Nebyla jen dobrodrůžo, ale taky pěknej vopruz.

Páč. První spoj a přestup byly cajk a pak už se to zaseklo. Moc nevím, jak kdo plánuje autobusový spoje a jejich návaznost………teda takhle já vím a jsem si vědoma toho, že nikdo nic neplánuje. Zvlášť u autobusů a zvlášť v místech, kde se potkávají autobusy různých dopravců z různých krajů. Niiicméně, niiicméně bych tak jako očekávala, že se vezme aspoň v úvahu to, že autobus odjíždějící z Prahé, kde se musí vymotávat a kde hlavně nastupuje lidí jak, když jedou demonstrovat proti vládě, tak že se u těch ostatních k tomuhle přihlídne. Ale ne, nepřihlídne. Takže výsledek je ten, že z Prahé odjíždíte se značným zpožděním a pak to celý dorozbije kyvadlovej semafor řídící provoz na jakýmsi opravovaným úseku. Bylo to jen o blbejch pět minut.

A přes to, že nám s jednou dívčinou – tuším, že to byla ta samá, co mě minule na jednom z dalších přestupů informovala, že odjezd mýho autobusu je z protilehlý zastávky, její telefén a IDOS hlásil, že ten připojovací autobus má 2 min. zpoždění, nepřijelo nic. A bylo jasný, že teď už dlooooho nepřijede nic. Naštěstí tedy nenastala situace, že by nepřijelo vůbec nic a já musela čekat na Brtnika, až se po 3 hodinkách dovalí z práce, místo toho, abych byla doma brzo.

Další spoj měl jet za hodinu.  A pak už teda vůbec nic. Takže si dovedete představit, že za á) jsem byla votrávená jak šváb, protože čekat někde zbytečně hodinu, votrava je. A za bé) jsem se obávala toho, že když bych se na chvíli vzdálila, stane se průser nějakej a mě ujede i ten druhej spoj. 

Vjédro bylo příšerný a tak jsme se s holčinou shodly, že se uplacírujeme u benziny, která stojí kousek od zastávky a usadíme se se zmrzlinou pod slunečníkem. Tadyk to navíc znám totiž, tadyk jsem brala ten benzín.  Nic jinýho nám stejnak nezbývalo. Jo, mohla jsem ještě jít těch 11 km pěšky, ale musela bych se nějak dostat přes dálnici a pak značnej kus kráčet po poměrně frekventovaný výpadovce. Pak už by se dalo jít i přírodou, ale na to neměla teda ani jedna z nás vhodný boty. Minule obě ve vysokých, pro tentokrát obě na šteklích :D. Dobrá shoda.  A domů bych se stejně  dostala tak za dvě a půl hodiny. To nedávalo smysl. Tak jsme šly na tu benzinu a obě špačkovaly nad tím, jak blbě to funguje. Či spíš nefunguje. Aspoň, že teda i na tu následující hodinu jsem měla přípoje tak, abych se dostala domů. Sice ne o dvě hodiny dřív, než v jiný všední dny,  ale aspoň o hodinu. A to zase není tak špatný. I tak mi zvostalo z čeho se radovat. 

Ohaříci to viděli stejně, když jsem je po příjezdu domů vypustila.  ¨Radovali se jako vždycky a rotovali zahradou. Obdržela jsem opět několik  mnoho medvědůch, kostí a hubiček, posléze se přištrachal i Mouses.  Rozhodla jsem se, že mi sice jakoby ta pročekaná hodina chybí, ale nebudu se šponovat, užiju si pěkně chvilku nejdřív na zahradě a pak vyrazíme. Tohle je výhoda tý zahrady, psiska se tam můžou hnedle jít vyčůrat. (Což teda k mýmu překvapení, místo aby učinili hned, jak přijdu, udělají až se značným odstupem.) Bylo vjédro, takže směr procházky byl jasnej. Kostelíčkovej kopeček, a to pěkně dole, protože se mi po tom cestování v rozpálených  autobusech nechtělo štrachat se do kopce. A stejnak s náma půjde Mouses, takže to jsou karty i tak rovnou rozdaný.

Nebyly ale rozdaný úplně. Protože Mouses asi usoudil, že v tom vjédru se s náma  níkde vláčet nebude a kousek za křižovatkou nad sadem nás opustil. Ešče před tím, nás pozoroval při chvilce odpolední gymnastiky na statném kmeni starýho javoru, ke které se i na chvíli připojil. Mám zde jen takový kratičký záznameček, nic lepšího se mi natočit nepodařilo, neb jsem matla.

Pak už mňouknul, že neví jak my, ale von zvostává tady. Tak jsme ho tam nechali a šli se projít. Celá cesta vede v podstatě pod ochranou stromů a tak je tady procházka v odpoledních hodinách příjemná. Tak příjemná, že když jsem zjistila, že jedna louka pod cestou je už posekaná, vybídla jsem ohaříky, že si tam zajdeme. Dokud byla tráva vysoká, chodit se tam nesmělo z několika důvodů. Nechcete to pošlapat, nechcete tam rušit ty, kteří tam odchovávají mláďata a taky Rumíček teď díky jizvě na krku nenosí obojek a proto ho do vysoký trávy nechci pouštět kvůli klíšťatům. I proto, jsme teď dloooouhou dobu nebyli na mých procházkovacích trasách, protože vždy z části vedou loukama. Takže teď jedeme Brtnikotrasu, kde je navíc jako bonus ten stín. 

Kterýžto nám právě dovolil  tu rozšafnost, rozletět se po louce, do který se opíralo odpolední sluníčko. A ohaříci byli stejně rozšafný jako já, protože došlo i na házedla. Jako vždy se první hlásil Rumíček a já pak po očku pozorovala Tali, která se rochala šňupákem v čerstvě posekaný trávě . Kupodivu to  netrvalo až tak dlouho a šla se hlásit, že taky. Nechtěla jsem, aby lítali nějak dlouho a vydatně, takže jsem se tentokrát zceal plánovaně snažila neházet dálky a to mi šlo výborně 😀 A po pár hodech jsme to ukončili. Ohaříci si pak šli šmejdit po louce a posléze si inteligentně zalezli za mnou do stínu.

Jak jsem se tak pohybovala okrajem louky ve stínu, všimla jsem si v pokosené trávě uvadajících kopretin. Mám moc ráda kopretiny, jsou takovým symbolem horkýho léta na loukách, kde se lehce komíhají ve vlnící se trávě. A teď tady chudery ležely a tiše uvadaly. No to nee, to ne. Nemůžu sice zachránit šécky, ale u některých se můžu pokusit. A začla jsem je z tý trávy vybírat, jak blechy ze psího kožichu (abych zůstala u kynologickýho tématu 😀 ) a dala jsem je pak do igelitovýho pytlíku, který jsem měla v kapse. 

Akorát, když jsme se vraceli na cestu, procházely kolem holčiny, co venčily koníka. Tali hodlala řvát jak prokopnutá, neb jí v současnosti rozčiluje, že nám koníci bivakujou za  plotem. Tak jsem jí zatrhla tipec. Představa, že by se koník v rukou holčin splašil, nebyla ani trochu lákavá. Nechaly jsme je přejít a chvíli jsme šli s odstupem za nimi, aby se madáme soustřeďovala na to, že má držet klapačku 😀 A pak jsme si hráli ještě na cestě pod korunama stromů. Napadlo mě  na chvíli, že bychom mohli vystoupat úvozem v bučině nahoru ke kostelíčku, ale zavrhla jsem to. Páč jsem si uvědomila, že s námi šel Mouses a že na nás bude nejspíš čekat tam, kde se odpojil. A to bychom ho při sestupu mohli minout. 

Enemže to jsem netůchala, že Mouses je až takovej myslitel, že když už na nás čekat, tak prej nejlépe na křižovatce cest (tam kde bychom sešli právě od kostelíka) , páč jeden neví, kudy se vrátíme 😀 😀 . Takže to jsem kus tý cesty číčala úplně naprosto zbytečně. No jo, no, prostě nemám ho podceňovat. Pěkně se uvítal s ohaříkama, ducnul jim do makovic a šlo se starým sadem domů. To akorát přijel páník, tak jsem si všechny tři naorganizovala  k sobě, aby je nenapadlo v radosti za ním vypálit přes silnici a za ní jsem je už upozornila, že…. “Pánik je tam!” Letěli ho přepadnout a já letěla dát nebohý kopretinky do vody. Nejdřív jsem je trochu osprchovala a pak dala do skleničky s vodou, neb váza se momentálně žádná v dosahu nenalézá.

A víte, že mi dělají na stole radost ještě dneska, kdy to píšu? Je to už šestý den a holky jsou furt fešandy. Mám radost vždycky ráno, když na ně juknu. 

edit – Nemohla jsem sem dát fotku kopretinek dřív, až teď, tak dodatečně