A to přes to, že byla neděle (ta minulá 🙂 ), kdy se nedělá.

No tak ale u nás to teď takhle úplně nejde. Takže sice byla pomalá snídaně a pomalá kávička, leč pak šup do práce. Zatímco Brtnik to měl jasně a stabilně daný – šel vyrábět strop, protožeee, protožeeeee….. podlahy už jsou betonově srovnanýýý! Tetkon na ně přijde enem stěrka a pak už …. , ach to bude krása. Ono už teď je to hezčejší. Teda pro mě, pro ostatní asi ne 🙂 .

No, takže zatímco on to měl stabilní, já to pojala étericky – neboli těkala jsem mezi tímdle a támdletím. Zapnula jsem Vildu, ať maká a šla naházet prádlo do pračky, ať ta taky maká. A pak jsem šla uklidit – už asi po stý – vedle pracovní pokoj. Kde jsou složený různý věci, jako třeba dveře, vana a spol. a taky nářadí a věci na stavbu a je tam taky depo pro věci přivezený z domova, který jest pak nutno uskladnit nahoře na půdě. Tu mám pod palcem já a snažím se tam udržet nějakej relativní systém, aby věci byly dostupný. 

Což ne vždy se podaří. Teď jsme třeba dvakrát něco hledali a jak se to hledalo v rychlost a nahonem, tak ten můj relativní systém vzal trošku za svý. Tož jsem to šla napravit a ubytovat tam i ty věci, který na to čekaly právě dole. Musím říct teda, že se to značně všechno zahustilo v tom malým prostoru. A až se tam přesune nábytek, to bé teprvá zábavička. Nicméně je zapotřebí nepropadat trudomyslnosti 😀 . 

Vilda dole makal jako blásen, ohařiska se vyvalovali na matracích, neb se udělalo velehezky a Mouses tam bivakoval s nima. Uvedla jsem pracovní pokoj do jakéhos přijatelného stavu a vrhla se na tu půdu. Vedro tam bylo jak na galejích teda. Pofackovala jsem to i tam a přišla na geniální myšlénku, že až se Vilda nabije, frknu ho sem nahoru, aby mi to pozametal i tady. A šla jsem se dolů za tuhle geniální myšlenku odměnit studenou minerálkou. A při tý příležitosti jukla na tydlifoun. A! Koukám, že volala Olinka od sousedů. Jasně, to kafe! Jak jsme si slíbily ondynoj, že si s její babičkou, až bude venku, dáme na zahradě. Nastartovala jsem kávovar a za chvíli už jsem mazala s tácem k nim na zahradu. 

Bylo to tak milý poklábosení! Já mám fakt nefalšovanou radost, jak to paní sousedka zvládla. Já vím, že se nějak neznáme, ale prostě je mi ten člověk něčím blízký. Vysekla jsem jí poklonu jakej je „sekáč“, jak se s tím vším popasovala a že je supr, že může takhle výletit na zahradu. Semlely jsme všechny tři všechno možný a bylo to prostě, jako když se znáte hrozně moc dlouho. Jak ona, tak Olinka jsou hrozně milý osoby  a je fajn, mít takhle prima sousedy. Když jsem tam šla s kafem, vzala jsem s sebou aji Mousese. Jsem ráda, že je takovej částečně psovsky poslušnej a na povel šel se mnou. Babička měla moc velkou radost, že ho vidí. Mrzí mě kvůli nim, že u nás tráví tolik času. Já vím, má tam ohaře, zábavu. Ale kdyby to šlo, aby to bylo půl na půl, bylo by to lepčejší. Jenže on by tam byl stejně převážně asi venku, babička sama ven ještě nejde. No a tak ho tam aspoň vždycky odvedu. Chtělo by to domluvit s Olinkou  nějaký znamení, abych věděla, že přijela a rovnou ho tam odvedla. Ať se nemusíme nahánět telefonama.

No to jsem zas odbočila 😀 . Prostě povídání to bylo fakt moc milý a příjemný. A tak jsem ani nevnímala, jak vono nám to sluníčko pálí a pálí…. Dopily jsme kafe a já šla domů, kde jsem se hnedle pustila do sekání trávy. To jsem taky furt jezdila pod sluníčkem, který pálí a pálí…..

A pak jsem vzala ven ohaříky a šli jsme se procházet. Vedro bylo tak děsný, že zpomalilo i naši flekatou madáme. Ta navíc na začátku procházky přepálila krapítek start 😀 , takže to netrvalo dlouho a byla nucena zpomalit. Protože jsem měla v batůžku zase jablka a oříšky, zamířili jsme z luk do lesa. Tam jsme se trošku ochladili, při přestávce, kdy jsem dávala krmení do krmelce a věšela oříšky v síťce na strom. Kus trasy jsme šli i dál lesem a pak jsme zase vylezli na louky. 

Přes to, že bylo už dávno pozdní odpoledne, bylo na tom volným prostoru …….děsně. Tenhle kách nástup vedra, po dlouhým období zimy, kdy se tělo nestačí na teplo postupně připravit, je pro mě – i ohaříky, děsnej. Nejsme úplně teplomilný.   Po nějaký době už se i Tali táhla jak med a tak jsem se rozhodla, že to nebude o návratu domů loukama, ale půjdeme lesem. Bude to sice delší a taky trošku náročnější, protože musíme do krpálu, ale aspoň nás bude chránit stín v lese. 

Jo, zapomněla jsem zmínit, že jsem si pod krmelcem narvala batůžek polenama z bukovýho dřeva. Jsou to silný větve, odřezky z kácení a povětšinou tak akorát pasujou jak do toho batůžku, tak poté do kamen. No a tuten náklad jsem vláčela na zádech. Že to v tomhle vjédru nebude nejlepší nápad mě mohlo napadnout. Ono teda i napadlo, ale …. to už bylo zase dost pozdě. Protože se opět dostavila myšlenka, že když už to táhnu takovou dobu, tak to přece teď nevysypu, bych byla magor, ne?

No magor jsem. A velkej. Protože v půlce toho krpálu se mi vám uďálo tak jako krapítek nedobře. „Ajajaj“, říkala jsem si. „Copa to je?“ „Tvl je úplně jedno copa to asi je, důležitý je, že ti nejni ani trochu dobře!“ poinformovala jsem sama sebe a funěla, jak lokomotiva. Ohaříky jsem si stáhla k sobě a podívala se zpátky. „No tak to teda ani náhodou! Když už jsme až tady! Nebudu se vracet a nepůjdeme domů po tom úpalu, chudáci psi. Musíme jít lesem! To půjde!“ Sebrala jsem si dvě vhodný větve a opět si z nich udělala trekingový hůlky. A vyrazila. A taky jsem vyrazila z hlavy tu myšlenku, že bych třeba vysypala aspoň to dříví z batohu. „NO, tak na to zapomeň a hodně rychle, vláčíš se s tím takovou dobu, nahoru už to nejni daleko, takže táhni a srůstej!“ …“Fakt jako, myslíš to vážně? Co když to tady se mnou praští! Co pak?“… „No tak to se mnou tady nemůže praštit, nemůže prostě. Protože co ohaříci? Co kdyby se pak vydali na silinici, no? Ne, prostě to vylezu a hotovo“ a odmávla jsem i lákavou nabídku vydat se sice mírnější, ale výrazně delší odbočkou. A vyrazila odhodlaně na ten  poslední úsek. 

„Joooooooooooooooooooooooooooooooo, sem tuuu!“ hulákala jsem si v duchu. A dokonce jsem měla i zbytek dechu na to, abych zavelela čekej a usadila tím ohaříky před přecházením  silnice. Tohle usazení a následný hromadný a vzorný přecházení na povel pobavilo projíždějícího bičiglistu. Teda doufám. Je možný, že ho pobavil pohled na mou říčnou osobu plandající na dvou smrkovejch větvích s hrbem dříví na zádech. „Stejný jak minule,kdy tady parkovalo to auto.“ funěla jsem si v duchu. „Proč tady pokaždý musí někdo bejt, když se vypotácím nahoru, polomrtvá, rudá a pět vteřin před skonáním??“ 

Každopádně, teď už nás čekala jen pěkně rovinka po vršku kostelíčkovýho kopce, až právě ke kostelíčku. Chráněný lesem jsme částečně vychladli a za kostelíčkem se spustili obdobným krpálem zase dolů . Ke hřbitůvku, kde jsem ke svému překvapení nezvostala 😀 . Nicméně domů jsem dorazila strhaná jak starej plakát, shodila batůžek, vpustila ohařiska do Domečku a šla se svalit na židli k Babičkám, který uměly to, co my jsme zapomněly. Mimochodem bezva pořad. Teda pro nás s Brtnikem. Baví nás to. Při tý příležitosti jsem do sebe nalila další lahev minerálky. A poslušně čekala, až mě opustí všechny ty nastřádaný stupně celsia. A že jich bylo.  Když Babičky  skončily, vzpomněla jsem si, že mám sakra prádlo v pračce a taky, že jsem ještě chtěla zasadit ty bohyšky, co jsem před časem koupila v Lidlu. Moc šancí jim nedávám, ale zkusím to. Takže šup ještě do prádelny, a pak sázet.  Obojí jsem stihla v cuku letu. A pak mastila udělat večeři. O tu psí se postaral Brtnik, jinak by ohaři měli pocit, že bídně zhynou hlady. Stejně jako Mouses, kterej dorazil se zpožděním. Už se mi nechtělo vyndavat smrdutý zelený držky a tak jsem mu nandala záložní kapsičku. Přes to, že se ráno narval k prasknutí syrovým masem a pak se dorazil ještě u babičky, zblajznul to jako nic. 

Debužírovala jsem si vlastnoručně uvařenej jelení guláš a byla na sebe hrdobec. Ešče nikdá jsem zvěřinu nevařila, měla jsem obavy, ešivá to zvládnu. A…………… zvládla. S minimem ingrediencí (sádlo, cibule, koření bylinky a jelen – bez parohů, kachno, bez parohů 😀 ) a velkorysým  množstvím červenýho vína, za velké samostatnosti pokrmu, který se lehce vařil v litinovým hrnci, jsem bez vlastního přičinění 😀 uvařila manu nebeskou. Brtnik, kterej zvěřinou opovrhuje, vůbec neví, o co přišel. Jako ty vepřový plátky, který jsem mu udělala – a taktéž na víně, aby nebyl škodnej, tak ty jsou taky dobrý. Ale jelen je jelen. 

Pohodlně jsem se usalašila u tydlevíze a těšila se na zaslouženej odpočinek. Ten se ovšem dostavil tak napůl. Páč mě dohnaly všechny ty nastřádaný stupně Celsia a úpal – či úžeh, tyhle dva exprty si pletu. A bylo mi krapítek ouvej. Spravila to chladivá koupel, takže dobrý, noc byla klidná. Ale! Já jsem na sebe mohla bejt hrdobec, kolikatě jsem toho stihla udělat a teď se budu pěkně flákat. Povinně teda, páč úterý = očkování. To máte tři dny nicnedělání. A to už tady zase máme pátek 😀 .