A nezmokli jsme!

Přes to, že to tak nejdřív vypadalo, když jsme vyráželi.

A vyráželi jsme hromadně, tedy komplet fšicí. Což znamená Brtníkova trasa, protože Brtnik nerad chodí jinam. Má rád svou trasu, protože je jako ten nosorožec. Ten taky nemá rád změny a když ho nějaký stihnou, nese je nelibě a velmi se jim brání. 😀 😀 Mám takový podezření, že Brtnik roste v autistu 😀 . Ale nejni v tom sám, kupříkladu můj oblíbenej Patrik Hartl, to má stejně – ostatně od něj mám to označení nosorožec, za kterýho se sám označil. Protože odjezd na dovolenou, je pro něj stejný trojma, jako pro nosorožce stěhování.  Viděli jste někdy, jak to probíhá, že jo. Nosorožec je nervózní, že má jít někam jinam – do bedny, pak je nervózní, že je v tý bedně, pak je nervózní, že má z tý bedny vylézt, pak je nervózní, že vlastně je někde jinde. A když si tam zvykne, tak nedejnosorožčíbože, aby se měl hnout jinam. A Patrik Hartl /stejně jako Brtnik/ je nervózní, že má jet na dovolenou, protože se musí hnout z místa, kde je zvyklej, že jo. Pak ta cesta, to je pochopitelně taky nervózní, to je jasný. Pak ho teda vyženou na to místo dovolený, von je tam zpočátku nervní, ale pak si tam pěkně zvykne, a …..máme problém, protože se musí vrátit z dovolený domů, ale to už je tam zvyknutej, že jo, takže je zase nervózní, že se musí hnout někam jinam………….. hele prostě chlap, no 😀 . No, takže nosorožec Brtnik prostě oblibuje svou trasu a tak já jako moudrá žena, když chci, abychom šli společně, jdu tu jeho pořád stejnou trasu.

A tak i dneska. Takže kompletní sestava, včetně mourovatýho sígra, kterej se tentokrát nechal aspoň odlapit u silnice a byl přenesen. Odlapit ho musel Brtnik, protože ode mne už se nenechá, moc dobře ví, že jsem nechtěla, aby s námi tudyma chodil a vždycky jsem ho vrátila za plot k němu domů. Takže já mám smolikof a i tak se na druhý straně zpočátku štrachá fikaně křovím, abych si pro něj – i když už to dávno nemám v úmyslu – nemohla sáhnout. Vyleze až nahoře na rozcestí, kdy usoudí, že už by mi to za to nestálo. A žene se za Brtnikem, aby mohl bojovat s proutkem, který kvůli němu Brtnik nosí.

Když jsme na rozcestí dorazili tentokrát, vypadalo to, že se na nás žene minimálně déšť, či spíš teda bouřka. Od Řípy se táhly nafialovělý mraky, který nevěstili nic dobrýho. A tak jsme si řekli, že to dneska trošku zkrátíme. Hehehe. 🙂

To bychom bývali ovšem nesměli vylézt z lesa na louku v tenhle krásnej moment:

Za námi sice fialovo, ale před námi tahle nádhera. Tak jsme se na to vyflákli a šli si lážo plážo dál tímhle směrem.  A protože vlastně najednou nebylo kam spěchat,  vytáhla jsem ohaříkům házedla a trochu jsme si hráli a trochu i vážně pracovali. Tali teda mínila, že pracovat se nebude, ale…”Bez práce nejsou děfče koláče, mohla bys bejt taky hlady 😛 !”, vyhrožovala jsem jí . Ale nakonec přes nutnost být krutopřísná, se do toho madáme položila a bavilo jí to. Přenechala jsem ji pak Brtnikovi a věnovala jsem se Rumíčkovi. A nejen jemu teda. Protože ten mourovatej lotr Babinskej si furt stěžoval – oprávněně teda – že je tráva moc vysoká a hlavně teda, že je mokrá. Byl durch jak houbička, takže jsem ho začasto popadla a nesla jsem ho v náručí. Kupodivu ani neprotestoval a nebylo ani nutno mého vynikajícího zpěvu, aby  v tý náruči zůstal.

Nejdřív se věnoval tomu, aby si osušil kabátek a pak si užíval rozhledu v suchu. Jo, tentokrát se mu v tý  náruči zalíbilo natolik, že když jsem ho dala na zem, protestoval a že budeme dneska nosit. Jako je to výborný, když v jedný ruce máte kocoura a druhou metáte do dálky ohařovi házedlo. Aspoň, že na plácku za starým ořechem, kde je tráva nižší se uvolil, že teda pobude taky na zemi. Abych mu ten pobyt oživila, umístila jsem mu na mladej oříšek dobrůtku z kapsy. Musel si tam pěkně vyšplhat a dobrůtku si najít. Bavilo ho to. Stejně jako ohařiska bavilo hledání házedla ve vysoký trávě. Rumíček tohle naprosto miluje a tak lítal jak podervanej a hledal pěkně soustředěně. Aji Taliprtka se pěkně snažila a tak jsme se tam na nějakou dobu zapíchli.

Déšť si to asi nakonec rozmyslel a tak nebylo kam pospíchat. Mohli jsme být tudíž jako …. no jako šneci – takhle nějak:

 

Nepodařilo se mi na tu fotku dostat jeho opravdovou velikost a ani ta ruka, jako měřítko tomu nepomohla, protože to nějak není vidět, jak obří byl. O kus dál byl ještě jeden takovejdle macek. Asi něco jako minioblovka 😀 . Ne, to přeháním, a hodně, nicméně velikej a věkovitej byl. Domeček už měl vyspravovanej a obří. Tak doufám, že si kluk užije další sezónu. Jak dlouho vlastně asi žije šnek? Nevíte někdo?

Šnečím tempem jsme se pak courali domů a v úvozu před vesnicí si ohaříci vyžádali svou oblíbenou zábavu, kdy jim házím dobrůtky do strmých stěn úvozu a oni si je tam hledají a loví. Tohle Tali naprosto zbožňuje a vždycky přijde, aby mi to připomněla 🙂 . Jistě chápete, že mě to vždycky potěší. Brtnik je vždycky daleko vpředu, páč jako správnej nosorožec prostě jde a jde a ničím se nezdržuje. 

Aspoň, že ho vždycky zadrží ta silnice, kde počká, abychom přešli hromadně, jinak by se Mouses za ním vydal na vlastní pěstičku a to nikdo nechceme.  Tak déšť nakonec nepřišel a tak jsme se mohli chvíli placatit na zahradě a já tam pak mohla nechat zvířectvo a jít baletit do kuchyně. Protože jíst se musí, že jo 🙂

4 komentáře u „A nezmokli jsme!

  1. Šnek bude už letitý, protože stárnutím je barva ulity stále světlejší. Mladí mají ulitu tmavě hnědou nebo žlutohnědou. Věk jsem si musela najít. V přírodě se dožívá přibližně šesti let, v zajetí dokonce deseti až dvanácti.

    1. Je – Raven díky! To jsem nevěděla. Byl krásnej, mohuntej, to bohužel prostě ta fotka nedokáže zprostředkovat. děkuju, děkuju i za info o věku dožití. Já mám šnečky od malička ráda.

  2. Zdravim nosorozce, docela ho/je chapu. 🙂
    U vas to mate fakt prekrasny, carokrasny. Zeleny s minimem zluty v tuhle dobu, nadhera. Tady fici ta zluta svine na polich letos na muj vkus prilis. Smrad z teho, vcely otraveny, lidi uhepcikovany…
    Snek je skvelej, taky tu mam podobne letity soudruhy, ktery odnasim do svyho biokoutku dzunglovatyho, zarostlyho, jeden by rekl nepestenyho a osklivyho. 🙂 Splet kopriv, malin, ostruzin, travin, cihel, lupiny, hluchavek (snazim se nejvetsi plevele drzet pod kontrolou a zakratit pred kvetem) – je tam pekne zivo. V soucasnym necasi pozoruju, jak se tam vrabcaci litaj krmit hmyzakama, kosaci tam zapadnou a pak vylitavaj s nacpanym zobakem atd.

    1. Taky nosorožec? Bože to je trága! 😀 😀 Jako vono se to s věkem stupňuje, bacha na to. Já mu do toho musím házet vidle, aby se v tom moc neusazoval, páč pak to směřuje do takovejch blbejch koutů podle mě.
      Jo žlutý u nás moc není. V těsným okolí vůbec, to jsou zaplaťnadbůch louky. A v dálce sem tam něco. Brtnik to má na pohled rád, že je ta krajina zajímavá. Já ne. Páč je to úbližnej sajrajt, brrr.
      Taky máme biokoutek. Jak na chalupě, tam jich je mnoho, tak u Domečku . Zatím nevím, jak moc obydlený to bude/je. Ale tady kolem je spousta lepších příležitostí na loukách, tak myslím, že fšicí budou tam, kde je přeci jen víc klidu.

      Já mám radost z toho, že se zahrada taky pěkně zabydluje ptáčkama. . Mouses zatím neškodí a oni tam jsou. Mají tam krmítko klasický a taky jim Brtnik nasypal slunečnici do nepoužívanýho okapu u plotu a tam to rajtuje! První kdo se na zahradě objevil byly klasicky sýkorky, teď už tam byli krom brhlíka i zvonci, stehlíci, vrabčáci a další. Pěkně se to rozrůstá. I sojka tam byla!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..