Kouzelnej kosourek?

No nevim, asi jo, asi bude kouzelnej. Teda takhlenc, von JE kouzelnej, když se na něj díváte, jak spinká. Ale!

Von asi umí i kouzlit! No. To budete koukat, páč já taky v ten  minulej pátek koukala. 

Když jsme jeli ráno do prasé těma našima lesama, povzdechla jsem si Brtnikoj, že furt plkali, jak ty houby rostou a tady prt, jako. Pršelo, teplo je a houby tady doma u nás nikde.  Kde jako jsou?

A jako vždy – mi bylo následně osudem odpovězeno. Domů jsme dojeli uvaření jak nudličky a tak jsme se chvilinku vydejchávali na zahradě. Brtnik šel pak cosi tvořit a já vzala tu bandu čtvernohou ven. Pomýšlela jsem na to, že se zase budeme placatit na cestě pod kopečkem ve stínu stromu a sem tam vykoukneme na některou z posekaných luk. Taková vyloženě pohodička nenáročná .

Nooo jo, jenže to by ta banda čtvernohá – jako jeden muž 😀 – nesměla rozhodnout o tom, že na křižovatce nad sadem budeme v kopci pokračovat dál – vedro nevedro. “Ejch, vy zločinci chundelatý!”, lála jsem jim v duchu, ale protože jsem poslušná pánčička, vydali jsme se tedy nahoru. Za mohutnýho funění – mýho, a dejchání jejich. V půlce jako vždycky přestávka, jen tentokrát bez házení. Mouses mě pobavil – nikdy jsem neviděla kočku, že by dejchala jako pes, jazyk na vestě 😀 . Možná je to normální, já nevím, ale ten jeho malilinkatej šmirglpapírek mu visel z kušny skorem jako těm ohaříkům. Oči jak baterky, jazyk ven……….”No Mousesi, vypadáš jako ten debííl” , poinformovala jsem ho. “Mrňááuu!” zaznělo mi v odpověď. Asi jako, že u mě taky nic moc 😀 😀 . Souhlas, když se sápu do kopečka při teplotě 600°C ve stínu, na přání KOHOSI, tak asi těžko budu vypadat jak Ornela Mutti, když běžně vypadám spíš jakoooo…… no radši to rozebírat nebudem 😀 . 

Vymotali jsme se na vršek a spřátelená banda se mi rozeběhla do všech světových stran. Rumíček běžel nepatrně napřed po cestě, kterou půjdeme, Taliprtka mířila do vysoký trávy na louce a Mouses  se zapíchnul ve vysoký trávě u kostelíčka. “Heeej, tak to ne!” hukla jsem na ně. Rumouška jsem zastavila a posadila ho na dálku na cestě, Taliprtku jsem přípískla a poinformovala jí, že tady bude a se mnou, žádný courání do kšá. A Mousese jsem důrazně vybídla, aby hejbnul kostrou, že na něj čekat nebudem. Až moje písknutí ho dalo do pohybu a připojil se k nám. 

A šlo se směr bučina. Výstup ve vjédru nejni nejlehčí, takže evidentně toho malýho ďáblíka krapítek vyčerpal. Tím pádem už u dubu, kde sídlí Kikina započal protestní songy pěti. “Neřvi, despoto  a šlapej! Já tě nenutila, abys s náma lozil. A že půjdem nahoru byl čistě jen váš nápad.” sdělila jsem mu. Jenže, že jo. Pak se mi ho zželelo. Pravila jsem “Tak poď, ty pako.” a sehnula jsem se, abych ho sebrala.

Jéénže, jéénže v ten samej moment jsem vyhrkla “Ty vole, neNE!” odšoupla nebohýho kočičího turistu do strany a bylo jasný, že sbírat nebudu jeho ale…………hřiba!  No, ne! Já fakt našla hřiba? Připadlo mi to neskutečný. “To bé určo hořčák!” já pravý hřiby nenacházím, v tom listí je nevidím. Ochutnala jsem a……….. nebyl to hořčák!! Ochutnala jsem podruhý a furt to nebyl hořčák 😀 😀 . Přestala jsem s ochutnáváním, jinak bych ho asi sežrala syrovýho a místo toho jsem se rozhlídla. “Žjo, hele tady je další kousek!” a to už jsem si monitorovala, kde se mi pohybuje zvířena. Jednak proto, abych měla přehled a pak taky, aby mi to nerozhamtali, kdyby tam bylo něco dalšího. 

“Tvl, tak voni jako rostoUU?” Oči jsem měla jak šnek a možná ešče víc, mohla jsem si je vomotat kolem krku jako šálu. Nevěřícně jsem ochutnala i ten druhej kousek a pak další a ešče další…. bylo jich pět!!! Pět hříbkůch, který jsem našla díky kouzelnýmu kosourkovi! Kdyby neřval jak prokopnutej, nesehnula bych se pro něj a stopro bych je minula. Motala jsem se tam poměrně dlouho k nelibosti zvířeny. Protože jsem hamounsky chtěla ešče něco najít, že jo. Ale tohle prej bylo dostatečný množství, takže pak už nic. No aleeee, tohle byly moje první houby tady doma za humny!! (tu bábrl loni na podzim nepočítám) . Já nemusim nikam jezdit za houbama, já si pro ně prostě jen tak v pohodičce dojdu, chápete to někdooooo!! To je nádhera! Byla jsem v rauši. Ešče, že já s sebou toho kosourka tahám, díky němu mám hromadu hub! 

No, hromadu, právě. A co s nima jako? Kam je jako dám? V ruce je nést nemůžu, tam ponesu toho kouzelníka malýho. Vytáhla jsem pytlík, přesypala do něj ohařský odměny a místo nich do kapsičky něžně vecpala těch pět buclatejch krasavců. Tý jo, takový bohactvííííííííí!! Naposledy jsem takhle úspěšná na jednom jediným místě byla, když mi bylo tak sedm osm let a po kolenou prolejzala o prázdninách smrčinu a našla tam zásobárnu dokonalejch pidi praváčků na zavaření. Tihle byli o dost větší, ti půjdou pěkně do gulášku! 

A pak už jsem ze země skorem nespustila očka. Furt mi to šmidralo mezi listí, ešivá třeba náhodou… 😀 Prošli jsme bučinou a já poctivě nesla toho malýho kouzelník. Úvozem jsme se spustili dolů. Tam jsem zavedla zvířenu zase na chvíli na louku, kde mi k radosti z hřibů přidala ještě radost Taliprtka. Protože když se rozletěla loukou a já na ní viděla, že má něco v nose a začíná zrychlovat, houkla jsem na ní a pro jistotu ještě i pískla na píšťalku, páč mi zaběhla za terénní vlnu. To jí otočilo zpátky a já vzápětí mohla vidět důvod jejího rozletu. Mojí dráhu protnul právě zajíc. Rumíček zůstal vzorovaně stát a koukal, Tali valila zpátky, Mouses zajel do křoví 😀 Asi aby ho ten zajíc nepřeválcoval. Pochválila jsem ohaříky a šlo se pomalu zpátky na cestu a do stínu. 

Hlavně ale domů, že jo. Když jsem měla na boku takovej poklad. Musela jsem se honem pochlubit!       

6 komentářů u „Kouzelnej kosourek?

    1. Souhlas, bylo by to zlepšení současného stavu.😜👏.
      Jakub jako hasič a záchranář nastupuje dnes na Moravu. Moc na tamní myslím, ale vzhledem k předpovědi počasí nejsem úplně v klidu.

      1. Jakubovi huráááááá! Upeklas mu na cestu bochté?
        Jo, tohle počasí to není ta dobrá varianta 🙁 ale třebas….. třebas to tam tak nebude?

        1. Nenapekla. Kouzelnýho dědečka asi nepotká. 😉Krom toho oni ti hasiči se i běžně musí o sebe postarat, takže když na to přijde, vaří a peče líp než já.👌 Já sice celkem vařit umím, i když mě to moc nebaví. Doma jsem vždy byla považována za kuchyňského blba a nechávám tuto pověst žít.😃😜😜

          1. 😀 😀 😀 a nechávám tutu pověst žít 😀 😀 😀 pomooooooooooooct, to je boží věta. Asi bych si nějakou takovou pověst v některý oblasti mohla vytvořit…..
            výbornej nápad 😀

    2. no jo, ale nejni to tam nějaký divný na tom Hradě, nestalo by se z něj pak nějaký divný stvoření? Tam jsou od jistý doby špatný nějaký geopatogenní zóny!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..