To byl teda víkend, Albertí!

A to přes to, že v sobotu se nic závratnýho nestalo.

Pokud nebudeme brát v úvahu skutečnost, že jsem vyprala ložní prádlo. Což samo o sobě není nic zajímavýho. Když……když jako my v současnosti nemáte jen jedno ložní prádlo. Protože zbytek je nahoře na půdě nahňahňanej v obří hromadě. Samo – můžu tu hromadu rozebrat a složitě z toho vypitvat jiný. A i čistý, protože to mám fikaně v těch vyfukovacích pytlích. Jéénže. Že jo. Komu by se do toho chtělo? Tudíž jsem prosíravě využila toho, že vstávám do sluného rána  a ledva jsem nožku z postele dolů dala, huž sem postel vyslíkala. A rovnou to šécko prdla do pračky a posléze pěkně pověsila venku na zahradě, ať to sluníčko pěkně usuší a provoní. 

Což jako vono i uďálo a mělo dobrou vůli to dotáhnout do konce. Enemže nám do teho hodily vídle mraky a déšť. Takže jsem vyběhla ven, prádlo, který už bylo skorem suchý servala a natlačila do škopíku (čert vem, že to bude zmačkaný hrozně) a uuuutykala dom. Abych za chvíli uuuuutykala zase ven a takhle jako debil ešče několikrát 😀 . Ano, souhlasím. Kdybych se vyštrachala na tu půdu, měla bych to venkoncem jednodušší, ale asi míň zábavný 😀 .

Nu a takhle mezi běháním s prádlem dovnitř a ven, jsem vypucovala útroby Domečku a uvařila nějaký to jídlo. Ohaříci se pohybovali spolu s Mousesem dovnitř a ven ve stejným intervalu jako to prádlo 😀 . A večer jsem je vytáhla na kratší procházku na kopec. Neprotestovali ničehož, že se dneska spíš tak jako placatěj. A já jsem jim slíbila, že neděle bude taková živější.

Že taková bude i pro mě, jsem netůchala. A zpočátku to ani na to živější nevypadalo. protože jsem spala ne na Pražáka, ale už jako spíš na prasáka. Já spala až do jedenácti????????? 😮 . Skorem dvanáct hodin?? Tak tohle se mi dařilo naposledy tak kolem dvacítky, když jsme furt tvrdě pařili a následně vyspávali. Teď to ovšem bylo překvápko teda. Ale to tělo! Jak bylo nadšený! Tak jsem si hned naplánovala, že se pustím do sekání. 

Jéénže. Jénže. Nebyla šťávička, nebyla. Kanystr s benzínem zel prázdnotou a ba ani v nádržce sekajdy nebylo nic. A Brtnik mi ešče sadisticky sdělil, že zatímco jsem spala, že ho napadlo, že dojede, ale že si řeknul, že nic, že pojedu já! A vezmu nejen do kanystru, ale rovnou i do auta.  Chápete to??? Tadovej sadismus. Den tak krásně začal a hnedle se zakabonil 😀 . Já! Já mám jet tankovat! Nikdá sem to nedělala. Nebo takhle jednou jedinkrát asi přeeeed tak sto lety, když jsme jely s Peťou na chalupu. A je to tak dávno, že už si to nepamatuju a kdyby mi to nepřipomněla, nevím o tom. A to jsem tehdy ešče navíc to uďála tak, že jsem požádala pana Pumpu, aby mi to natočil! Vono by se mu totiž taky mohlo stát, že mu to tam rozbiju,  že jo. 😀

Nemožu přece jet tankovat do auta. Fakt nemožu. Protože to by navíc by to znamenalo, že musím jet do městečka o kus dál. Ne do toho u nás, kde je taková ta pofidérní pumpa, jejíž benzín může být jakejkoliv a do auta to člověk moc nechce. Nepojedu tam, nepojedu čepovat do auta, dojedu jen k tý pofidérní pumpě a natankuju do kanystru pro sekajdu. Nic víc. Protože do toho vzdálenějšího městečka sem ešče nikdá taky nejela. Bojim. Bojim jet, bojim čepovat. To je zase den todleto! Je to vod něj pěkně hnusný a může si řikat co chce. Že je neděle, že nikdo nejezdí a že je hezký počasí a že bych měla a že………..Nic! Nepojedu. To sem mu taky řekla.

A ………v duchu……… sem sebe samu přemlouvala, že přece nebudu takový jelito neschopný. Usedla jsem na WC a otevřela v telefénu mapu. Asi tak hodinu jsem na ni zírala a zkoumala – nevim co vlastně 😀 . Asi jsem si chtěla trasu vpálit do mozku, nebo jako co? No nevim. Každopádně jsem si řekla, že nebudu sralbotka a pojedu. A nic mu ale neřeknu, tak. Za trest.  Šécko, co jsem potřebovala vědít už prozradil před tím. Jakej benzín a že do obou strojů stejně. Jak se dostanu do nádrže u tohodle auta. A taky jak to u tý pumpy vypadá, a že se tam tak trochu jinak najíždí. To jsem pochopila trošku po svým, ale důležitý bylo, že mi tudle informaci sdělil. 

Třistakrát jsem se hluboce nadechla a usedla za volant. Jak je u žen věčných začátečnic v řízení zvykem, asi tři hodiny jsem si štelovala zrcátka a sedačku, abych to posléze ešče dvěstěpadesátkrát změnila.  😀 😀 . Asi nějaký to oddalování toho, do čeho musíte vstoupit :D. Odvážně jsem vyjela a zkontrolovala si, že  Mouses, kterej mi šel dělat doprovod, se válí ZA autem. A fordila jsem si to do kopečka ke kapličce, dokonale vykroužila naši nebezpečnou zatáčku, zanořila se do lesů a mířila na křižovatku, kde se budu muset rozhodnout. Ešče furt jsem mohla uniknout, stačilo po odbočení na hlavní na ní setrvat a dojet k tý provinční pumpičce. Jenže já se hecla. 

A vyrazila směr největší moje doposavadní dobrodrůžo života 😀 . Zanořila jsem se do pidiuliček,  kterýma jsem se musela proklikatit ven z městečka. Už to byl nadlidkej výkon, že jsem se dostala ven a držela vytyčenej směr. Jediný co na tom bylo dobrý, že jsem jela přírodou. Ale tou jsem se teda kochat nemohla, držela jsem křečovitě volant. Mohla jsem se pochválit za to, že jsem byla prosíravější, než rodiče malýho špunta na kole, kterej jim pláchnul na druhou stranu silnice. Všimla jsem si toho s dostatečným předstihem a jela rychlostí šneka při nedělní procházce po kolonádě 😀 . Tuten manévr mi zabral – krom tankování – asi nejvíc času, protože jsem měla obavy, co špunt vymyslí – a to asi ještě tak půl kilometru poté, co jsem ho úspěšně minula. 

Huf, tak to bychom měli, jedeme v pohodě dál. Pěkně kolem obory s daňkama, jako v pátek autobusem. Ale ešivá tam ňákej byl, jsem logicky nemohla zjišťovat. Páč to už jsem se blížila k dálnici, kterou jsem úspěšně podjela a mířila na kruhák. “Ať tam nikdo nejniiii!” nesla se moje motoristická modlitbička vzhůru. “No dobrýý! ” vyslyšeli mě. A ty dvě auta, co tam byly, kruhák opustily s dostatečným předstihem, než jsem dorazila já. To mě natolik rozdovádělo, že mi auto při najíždění na kruhák cíplo. Mrcha jedna. Pak mě zase rozhodilo to, že mi to automaticky hnedle zase nastartovalo. Každopádně kruhák jsem pěkně vykroužila a trefila výjezd ven.

A to už jsem nadšeně vjížděla do prostoru benzinky. Okamžitě mi naskočil Brtnikův výklad u stolu, jak to tam vypadá a jak se tam má jet. Uposlechla jsem a …………skončila přesně tak, jak jsem neměla. V protisměru. Soudružka z eNDéeR někde uďála chybku nespíš 😀 😀 . Nu co, aspoň jsem si potrénovala couvání. Teď už jen zajet nějak spořádaně ke stojanu  a …..neporazit ho. Sasrak se stal a já tam stála! Fakt jsem byla u pumpy a hodlala čepovat benzín. Sama, úplně jako sama. Bez pomoci. Ale… co když to spletu ale, a načepuju to blbě. Ovšem nebyla jsem zcela bez pomoci, neb v pumpě bydlíkuje sympatická paní a já nemám problém sdělit světu, že jsem neschopnej idiot, kterej pokazí i nepokazitelný 😀 .

I vyslala jsem se vpřed, pěkně pozdravila a osvětlila paní, jaká já jsem žižkovnice, že se teprvá v čepování (a nejen v něm, i v ježdění) zavádim a ešivá by byla tak laskavá a potvrdila mi, že ta pištolka, co jsem si vybrala jako vhodnou, je skutečně ta správná pištolka. Smála se na můj účet nejen ona, ale i její syn 😀 . No co, aspoň jsem jim zpříjemnila dopoledne, ne? Potvrdila mi můj odhad a já šla do akce. 

Brtnik sice řikal – strč tam tu hadici, zaaretuj to a počkej, ono to samo zastaví, až to bude plný. Jo, řikal, řikal…………ale jak to mám udělat. Jediný co mi vyšlo, bylo to, že jsem teda hadici zastrčila do otvoru. Prvně v kanystru, pak v nádrži, ale ani v jednom případku se mi nepodařilo to zaaretování a musela jsem to držet. Dostavily se tím pádem obavy, že když tak pevně svírám tu pistoli, že vona se sama třebas nevypne, protože nebude moct!!!! Tato úvaha vedla logicky k tomu, že jsem čepování přerušovala, abych náhodou benzín nepřelila jak Jiřík víno ve sklenici. No a tím pádem jsem byla ale jak ti řidiči v dávnověku, kteří přicmrndávali po kapkách, aby fakt jako naplnili nádrž po okraj a nebo naopak, aby načepovali přesně na částku, kterou hodlali za čepování utratit. Peklo, takhle tankovat celou nádrž a i ten kanystr  😀 . To si pište. Já navíc, neměla ani tuchy, kolik benzínu v nádrži je a kolik se do ní vejde, prostě nic. Strašlivý to bylo. 😀 Strávila jsem tím pádem na benzince značnou část dopoledne a poté při placení paní čerpadlářce barvitě vylíčila svoje potíže. Skorem plakala smíchy a pravila, že se těší, až zase někdy přijedu.

Budu se snažit. Už jen proto, že tady je to pro mě dobrý cvičiště, kde se všechno možná jednou naučím 😀 .

Tak  to byl můj doposud největší automobilový zážitek coby řidičky.  Po návratu jsem čekala jásání, slavobrány a tak jako. Ale prt. Sice Brtnik ocenil, že jsem jako dobrá, ale dodal, že kdyby byl echtgold hnusnej, pošle mě pro benzín na dálnici.  Vdova nejsem. Stýskalo by se mi ve věznici po ohařících. 😀

Když nebyla slavobrána, dopřála jsem si odměnu v jiný podobě. Odpolko, když jsem měla dosekáno, jsem vysmahla s ohaříkama nahoru na kopeček, co není až tak kopeček teda, to už víme. A zanořila se do míst, kde to fšicí už znáte. Při courání v lese jsem v jednom z kmenů u cesty objevila další hnízko Kikinový rodiny. Mladý řvali taky jako prokopnutý a matky mi bylo líto. Dozajista ji svým řevem uštvou. Opustili jsme rychle jejich prostor a pohodově si kráčeli dál. Jako vždycky-bylo tu tak krásně. Měla jsem pro ohaříky dvě jutový házedla a tak jsme si udělali chvilku a hravě jsme si cvičili. Hledání a aportování, přetahovačky a chytání aportíků ze vzduchu a další blbinky. A já byla ščastná, že Tali se taky baví, jako my s Rumíčkem a hrne se do toho.

Když jsme pak šli lesem dál a já je nechala jen tak, uvědomila jsem si, že si právě žiju svůj dětský sen. Už jako dítě a čtenář různých dětských knížek z přírody, jsem záviděla dětskýmu hlavnímu hrdinovi, kterej trávil život, nebo prázdniny někde v myslivně,  jak si chodí po lese se psem. A i já jsem si přála jít přesně takhle svobodně lesem se svými psy. A teď to konečně mám! To je velkodárek od života. Nenapadlo by mě teda, že to zažiju zrovna ………….s Taliprtkou 😀 . Ale bylo to přesně ono. Jdete, psi vás následují a jste jen tak spolu. Zasloužená odměna za ten motoristickej výkon, ne? 😀

6 komentářů u „To byl teda víkend, Albertí!

  1. Jé, jak já Ti rozumím 🙂 Já naposledy tankovala snad v minulym století (to jsme ještě měli trabanta a bylo to docela umění). Teď ani nevim, kde máme nádrž, a tušim, že je to diesel, ale tim to tak nějak končí. Má drahá polovička to vždycky okomentuje, že já s tim sice jezdim, ale on to živí. Teď zrovna to hlásí, že se má přidat Ad Blue nebo co, ale ode mě se toho auto rozhodně nedočká. Navíc si myslim, že si to na mě zasedlo, protože to furt chce, abych držela volant a držela se mezi bílejma pruhama na silnici a podobně, což já přece dělám, kdežto manžel se může třeba drbat na zádech a jemu to nic nehlásí.

    1. áááá další do mariáše! výborný, když je nás víc, nebojíme se auta nic!
      Strašlivý tohle motoristický žití, strašlivý 😀 . Brtnik to má s autem taky dohodnutý, že auto jede a von nemusí nic. Mně teda auto nenabádá, že se mám držet v pruzích, ale to jen proto, že naše auto todle nabádátko neobsahuje. Obsahuje nabádátko parkovací, kterýžto ale Brtnika štve a já sama nevím, ešivá, až jednou na to dojde mě nebude štvát taky protože vono to řve tak v předstihu, že pak ani by člověk nezaparkoval asi?

  2. Jak jsem tu už psala, řidičák jsem dělala v posledním roce vejšky v Praze (1976). Když jsem se vrátila domů, táta mi svoje MB nechtěl půjčovat, podle něj jsem všechno dělala blbě. Na nové auto se tenkrát muselo čekat, tak jsem sehnala ojetinu Š105 (1982), za dva roky jsem se dočkala nové Š105 (motor vzadu), docela jsem se naučila, co kde v motoru je, uměla jsem doplnit tekutiny, Barča (všechna moje auta měla jména) mi sloužila 11 let, nejdál jsem s ní byla v Německu, ale to nás jelo víc a já se nechala vést. Pak přišla další auta, bezva byl VW Passat Variant. Teď mám už třetí Suzuki, nejdřív Swift (Svištík), pak Jimny (Džimik) – to bylo též milované autíčko, dobře se do něj nasedalo, při sklopení zadních sedadel tam měli psíci pohodlíčko. Pak, když už jsem nezvládla údržbu, koupil si ho pán, co zvládá. Teď mám Suzuki SX4 (Esíčko). Několik posledních bylo 4×4, už bych jiné nechtěla. Esíčko si moc chválím, říkám, že je pro blondýnu ideální. U jiných aut jsem několikrát vybila baterii, když jsem zapomněla vypnout světla. Esíčko zapíná i vypíná samo, když přisvítím ručně a zapomenu vypnout – řve, když nezapnu pás – svítí kontrolka, když špatně zavřu dveře nebo kufr – svítí kontrolka, když k něčemu zacouvám moc blízko – řve. Na delší trasy už se bojím, i do Hradce raději vlakem. Ráda ale jezdím po Orlických horách, potkat kamion je vzácnost, dá se jezdit pohodově a i pomalu. Tak se neboj a sedej za volant častěji, zejména po těch venkovských, sice třeba nebudeš královna silnic, ale aspoň si porozumíš s autíčkem.😁😜

    1. Joooo stopětka! Poděděná žlutá. Nejvíc uměla 90km v hodině a to ešče s kopce a navíc musel foukat vítr do zad. A přes to nás dovezla na náš první zahraniční koncert Depešáků až do daleký Budapešti. Na otočku jsme jeli s Brtnikem 😀 odjížděli jsme ve čtyři ráno :D, dojeli do Pešti, dali koncík a kolem dvanáctý valili zasejc zpátky. Strašlivá cesta, kdy jsem se snažila být co nejvíc vzhůru a mluvit na Brtnika, kterej rozhodně nechtěl abych mluvila, ale sem se bála, že usne,což se taky málem stalo, tak jsme na chvíli odpadli na parkovišti u Brna a v devět byli zasejc doma.
      Murphy uraženej, že jsme ho nevzali s sebou a zvostal tam s maminou 😀 celej den s námi nemluvil 😀 Jooo, stopětka!

      Ano, já teď řídím každé ráno svou trasu k dálnici, už umím pěkně vykroužiti fšécky zatáčky, už nemusim brzdit, stačí povolit nohu z plynu, už jsem viděla svou první lišku a srnku během své jízdy přeběhnout silnici. Už jsem jela teď v pondělí zase z chalupy do Domečku. Jen se na tu dálnici odhodlat sakra. Ale zatím mám ještě čas, tak nekvaltuju, jak je jindy mým zvykem. Pijánko to beru.

  3. Jsem se zakecala o svých autodějinách a úplně jsem zapomněla povyprávět, že první škodovky jsem měla, když byla čerpadla s obsluhou. Když obsluhy zmizely, byla jsem na tom jako Ty, otevřít nádrž – problém, zprovoznit stojan – problém, občas se našel džentlmen, který pomohl. U posledních aut mám problém si vzpomenout, kde se otvírá motor, ale i kdybych kapotu otevřela nic by mi to neříkalo. Natankovat umím, jezdím k pumpě, kde mám zákaznickou kartu a slevu, tak na stojanu sleduju hlavně peníze, abych se trefila do té slevy. Takže úplně plná nádrž to obyčejně není, ale když se podaří, tak aretace funguje, pištolka sama vypne. Jak jsem psala výše – chce to trénink.

    1. No jooo! Pumpa s obsluhou! to je fakt, jsem zapomněla. Nejftipnější benzínka byla asi ve Mšeně u Mělníka, kdy za náměstím stálo cosi jako větší bakelitovej patnik, co vydával š´távu.
      Trénuju, trénuju, abych to dokázala, nejsem žádný béčko máslo za vosmičku! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..