Shodli jsme se s Brtnikem v pondělí cestou z chalupy do Domečku.
A bude to zaslouženej odpočinek, páč šichta to sekání teda byla. Navíc Brtnikovi jeho záda neumožňovala pořádně spát, takže únavička se dostavila. No a stejně s těma zádama toho moc nejde dělat, tak prostě jen ovenčíme ohaříky-těm taky neuškodí, když to nebude velkoprocházka, ale budou odpočívat. No a jinak zalezem do postele, pustíme si z archivu Rapla, kterýho jsme díky sekání nestíhali a bude pohodička.
😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀
Jo, tak jo. Leda tak prtky. Trošánek se to vymklo. Protože zase začala špatně odtejkat voda v kuchyni. A vypadalo to, že to je hned v sifonu. No a zatímco já se chystala s ohaříkama ven, Brtnik vyklidil skříňku, odmontoval ten sifon a zjistil, že tam to teda není. Aha, aha, aháá. To nezní dobře, říkala jsem si mezi dveřma, když jsem mu ještě cpala zpátky Mousese, protože jsem nechtěla, aby capkal s námi do lesa.
Kupodivu spořádaně jsme vypochodovali a co nejrychlejš zapadli do starýho sadu u hřbitova, aby nás náhodou nešel ten pomatenec mouratej stopovat. Říkala jsem si, že bychom mohli jít jen tak kousek po cestě pod kopečkem, ale pak jsem usoudila, že tam chodí ohaříci skoro každý ráno a že to je nuda, tak mi přišlo lepší vytáhnout nás nahoru na kopec ke kostelíčku.
Ohařiska nebyli proti a já si řekla, že tak aspoň rozchodím ty nohy unavený z toho sekacího maratonu. Nu a na to, že v autě, cestou domů, to vypadalo , že odpadnu mezi vstupními dveřmi, mi to do toho kopce šlapalo nad očekávání dobře. Nechtěla jsem chodit nějakou dálku, to vůbec, protože přece budeme odpočívat. Takže jen půjdeme u kostelíčka doleva cestičkou vedoucí loukou do lesa, projdeme kolem odbočky k chatkám dole a tak druhou cestičkou, co to půjde, odbočím pak naopak doprava a lesem dojdu na tu stezičku v lese kudy běžně chodívám a kde jsem se v zimě tehdy rozplacatila jak žába. Nic velkýho, nic dlouhýho a nic složitýho. Oj joj, jak jsem se já mýlila. Stalo se mi totiž něco, co si úplně neumím vysvětlit a jsem z toho taková jako zaskočená.
Všechno šlapalo, jak jsem si naplánovala. Jen v tom byl rozdíl, že jsem neodbočila doprava hned druhou cestičku, ale šla ještě kousek dál. Ne o moc, jen pár kroků a byla tam taková hezčí, která přímo vyzývala, aby se po ní člověk vydal. A byla moc útulná. Tak jako se trošku vlnila terénem, kdy z roviny zapadla do nečekanýho a sluníčkem ozářenýho ďolíku a pak se zase narovnala. Možná v tom ďolíku byl ten problém, možná tam byl zakopenej – ne pes, ale bludnej kořen, nebo kouzlo nějaký, protože pak prostě…………..ty jo já ani vlastně nevím, jestli to mám psát,protože prostě to fakt není normální, co následovalo. A teď nekašpařím, ani to nejni nějaká básnická nadsázka, páč vono to ve výsledku je vážně celý divný.
Když jsem vyšla z ďolíku a ušla pár kroků, otočila jsem se, kde je to flekatý pometlo a jak ona se dokonale díky těm flekům ztrácí v listí osluněným paprsky, tak jsem pojala podezření, že ji nevidím. Že by zaběhla někam, kam nemá? Pískla jsem a listí se začlo pohybovat 😀 . Neboli Fleky se přiřítily. Fajn, to máme, tak jsme komplet a můžeme se pohnout dál. Vyšli jsme na tu cestičku a pak to mělo být všechno naprosto jednoduchý. Ale…….nebylo.
Přes to, že jsme šli pořád rovně, nikam neodbočovali, tak jsem došla do místa, kde…….. jsem vůbec neměla být! Já se octla zase zpátky na tý cestě po který jsem přišla a navíc jsem to hned úplně z první neidentifikovala. Vypadalo to původně, že jsem zcela nečekaně a nelogicky došla na nějakou cestu, kterou tady ještě neznám. K údivu se přidal takovej nějakej blbej pocit, kterej úplně jako neumím pojmenovat, něco mezi tím, že se bojíte, že jste se zcvokli, protože tady v těch místech nic takovýho nemá být a stresem z toho, co se to sakra děje. A to nebylo šécko.
Když jsem totiž ušla pár desítek dalších metrů, zjistila jsem, že jsem na tý původní hlavní cestě, která vede z louky, ale! navíc ve zcela opačným směru, než by se tedy dalo i očekávat. Vůbec nemám tušení, jak si tohle celý vysvětlit. Vážně ne. Když jsem o tom vyprávěla následující den Sokolovi, připodobnila jsem to k pokusu, který tuhle dělali v Zázracích přírody. Kdy prostrkávali kruh malým čtvercem vystřiženým v papíru. Když totiž papír složili, ohnuli tak prostor a mnohem větší kruh najednou otvorem, kterým by neměl projít, prošel. No a tohle bylo něco podobnýho. Jak kdyby někdo složil v nestřeženým okamžiku prostor a já prošla z bodu B na přímce nikoliv do bodu C, jak se dalo očekávat, ale zpátky do bodu A. Fuj, nehezký teda. Vysvětlit to neumím.
Kopli jsme pak do vrtule a mazali domů, nějak se mi tam úplně nechtělo být 😀 . A doma další překvápko. Neb Brtnik byl nucen komplet rozebrat odpady – naštěstí jsou doposud vedený vně stěn a podlah v takový drážce, takže to šlo. Nicméně i tak bordelu jak………… no moc prostě. Takže místo válení se u telky nás čekalo uklízení, luxování, vytírání a vynášení bordelu a stěhování nábytku. Skončili jsme ve 3/4 na devět a přes mírný zaváhání – protože ráno vstáváme fakt brzo – jsme si ještě toho Rapla pustili. Protože po tom výkonu i zasloužili.
Dovětek – domluvila jsem si s Brtnikem, že si tu trasu, kudy jsem šla, projde se mnou, potřebuju najít vysvětlení.
Dovětek dva – už jsem to vyřešila!
Dneska jsme byli hodný a máme dva články?
A to řešení je jako kde???
Taky by me to řešení zajímalo.
To mělo být až na jindy, to nebude sedět časově, předběhlo to zítřejší článek 🙁
No jo, tak nějak mi ujela ruka a tetkon budete muset bejt jeden den bez článku :D.
tak protože jsem takovejdle matla, tak to řešení napíšu až do jinčího článku! Tak! 😀
Nepiš, nevysvětluj.
Lepčí je bludný kořen, vstup do jiné dimenze, časová smyčka, prostě tajemství. 🙂
že jo? Pro čtenáře určitě, ale pro mě bylo fajn, zjistit wo co go.
Kecám, zvědavá su jak opica, co je v tom za záhadu.
Zvláště když …”nějak se mi tam úplně nechtělo být”.. 🙂 necoural von tam někde básník Mácha?
Tak na to řešení jsem zvědavá. Možná, jak ses soustředila na ohaříky a ne na směr, tak jsi to bezděky otočila a cestu jsi moc nesledovala.😜😁🤦♀️