se bojej. Takže bych musela čekat na Brtnika třeba tři hodinky….. a pak až . Takže to nic, to musim na sebe dávat velkýho pozóra teda.
Maya
taky to mám naštěstí liduprostý.
s tou appkou bacha, je dobry poustet GPS hned jak jdes z domu, protoze GPS muze trvat i par minut nez se chyti a upresni polohu. Pokud hned vytahnes telefon, zapnes appku a posles souradnice, ono to sice gps zapne ale muze ustrelit i pul kilaku a treba nekde ve skalach v neprostupnym terenu muze pul kilaku vzdusnou carou znamenat 2 hodiny procesavani zachranarema…
aaa hááá! A to je praktická rada, zkušenýho tuláka! díkec.