Pěkně ve třech zase.

Už chodíme zase nějakou dobu hromadně a to i na dlouhý venčení.

Tali dohárala, Rumíček srůstá a tak už je to i o tom, že s nima chodím zase sama a Brtnik se může věnovat důležitým stavebním krokům. Na víkend sice bylo hlásáno morový počasí – tedy déšť a zima, ale nakonec bylo příjemně, přesně na psí procházku. 

“A kudypa to dneska vezmeme?” dumala jsem si. Vypadalo to hlavně teda, že Tali to nevezme nikudy. Nebo spíš já ji dřív vezmu po palici, protože se madáme utrhla a letěla kamsi do kšá na louce za domem a ucpala si zvukovody. Vrátila se až se třetím zapískáním, takže ……..jela domů. “Zlořády nikam nebereme, že jo Rumoušku?” otázala jsem se zrzavýho hopíka, kterej se dožadoval házení a přetahování. A šli jsme jen tak spolu na chvíli házet si a přetahovat, jak bylo žádáno. Pak jsme se pro toho flekatýho zlořáda vrátili a hle! Za dveřma čekala zjihlá a pokorná Japonka 😀

Tož jsme mohli jít. Abychom za sebou “netáhli” Mousese, vzala jsem to zpátky na louku za domem, kde se on vždycky odpojí. A když jsme mu zmizli z dosahu, švenkla jsem to za kapličkou přes silnici a loukama pod kostelíčkovej kopec. Ten mi dal tentokrát trošku na frak teda. Asi pod tíhou očkování ešče? Nevím, ale vysápat se tentokrát nahoru, byl děs. I jsem zkusmo zapojila Taliprtku, že by mi jako vejtah uďála. Enemže………ta pod tíhou výchovy, že na vodítku se netahá……….byla netáhlo. Takže nic a já se tak musela vyškrábat nahoru sama.

Ale jako vždycky to stálo za to. Sluníčko svítilo, ale nebyl pařák a bylo tam krásně. Když už jsme byli takhle vysoko, poslala jsem rovnou nahoru Siriovi poděkování za to, že to s Rumíčkem takhle dobře dopadlo. A pak jsme se vydali v les. V kopci jsem sice měla potíž, ale protože mi evidentně nefunguje krátkodobá paměť (mohla bych to taky svádět na očkování? 😀 ), tak když jsme došli do lesa a já kousek od cesty uviděla pokácený břízy a u nich takový akorát silný větve……… no tak, prostě mi to nedalo. A zase jako ten idiot, jsem s sebou musela vláčet dříví – a to  prosím velký dříví – přes to, že jsme de facto byli zase na začátku cesty. To už je nějaký stižení asi, to jinak není možný, že dospělá osoba furt vopakuje tu samou debilitu dokolečka. Jenže prostě …. nechte to tam! Krásný rovný březový větve. Naivně jsem si říkala, že se o ně budu opírat. 

Což jako i jo, ale hlavně jsem je musela táhnout teda, protože nějaký trekingový odpichování s těmadle hovadama těžkejma nepřicházelo v úvahu 😀 . Ešče mě napadlo, že bych je přivázala za Taliprda a uďála bych z ní tahačskýho vohaře. A tím bych jí i zpomalila – možná. Jenže, že jo. Vona teda ví, že nemá tahat. To za první. A za druhý jaksi nebylo – bohužel – jak pořádně ty větve upevnit. Takže jsem to prostě celou dobu táhla sama. 

Aspoň, že – třetina cesty byla po rovince.  Aspoň, že – u silnice tentokrát nikdo nebyl, ale i kdyby byl, tak tím, že jsem šla opačným směrem – tedy dolů, neviděl by uřícenou polednici, jak se s dřívím škrabe do kopce pod silnicí. A aspoň, že – třetina cesty vede z  kopce.  A tady mi nakonec ty dvě obrvětve udělaly dobrou službu, když mě brzdily. A ještě jedno aspoň, že…. že byla Taliprtka hodná a poslouchací. Až na jednu výjimku teda a tu tady nebudu rozmazávat, páč by se musela stydět. Vlastně dvě! A tu druhou rozmazávat taky moc nebudu, to už by se styděla podruhý. 

Když jsme se vykutáleli z lesa na louky a chvíli – dlouhou, páč s těma větvema mi to šlo pomalu 😀 – se tam placatili, vyběhla z remízku po levý ruce srnka. Ukočírovala jsem ji. Rumíčka jsem kočírovat nemusela, to je vzorovanej pán, to je jasný. Ani to moc velký kočírování nebylo, jen jsem jí hlasem zdůraznila, že to dělat nebude. Když srnka odešla, rozešla se Flekatice jejím směrem a tak jsem ji musela ukočírovat ešče jednou. O kus dál, jsem u dalšího remízku jsem zahlédla další, pasoucí se, srnku a  tak jsem nás tam nasměrovala. A mohla chválit oba ohaříky, ne jen toho jednoho. Když nás srna zaregistrovala a poté odběhla, mohla jsem ohařiska nechat, ať si to místo, kde se pásla, pročuchají. To bylo moc hezký, vidět Tali, jak je na příjmu.

No pak se o kousek vejš vypnula na konci vystavování a to jsem si s ní teda popovídala. Protože jinak už umí být šikovná. Jako třeba  v pátek, kdy našla tři zajíčky ve vysoký trávě a nejen, že pěkně vystavila, ale byla následně i hezky ovladatelná. To tady úplně neplatilo a zas se chtěla předvést ve špatným světle a šla by do kontaktu. Enemže já nejsem fčerejší.  Škaredila jsem se na ni a musela šlapat úplně u mě. Rumíček si poletoval a jako vždycky, když se na ní rozdurdím, se snažil situaci uhladit, brouček malej.

Nicméně pak už jsme pochodovali pěkně pospolu a …….až na konec úvozu pod námi. Tam se zas ta kotrmelína flekatá předvedla a já musela dělat zásahovou jednotku. U ní bohužel nejde ponechat nic, jako že – “Dobrý, nepovedlo se, jedeme dál.” To totiž okamžitě vede k tomu, že si madáme myslí, že neplatí vůbec nic. No tak pak měla fakt smůlu a už se ode mne nehla ani na půl cenťáku a mohla jen tak smutně čučet, jak Rumíček si poletuje za házedlem a přetahujeme se. “No joooo, no, jaký si to uděláš, takový to máš, víš Tali?” sdělila jsem jí sarkasticky, když na mě dělala ty svoje voči. “Známe svý Pappenheimský!” dodala jsem, pamětliva matčiných slov, kterými mi sdělovala, že mám smolikof a žádost o milost se zamítá 😀 😀  . Jojojo, ten arzenál rčení, který jsem za svý dětství a mládí nasbírala, se tetkon vyloženě hodí 😀 😀 .

Došli jsme dom a tam jsem je oba vypustila na zahradu, aby si letěli každej uzmnout zbytek ohlodaný kosti a předvádět jeden před druhým, kdo má lepší majetek. 😀 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..